Vzpomínka: Čas zklamání
Foto: autorka

Vzpomínka: Čas zklamání

22. 6. 2020

Nedávno jsem vyslechla pár příběhů mých vrstevnic, které zklamali jejich nejbližší. Neodvažuji se soudit, neboť sama jsem osoba hříšná a zklamávala jsem nejen své rodiče, ale i vlastní děti.

Blíží se konec školního roku a s ním se připomínají historky prázdninové.

Jednou se mí školáčci vrátili po dvou týdnech táboření a nadšeně líčili dobrodružství v novém prostředí a s novými kamarády. Dali mi také šanci podělit se o své zážitky v době krátkého osamění. „Já jsem vůbec nevařila!“ kontrovala jsem rozverně. Děti se na mne zaraženě podívaly a kvikly. „Maminko, tebe nebaví vařit?“

Do této chvíle byly přesvědčeny, že jsem štěstím bez sebe, když mohu s úsměvem vláčet tašky s proviantem nahoru a pak dolů snášet pytle s odpadky, nadšeně škrábat brambory, radostně sypat do koše připálený štrůdl, zručně házet do dřezu hořící utěrky, z nedovařených knedlíků vyrývat originální obruče či se zpěvem lovit v hrnci těsto a švestky, které pak na talíři umně spojím mákem a cukrem. Do tohoto krutého okamžiku věřily, že jídlo pro ně připravuji s láskou. Nyní nevěděly, jak s tou pravdou naložit a ta bolest je ještě více stmelila.

„Tak nevař,“ navrhl zkormouceně sedmiletý Honzík, „Ondrova maminka taky nevaří.“ Znala jsem tu paní ze samoobsluhy, na víkend kupovávala jedno minimáslo, dva rohlíky a tři rumy. „Když tě to nebaví,“ souhlasila Markétka s bratrem, jemuž bezmezně důvěřovala. Litovala jsem své prostořekosti, která způsobila dětem takové trauma. „Nebaví mě vařit pro jednoho,“ vylhávala jsem se ze svého cynismu.

Následující den mě paní učitelka pozvala do kabinetu. „Chci vám moc poděkovat, Honzík se přihlásil, že byste mohla vařit ve školní jídelně. Máte zdravotní průkaz?“ Děti mi chtěly dát šanci a já je zase musela zklamat. Necítila jsem se být kuchařkou ve školní jídelně. Necítila jsem se být ani pradlenou či uklízečkou. I tady ve mne vkládaly neadekvátní očekávání.

Na konci prvního školního roku přinesl synek několik igelitek se zatuchlými hadry. Ochotně se ve škole nabídl, že je maminka vypere. Štítivě jsem je nacpala do kontejneru s předsevzetím, že o prázdninách koupím nové. Samozřejmě jsem na to zapomněla. První den druhého školního roku přinesl synek zápis v žákovské knížce. „Nevrátil hadry!“ Rodina byla zařazena mezi kradáky. Oběhla jsem několik drogerií, ale 3. září 1983 nebyly k mání sešity, penály, bačkůrky či křída, natož hadr na tabuli. Nakonec jsem přece jen byla úspěšná. Podivně vyhlížející osoba položila na pult požadovanou textilii. „Prosím deset kusů,“ zaloudila jsem a prodavačka uchvátila hadr do náruče. „Na co to chcete?“ vyslýchala mě, „abyste to náhodou nechtěla na něco jiného!“ Nedovedla jsem si představit, co měla na mysli, ale uklidnila jsem ji. „Chci si z toho ušít svatební šaty.“

Faktem je, že v té době sloužily některé spotřební předměty k úplně jiným účelům. Například naše maminky páraly české lyžařské ponožky a pletly z nich norské svetry. Ze silonových drátěnek na nádobí háčkovaly skládací síťovky na brambory. Ze čtyř šátků na hlavu ušily šaty na jakoukoliv velikost. Z bůčku usmažily řízky, dokonce i z cibule. Z odstavených vagónů se dělaly chaty, z ojetých pneumatik ozdoby květinových záhonů, z pytlíků na mléko dušičkové věnce. Byla to doba umožňující kreativním jedincům nevídané tvůrčí naplnění.

Já jsem tehdy úlisně vyzískala hadry dva a do Vánoc jich byl plný počet. Paní učitelka byla se mnou spokojená a nabídla mi funkci v zásobovací komisi SRPŠ. Musela jsem zase odmítnout. Necítila jsem se být dobrým manažerem. Zklamala jsem sice paní učitelku, ale naštěstí nebyla mstivá a synek povinnou školní docházku absolvoval bez větších průšvihů.

Zklamala jsem docela nedávno i svého tatínka. U příležitosti padesátin jsem se rozhodla potěšit hosty svým originálním outfitem. Obešla jsem několik bazarů, abych v jednom nalezla široký sortiment pro svoji hru. Pořídila jsem za pětistovku plný pytel seriozního oblečení pro sedmdesátiletou dámu a pak v kosmetickém salónu za stejný peníz bílé líčidlo. Předpokladem úspěchu bylo naprosté utajení mého plánu až na jednu maličkost. V rámci vystoupení jsem potřebovala lekci kulhání. Požádala jsem tedy o spolupráci jednoho režiséra, který je shodou okolností mým mužem. Když jsem mu sdělila, že chci na oslavě vypadat ještě hůř než ve skutečnosti, tak vypil půl láhve vína a bylo mu zle, zatímco mně po stejné půlce bylo velmi dobře. Po setmění jsme se vydali na zahradu a manžel začal s lekcí kulhání. Ulomil klacek a opíral se o něj s takovou noblesou, že by obyvatelky nedalekého domova důchodců byly stiženy nevyléčitelnými erotickými představami. Já jsem svoji hůl za sebou vláčela jak Přemysl Oráč rydlo, jímž se vepsal do historie, a když jsem kulhala, tak na obě nohy zároveň. Obdivovala jsem životního souputníka, jak kulhá o sto šest, jak nádherně naklání těžiště na jednu či na druhou stranu, jak se řítí mezi stromy a vybírá zatáčky okolo záhonů. Jeho kulhání bylo okouzlující. Nechtěla jsem se nechat zahanbit, a tak jsem ho následovala, přepadala jsem jako pytel brambor dopředu a dozadu a zoufale jsem se snažila stačit tempu, které nasadil můj talentovaný učitel. Po čase jsme si všimli, že jsme monitorováni vyděšenými sousedy, a tak jsem bohužel v této disciplíně zůstala nedovzdělaná.

Druhý den jsem v převlečení dorazila do místního společenského zařízení, kde se konala oslava. Naše příbuzenstvo je hodně široké, vidí se třeba jednou za čtvrt století, a tak někteří ani nepochopili, že to není má skutečná tvář. Těšila jsem se, jak můj otec, věčný vtipálek, ocení originální převlek své hodně dospělé dcery. „Měla ses aspoň trochu namalovat,“ politoval mě mladistvý šarmantní tatínek ve smokingu a dál se věnoval neznámým atraktivním neteřím.

Zklamání prostě patří k životu. Chci věřit, že ta bolestná zahojí čas a ta úsměvná se vynořují ve chvíli, kdy jsme v pokušení propadat malichernostem. Možná i mé kamarádky přehodnotí své zklamání a půjdou naproti radosti, která je kolem nás stálepřítomná.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

britrodukt.png

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA