Od babičky k babičce přes tři století
Ilustrační foto: pixabay.com

Od babičky k babičce přes tři století

6. 6. 2020

Ten, kdo dává tvým rtům úsměv, dává tvému srdci život...

K mým oblíbeným knížkám patří dílo Boženy Němcové a zejména její stěžejní dílo Babička. Je to sice idea, ale ze své zkušenosti mohu potvrdit, že ne až tak úplně, alespoň co se dotýká naší rodiny.  Dnes večer, když mraky zatáhly oblohu a blesk stíhal  blesk, přišel čas na přemýšlení a při něm jsem se jen tak mimoděk jakoby vrátila zpět v čase.

Zprvu musím zmínit, že já měla tolik štěstí, že jsem mohla malinkou část života prožít se svoji prababičkou, narozenou v druhé polovině 19. století roku 1882. která zemřela v roce 1961. Bohužel jsme se moc neužily. Zemřela 7. září a já šla do první třídy. Ještě dnes, kdy přivřu oči, vidím, jak sedávala na zápraží svého domku, kde vychovala všechny svoje děti, odsud vyprovodila na nebeskou cestu dvě svá malá dítka a kde do konce života vzpomínala, kde její jediný syn Frantík našel místo posledního odpočinku. Padl v I.světové válce. Zde i naposledy dodýchal její manžel. Moje prababička byla postavou jako Babička BN s krásným, medovým hlasem, který po ní zdědila i moje babička. Její hlas hladil, tváře měla hebké, i když životem poznamenané vráskami. Ruce upracované, které se už v té době hodně třásly, ale já byla šťastná, když jsem se mohla posadit k ní do klína, hlavu položit na rameno a poslouchat, jak si s mojí babičkou povídá. Sedávala jsem tak při častých návštěvách, kdy jsem za ní s babičkou autobusem dojížděla, protože moje babička dobře věděla, že čas její matky se pomalu nachyluje, a tak ji ještě chtěla potěšit i se mnou. Jsou momenty v mém životě, když si na ně vzpomenu, jako kdyby to bylo právě teď, cítím její ruce. jak mě hladí a jak mi říká:" Haninko, buď hodná a zdravá". Prostá slova, která si odnesu tam někam nahoru a třeba jí je někdy zopakuji.

Moje babička, narozená v roce 1906, která zemřela v roce 2006, šest týdnů před svými 100.narozeninami, měla k Babičce BN hodně blízko. Žena, která se narodila na vsi, pocházela z 11 dětí, 2 zemřely malinké, chlapec padl v I. světové válce a krom jedné se ostatní dožily věku okolo 90 let. Moji babičku tu Pán Bůh nechal nejdéle, a to asi proto, co si prožila.
Všechny její sourozenci neměli lehký život, do školy chodili jen, co se naučili psát, číst, počítat a pak jen v zimě, ale ne moc dlouho. Jedna po druhé opouštěla domov, odcházela do služby do města.Bratr zůstal doma u rodičů a pomáhal u sedláků, než ho povolali na vojnu.

Babička nejdříve šla hlídat děti k bohatým sedlákům ve vsi ,protože ona děti milovala a ony milovaly ji. Kolem 18 roku pak odešla na službu do Prahy. V Praze byla u dvou rodin a pak našla dobré místo v Kolíně, kde to měla blíž domů do vsi. U rodiny, která ji zaměstnala jako hospodyni, zůstala až do roku 1950, odtud odešla do podniku – tehdy Obal Kolín, kde pracovala až do důchodu. Neměla lehkou práci, nestěžovala si a žila si svůj život. O jejím manželovi moc nepíši, byl vynikající krejčí, ale když odvedl práci a dostal zaplaceno, odešel do hospody a tam skoro vše propil. Babička táhla celou domácnost sama, než její manžel umřel, zajisté jak jinak, opil se do němoty, upadl, zlomil si krček, dostal zápal plic a to byla konečná. Myslím si, že si babička oddechla, protože to téměř celoživotní utrpení ji jistě trápilo, ale postěžovala si jen občas a to hlavně mému otci, ke kterému měla jako tchýně mimořádně vřelý vztah, který byl oboustranný. Nikdy by ji nenapadlo, že se rozvede, nebo se odstěhuje ke své jediné dceři, mé matce. To by porušila slib věrnosti, v dobrém i zlém do konce života.

Když odešla do důchodu, to mi byl jeden rok, věnovala se mně a o něco později pak i mému bratrovi. Léta ubíhala a baička stárla. V roce 1977 se narodil můj syn, její první pravnuk,  Jiří. Ráda vozila kočárek, hrála si s pravnukem, četla mu pohádky, chodila pro něj do školky. Můj syn k ní měl krásný vztah. Vztah mého syna k ní byl až neuvěřitelný. Miloval ji, jak se to málo vidí. Když umřela, dost ho to vzalo. Z jeho života odešla ta, se kterou prožíval krásné dětství, která mu čítávala pohádky právě od BN a která nikdy na něj nezvýšila hlas, jen ho kárala tak, že změnila tón hlasu, což působilo víc, než pár na zadek. To jsem si i z mého dětství pamatovala já. Byla to pro něj jeho „stará babička“, jak si ji pojmenoval. Vzpomínám na ty krásné doby, kdy se babička starala i o mě a mého bratra a i mého syna, jejího pravnuka. Dožila se i bratrových dětí, svých dalších pravnuků Toníka a Pavla.To už ovšem byla ve velmi pokročilém věku, nicméně, oni její pohádky, které buď čítávala či vyprávěla i v tomto vysokém věku, milovali. Věnovala jsem jí článek zveřejněný na íčku s názvem Co čas nikdy neodvane. Zde jsem se vypsala z veliké lásky k babičce, které budu do konce svého života neskonale vděčná. Skutečně pro mě byla „Babička“ od BN.

Další babička, moje matka, jak ji můj syn nazval „mladá babička“, žila jako dítě už v trochu jiné době. Bohužel, zase to nebyla doba pokojná. V roce 1939 začala II. světová válka, a tak dětství mojí matky bylo poznamenáno touto hrůzou. Vedle v bytě žil pan učitel Kvarda, který učil před válkou i moji matku a ta ho měla ráda. Přišli si pro něj „mladí smradi“ v bílých punčochách, které kdysi učil. Pracoval pro odboj. Matka vyprávěla, jak to bylo hrozné, zmlátili ho do bezvědomí, crčela z něj krev, odvlekli ho, byt důkladně prohledali, přírodovědné sbírky zničily a byt byl do konce války zapečetěn gestapem. Pan učitel skončil v koncentračním táboře a při pochodu smrti vydechl naposled. Hrozný zážitek. A navíc, před domem, kde bydlela, byli ve škole ubytování němečtí vojáci, často se opíjeli a stříleli po všem živém. Byl risk i koukat z okna či větrat. Válka skončila a pak nastal rok 1948 a padesátá léta, jak jistě víte, hodně špatné období. Někdy, když vyprávěla o válce, kde k tomu všemu byla i bída, přídělový systém a pak zas po osvobození přišel rok 1948 a padesátá léta, šel mi mráz po zádech. Věděla jsem, že já snad bych to nedala. Je mi jí hodně líto, protože každé dítě má právo na krásné dětství, které člověka formuje, ale ona, jako spousta jiných, to štěstí neměli. Matka hodně přivykla ke své matce, na otce nebyl spoleh. Jejich vztah, kdy spolu byly hodně spjaté, skončil, až když moje babička v roce 2006 opustila tento svět v bytě matky. Moje matka celý život pracovala v prádelně, otec umřel, aniž by se dožil důchodu, a tak „stará babička“ pomáhala své jediné dceři s domácností a zpočátku i s výchovou nás. Matka už tou babičkou od BN nebyla, žila v jiné době, život byl zcela odlišný od života její matky. Musela pracovat, peněz nebylo nazbyt, ale umělo se šetřit, a tak bylo i na dovolené v milovaných Krkonoších, kam s námi jezdila i „stará babička“. Nemohu říci, že by nás matka neměla ráda, ale nebylo moc času, matka byla také udřená z práce, a tak ponejvíc jsme byli se „starou babičkou“. Když se narodil můj syn, chodila moje matka ještě do práce, a tak hodně babičkovských starostí i radostí si i při svém věku užívala „stará babička“. K mojí matce si můj syn takový vztah nevypěstoval. Měl ji sice rád, pomáhal jí, ale bylo to zcela o něčem jiném. Jsem ráda, že i má matka se dočkala svých pravnoučat, které miluje, jen špatně chodí, takže setkávání s nimi je jen v jejím bytě, nemůže nikam s nimi chodit. Ale přesto jí i tyto návštěvy přináší hodně potěšení a radosti a pravnoučata   ji moc milují.

A dostávám se ke čtvrté babičce, tedy ke mně. Psát o sobě? No, to nevím, zda mi to půjde. Zkusím se jen lehce dotknout doby, kdy se 17 měsíců po sobě narodily děti mému synovi a jeho manželce. Nejprvé Madlenka a o 17 měsíců později Štěpa. I když jsem byla v invalidním důchodu, snažila jsem se dle svého zdravotního stavu užívat si vnoučat. Povedlo se mi to. Byla u nás často, od malinka. U nás na chalupě je klid, čistý vzduch, zahrada, prostě oáza. Co si užila v létě koupání v malém bazénku, v zimě s nimi táta s dědou jezdili na saních, to byl ještě sníh. Chodila jsem s nimi na různé dětské akce, které pořádal zdejší obecní úřad, jako byl Dětský den, Dýňobraní, Vánoční zdobení stromu a další. Dnes jsem si uvědomila, jak to uteklo. Madlence bude koncem roku 10 a Štěpovi bylo 8. Rodiče jsou již 4 roky rozvedeni, ale děti otec vídá. Dnes byla u nás a užili jsme si jejich návštěvu i s učením přes skype. Doufám, že se dožiju ještě nějakého roku, abych je viděla v tanečních, na maturitňáku a možná i dál. Těžko se asi dožiju svých pravnoučat, protože dnes se nikomu nechce se vázat a rodit děti. Až tak ve 40 a to je pro mě už hodně vzdálená doba. Takže u mne naše rodová linie babiček asi skončí.

Z předchozího psaní jste nazdali, že naše rodová linie babiček – moje prababička, moje "stará babička", "mladá  babička"- moje matka a babina Hana  jako že já - se line jako nitka od druhé poloviny 19. století , přes 20. století a pokračujeme ve století 21. Naše babičkovská linie přestála války, revoluce, dny krásné, ale i smutné, když nás opustili ti, které jsme milovali a navždy zůstanou v našich srdcích. Vždy jsme svá vnoučata milovaly a milujeme, dokonce si myslím, že vždy babičky o krapítek víc milovaly svá vnoučata a pravnoučata, než své děti. Asi taky proto, že byly už v důchodu a bylo i více času na rozmazlování, dovádění, hraní, čtení pohádek a tak. A tak plynul život babiček v naší rodině....

Viděla jsem jeden vtip - na obrázku byla kresba Babičky BN a pod ní text, který říká malý chlapeček: „Babičky jsou tlusté proto, protože v sobě mají hodně lásky.“
Rozesmálo mě to hodně, ale u nás v rodu to tak bylo a ještě je. Jen s tím rozdílem, že až na mě a moji prababičku  byly babičky hubené a že každá z nás vnoučata a pravnoučata oblažovala a oblažuje jinou láskou. Láska „staré babičky“ a její vztah k vnoučatům a pravnukům byl tak hodně podobný Babičce od BN, že je to místy až k neuvěření. Zůstaneme jí za to nesmírně vděční, neboť její výchova na nás měla v dobrém veliký vliv.

Prostě všichni, kteří „starou babičku“ milovali, věděli, proč, ač byla jako věchýtek, byla plná lásky, lásky k vnoučatům a pravnukům a k těm, s nimiž ji pojila ta lepší část života.

Musím, ač nerada, přiznat, že ani „mladá babička“, tedy moje matka a ani já, jsme to s vnoučaty a pravnoučaty neuměly jako "stará babička", ač jsme z jedné krve.  Prostě láska má mnoho podob.
Nikdy, za svůj dosavadní život, jsem si na toto zjištění nedokázala dát odpověď - proč? Nevím, asi je něco mezi nebem a zemí, co Bůh dal do vínku jen mojí babičce a tak to mělo být.

Všechny ty, které jsem zde zmínila, a já měla to štěstí, že patřily neodmyslitelně do mého života, byly a jsou Šťastné ženy, jak pravila paní kněžna v Babičce. Právě proto, že ony měly to štěstí svojí láskou obohatit život svých dětí, jejich dětí a pak ještě jejich dětí.  A samozřejmě tím  obohatily i svůj život. 

No, řekněte, není to krásné štěstí?

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

britrodukt.png

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA