Milenci umírajícího času 5 - konec

Milenci umírajícího času 5 - konec

11. 5. 2020

Věra

Tak nervózní jsem už dlouho nebyla. Nebyla jsem schopná ani pořádně uklidit. Přemýšlela jsem, jak asi bude to setkání s Františkem probíhat. Známe se už dost dlouho, ale tohle byla přece jen jiná situace. Marně jsem si říkala, že bych se měla uklidnit a nechat událostem volný průběh. Ale čekala jsem až příliš dlouho, než abych brala tuto svou pozdní lásku s příliš filozofickým klidem. Rozum a najednou probuzené city se v mém případě popraly mezi sebou, aby nakonec rozum zůstal beznadějně kdesi stranou a já zcela propadla tomu úžasnému pocitu sounáležitosti s Františkem. I v tomto svém pozdním věku. Ten náš vztah je až iracionální. Oba máme přece své partnery. Co nás k sobě vůbec tolik přitahuje?

 Když se Franta před pár dny objevil u mne ve dveřích s kytkou a lahví vína, všechna nervozita ze mne kupodivu spadla a já cítila, že je úplně jedno, jestli je někde neutřený prach nebo neumyté nádobí. Daleko důležitější pro mne bylo udělat v našem vztahu ten očekávaný další krok.

Konečně jsme byli i milenci. A se vším, co k tomu patří. Když jsme pak seděli v obýváku a dopíjeli víno, proběhlo mi najednou hlavou, že jsem právě zažila něco až neskutečného. Vždyť která ženská v mém věku tohle ještě zažívá!

V pondělí přijde Franta znovu a já se na jeho návštěvu těším jak puberťačka.

 

Relativita času

„Promiň, Věruš, ale dnes na mne nějak dolehla léta. Nemůže být pořád posvícení,“ obrátil se František příští pondělí omluvně na ženu, když vyšli z ložnice.

„Vůbec se neomlouvej, mně se to takhle taky líbí. Už ten prostý fakt, že jsme spolu došli takhle daleko, je úžasný. Přiznám se, že jsem byla z toho poprvé trochu nesvá.“

„Užívejme času, dokud můžeme, Věruš. Vždyť tohle je teprve druhá moje návštěva. Třeba to bude příště lepší. Nevíme, kolik takových návštěv a okamžiků na nás ještě čeká. Je to stejně zajímavé, že za mlada to tak neutíkalo, nezdá se ti?“ zasmál se František, když se posadili v obýváku ke kávě.

„Františku, čas je relativní a utíká tak rychle, jak ho využíváme. A vůbec, moc nesejčkuj. Ale abych se přiznala, nikdy by mě v tomhle věku nenapadlo, že zapomenu na to, že jsem už stará baba a že se mi bude líbit pobíhat po bytě nahatá jak nějaká exhibicionistka a popíjet víno se svým milencem. Vždyť tohle je na román, nemyslíš? Nikdy bych si nepomyslela, že to bude takhle vzrušující. Úplně jsi mě předělal.“

 „Moje milá, nevím, jestli jsem ve svém věku ještě normální, když bych chtěl být pořád s tebou. Když se s tebou chci ještě milovat, nebo jen tak vedle tebe sedět a užívat si to, co jsem v  těch svých nepovedených manželstvích poznal tak málo. Nebo tě jen vidět, procházet se po Kampě nebo po Vyšehradě a držet tě za ruku. Jen mě mrzí, že už nemáme tolik času jako ti mladí. Taky se přiznám, že tahle situace je trochu ujetá, ale moc se mi líbí. Ty jsi pro mě pořád krásná a přitažlivá žena.“

 

Svinský čas

František stojí na vyšehradské vyhlídce nad Libušinou lázní a přemýšlí o svém životě. Podíval se nahoru na oblohu. Je celá zatažená a ve vzduchu cítí vlhkost. Pitomá zima, pomyslel si a vyhrnul límec zimníku.

Jeho myšlenky neurovnaně bloudí hlavou. Cítí zoufalé prázdno. Prázdno bez konce a bez začátku. Vzpomněl si na jeden ze svých dávných citových nezdarů, kdy si napsal do deníku, že život je jak partie šachu. Jednou vyhraješ a po druhé prohraješ. V tomto případě může své jednání ovlivnit. Jsou však věci a děje, které člověk, ať se snaží sebevíc, ovlivnit nemůže.

František se dívá na Prahu před sebou a skoro nevnímá šedivé panorama Hradu, věž rozhledny na Petříně i střechy smíchovských činžáků. Po železničním mostě zarachotil rychlík, aby zamířil směrem na Plzeň a pak dál do světa. Štrasburk a Paříž. Připomněl si, jak tady, na tom samém místě, jako dnes, stál před časem s Věrou a plánovali svoji budoucnost.

„Svinský čas.“

Skoro to vykřikl, ale byl zde, na vyšehradských šancích zcela sám. Nikdo ho nemohl slyšet. Před týdnem mu přišel na počítač mail. Zvláštní mail. Zpráva, která mu zcela změnila zbytek jeho života. Zná ji nazpaměť.

 

Vážený pane Procházko,

promiňte, že vám píši, ale cítím povinnost vás informovat o jedné nepříjemné události, která se vás zřejmě také dotýká. Trochu vás znám a vy si možná vzpomenete i na mne. Někdy na počátku podzimu jsme se potkali na kraji Krčského lesa. Seděl jste tam s mojí babičkou Věrou a ta vás představila jako svého spolužáka. Moc jsem tomu tehdy nevěřila, protože jsem vás viděla už zdálky, jak se objímáte. Ale to je vedlejší.

Pokoušela jsem se před pár dny několikrát volat babičce, ale bez úspěchu. Když jsem se nedovolala, radši jsem se do Strašnic rozjela, protože mám klíče od jejich bytu. Děda byl v té době ještě v lázních. Toho jsem obtěžovat a rozrušovat nechtěla. Babičku jsem našla u počítače. Zřejmě předtím něco psala. Seděla v křesle a byla mrtvá. Doktor, který přijel brzy, už za čtvrt hodiny, konstatoval jenom smrt, která nastala prý už minulý den. Když babičku záchranka odvezla, nedalo mi to a oživila jsem počítač. Psala skutečně mail. Stihla však jen oslovení.

Napsala - Drahý Františku.

Víc toho nebylo. Vaši mailovou adresu jsem si opsala, abych vám mohla napsat z domova. Dědu jsme museli, byť neradi, odvolat z lázní. Byla to pro něj hrozná rána. Pořád opakoval, že byl přece na řadě on a ne babička. O vás jsem mu nic neříkala. Jenom své matce Líbě. Nechtěly jsme dědu ještě více rozrušit. Už takhle je ve špatném stavu, který se úmrtím babičky opět zhoršil. Doktor v nemocnici nám říkal, že babička měla skrytou srdeční vadu, o které musela zřejmě vědět. Nám ale neřekla vůbec nic. Babička byla moc hodná a všichni jsme ji měli rádi. Cítila jsem povinnost vás informovat. Byli jste, jak jsem vyrozuměla, pravděpodobně dobří přátelé. Pohřeb je tento pátek v 15.00 hodin ve strašnickém krematoriu.

Upřímnou soustrast.

Libuše Pekařová, vnučka

 

František nepřítomně bloudí očima po panoramatu Prahy a pořád si opakuje.

„Svinský čas, svinský čas.“

V krematoriu stál při obřadu úplně vzadu, ani nepřišel starému pánovi a rodině kondolovat. Neměl na to sílu. Jen položil k ostatním květinám a věncům jednu rudou růži. Když se očima setkal s pohledem Věřiny vnučky, jen lehce pokývl hlavou. Když obřad skončil a přítomní se rozcházeli, Libuška, když šla kolem něj, mu mlčky stiskla ruku.

Po obřadu se ještě rozjel na Vyšehrad. Nepřítomně se dívá na večerní město a v myšlenkách si přehrává některé okamžiky uplynulého roku. Občasné sedánky v Demínce, procházky Kampou a dejvickou Šárkou, pár výletů autem, poslední milování s Věrou v domku Na Skalce. Najednou se cítil docela zrazený. Životem, Věrou, Miladou. Vším. Už nemá komu co dát. Všechno mu život vzal. Lásku i čas. Naposledy ještě přehlédl osvětlené město pod sebou a vykročil kolem Jedličkova ústavu na metro. Domů přišel až kolem šesté. Milada na něj chvíli koukala a potom vyštěkla:

„Kde ses zase celé odpoledne coural? Musela jsem jít sama s Kikinou.“

František se na ni podíval a něco se v něm zlomilo. Neřekl ani slovo a opět si oblékl kabát. Žena na něj nevěřícně hleděla a než se zmohla na slovo, zmizel na schodech. Vyběhla na balkon a dívala se za ním, kam jde.

František si ohrnul límec kabátu a vykročil do houstnoucí tmy směrem ke Krčskému lesu. Něco vykřikoval, ale tak, jak se vzdaloval, jeho hlas pomalu slábl.

 

* * *

 

 Pár slov na závěr

Když někdy vidím před sebou zajímavý starší pár, muže a ženu, pokaždé si představuji, jak se asi vyvíjel jejich život. Jak se měnily jejich představy, se kterými vstupovali do života, a jejich vzájemné vztahy. O mládí a lásce toho bylo v literatuře napsáno více než dost. Pro autory není stáří většinou tak zajímavé, jako vzrušující zážitky mládí. Starším lidem se také těžko předepisují akční nebo milostné scény, které pro někoho mohou hraničit až s věrohodností. Nemuselo by se to čtenáři nebo filmovému diváku zdát příliš reálné. Možná ani atraktivní.

Ale přes to vše i staří lidé chtějí většinou žít své životy smysluplně. Mají své starosti i touhy a všechny zážitky prožívají velmi intenzivně, mnohdy i více než mladí lidé, kteří mají život teprve před sebou. Stáří člověka nejsou jen doktoři, vnoučata a bezcílné koukání z okna do šedivé reality života. Může to být třeba i láska. Hledání naplněného života. Stáří je fenomén, který si zaslouží dostat v literatuře větší prostor.

František Kubka, novinář, prozaik a básník, vzpomíná ve své jedné krátké glose příběh Tristana a Isoldy. Příběh tragické lásky, která svou vášnivou posedlostí postupně bourá i bariéry konvenčního manželství a neodolatelnou vůlí se staví proti ustáleným společenským zvyklostem. Všem společenským a mravním konvencím je zde nadřazen ústřední motiv velké osudové lásky.  Bolestná tragika jejich příběhu se začíná naplňovat v okamžiku, kdy omylem vypijí kouzelný nápoj. Ale ani velká láska není schopna tyto společenské konvence jednou pro vždy překonat. Příběh Tristana a Isoldy končí smrtí obou.

Tato středověká legenda byla pro mne velmi volnou inspirací k  napsání novely Milenci umírajícího času. Pokusil jsem se příběh Tristana a Isoldy přetransformovat v jiné podobě do dnešních dnů. A hlavně do zcela jiné věkové kategorie. I když okolní svět se v průběhu času dramaticky mění, lidské city procházejí v nezměněné podobě staletími a jsou věčně živé.

Moji dva a sedmdesátiletí milenci sice nevypili žádný kouzelný nápoj, jak kdysi dávno bájní Tristan s Isoldou, jen pár sklínek vína či kávy ve chvílích, které doslova ukradli času. Avšak jejich pozdní láska, která časem graduje a přechází až do vzájemné fyzické náruživosti a touhy být stále spolu, se stává postupně jejich životním krédem a smyslem podzimu jejich života. Nechtějí už nic jiného. Když jsou spolu, reálný svět pro ně přestává existovat. Jejich vztah je až iracionální. Věra v jednom svém monologu říká:

„Snažím se jít dopředu a je mi úplně jedno, kam dojdu. Hlavně, když jdu s ním.“

Stejně tak smýšlí i její přítel.

Ale ani moji milenci umírajícího času nebyli schopni na své cestě ke společnému ideálu překonat všechny bariéry životní reality, ani sílu času. Jejich milostný příběh je přesto výjimečný. Až romantická výlučnost celého příběhu předznamenává vlastně samotný jeho konec.

Smysl tohoto příběhu nejlépe vystihuje citace vynikající polské spisovatelky meziválečné generace, Marie Kuncewiczowé:

 

„To, co podněcuje každý vědomý čin, je touha po něčem, co člověku chybí. Kdo netouží po neuskutečnitelném, nikdy nedosáhne ani uskutečnitelné.“

 

Jan Zelenka, 2020

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA