Osudový třináctý prosinec

Osudový třináctý prosinec

14. 11. 2012

Tak jsem se delší dobu rozmýšlela, jestli tento příběh mám napsat jako vánoční. Nakonec jsem se rozhodla svěřit se se smutným příběhem ostatním. Jsem tzv. prosincové dítě, i když moje narození se protáhlo až do Nového roku. Dostala jsem do vínku jméno, které se slaví v den, kdy chodí Miluláš a čerti, takže vždy můj svátek tak nějak splynul s Mikulášem a nebyla to žádná velká sláva. Také narozeniny na Nový rok není žádná výhra, gratulanti sice pravidelně přicházeli, ale chápete, že po Vánocích a Silvestru už člověk nemá ani moc náladu v těchto radovánkách pokračovat, přesto jsem si to tak nějak užívala po svém, než mě napadlo pořádat oslavy na Silvestra a tím pádem již na Nový rok je klid, ale to praktikuji asi deset let zpátky, předtím bylo vše jinak.

Když přišly roky mé mladosti, musela jsem se vdávat, byli jsme oba dost mladí, tak jsem si řekla, nejlepší to bude až po Novém roce, až mě bude aspoň 20 let. Vybrali jsme si datum 13. ledna jako náš den svatební. Maminka se sice lekla té třináctky, tak jsme jí slíbili, že dojdeme datum změnit, tak se i stalo, nebylo ale již na výběr a my si vybrali z možného 13. prosinec. Třináctka byla naše oblíbené číslo a mamince již nezbývalo nic jiného než se s tím nějak smířit. To ještě však nikdo netušil věci příští.

Život plynul, narodila se nám dcera a pak syn, dobré časy se střídaly s horšími, jak už to v životě chodí. Když jsme měli oslavovat 23. výročí svatby, zemřel náhle tchán, jeho pohřeb vyšel na den 13. prosince, tenkrát jsme měli velmi smutné Vánoce, tchán byl dobrý člověk, pomáhal mě vychovávat naše děti, byla to pro nás velká ztráta. Jenže to ještě nemělo být všechno-

Přišli vnuci, můj tatínek už nežil a maminka byla dlouhá léta nemocná se srdíčkem. Doktoři jí přesvědčili, že jediné řešení je operace srdce, na kterou musela do Prahy, protože v Plzni se tenkrát takové operace ještě nedělaly. Maminka byla po operaci, chystali jsme se za ní v neděli na návštěvu, ale v sobotu v podvečer přišla zpráva, že zemřela. Bylo 13. prosince 1997, ten den jsme měli s mužem slavit 30. výročí - svatbu perlovou. Týden po mém svátku, 11 dní před Štědrým dnem a 18 dní před mými 50tými narozeninami. Bolest ze ztráty maminky byla nepopsatelná, ale mě tak nějak napadlo, jestli ona už tenkrát, před lety, netušila nějaké souvislosti, když nám tu třináctku rozmlouvala. Byly to opět velmi smutné Vánoce. A protože nevěřím na náhody, tuším, že příběh 13. prosince je prostě náš osud. Od té doby není důvod slavit výročí svatby, tíží mě smutné vzpomínky a to už letos bude příběhu 15let.

Soutěžní příspěvek

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Antlová
Také jsem pověrčivá a to na 23 toto číslo v mém životě znamenalo jak smutek úmrtí ale také narození syna.
Zuzana Pivcová
Jituš, taky jsem poslala příběh, který není veselý. Co se týče osudových dat, určitě to má nějakou souvislost, moje maminka se narodila 1. dubna a na to samé datum měla i pohřeb. A je toho víc.