Soutěž - Poslední Horehronský indián
Foto: autor

Soutěž - Poslední Horehronský indián

9. 8. 2020

Jak jsem již dříve v jednom článku avizoval, dostal jsem od syna otázku:“ Pojedeš s námi jako doprovod na Hron?“ Máš dodávku, velký vlek a vojenskou kuchyni, tak to dej dohromady a můžeš nám dělat suchozemský doprovod a kuchaře pro cca 22 lidí + psa. Tehdy jsem odpověděl ano, a tím to všechno začalo. A už v tom zase lítám, protože nerad říkám ne.

O doprovod s báglama po Slovensku ani tak nešlo, daleko důležitější ale bylo zajistit v předstihu vyhledání tábořiště na řece, kde se běžně vodáctví neprovozuje (tenkrát), a nejsou tam plochy pro stanování u řeky, a připravit ležení pro unavené vodáky, po čemž nebudu psát, ale je jisté, že nic na březích, kde se dalo koupit cokoli tekutého, nevynechali. Měl jsme ve výbavě vojenskou kuchyni PK60 získanou za babku, ta ale s kuchařem profíkem a jedním pomocníkem je tipovaná pro šedesát vojáků, co s tím však dokáže kuchař amatér? Vybaveni jsme byli na vše, včetně mrazáku, sudů piva a výčepu, a vše to, ale jen v kempech, poháněla  elektrocentrála. Jak se později ukázalo, jídelníček a zásobování nebyl problém, ale kolik brambor, rýže, špaget, nebo vajec pro tolik lidí? A ještě v kaloricky náročných podmínkách, kdy strávníci splouvají po proudu divokou řeku. Vařily se sice jen snídaně a večeře, ale mně se jako vrchnímu kuchaři za odměnu za zpackanou večeři do vody vůbec nechtělo.

Tak kolik špaget? … Přiměřeně …. Z mojí dávky se najedli i ostatní vodáci z tábořiště, i ryby v řece poprvé ochutnaly CZ špagety. A co vejce? Vezli jsme jich s sebou dvě plata, takže šedesát, to je tři na každého. Vydával jsem míchanici každému po dvou lžících na chleba, ale na část se nedostalo - tak co - dorazíte se chlebem a konzervou s rybičkami z rezerv.

Jinak jsem vařil „po našem“, hodně cibule, hezky ochutit, osolit a zahustit, ale vodáky jsem varoval předem, ale jak jídelníček, tak množství se až na pár výjimek povedlo. Takže jsem poznal i problémy mamin od plotny, jak, kdy a co vařit s ohledem na zdroje, zásoby a podmínky. Snědli vše a bez reptání, prý po vodě je hlad.

Ráno se vstávalo dost opatrně, tak na osmou, snídaně, zabalení na lodě a báglů, které naházeli na hromadu, ještě Ahoj a vzhůru za dalším dobrodružstvím. Na mně a přítelce zůstalo umejt nádobí, naházet a porovnat bágly na vlek, uklidit tábořiště a vyrazit na další štreku.

 
Další podstatná otázka byla voda na vaření a drobnou hygienu, ta větší se řešila v řece a někdy i nechtěně, včetně vyprání oděvu a lekce plavání nebo ti odvážnější zkusili i potápění. Vezli jsme s sebou barely s městskou vodou, ale když začala docházet, žebrali jsme po okolí, až naposledy nás jeden děda uctil vodou ze studny i s pískem. Takže zákaz použití bez převaření, a k dispozici byly už jenom čaje, kafe a grogy. (od jednotného čísla grog … H2o+R.U.M.)

Jelikož, jak bude znát z přiložených fotografií, to byli samí mladí recesisti, tak jela s námi i policie, vězeňská služba, ASA, pivovar a další, a vyskytl se tam i jeden indián.

Jinak normální kluk, Chomutovák, ale nasadil si a už nesundal indiánskou čelenku plnou barevných pér. Díky této postavičce „posledního Horehronského indiána“ jsme se stali populárními. Stačilo si v přístavu sednout trochu bokem a poslouchat další přistávající vodáky, a hlavně děti.

„Jé, mamíííí, viděli jsme tam indiána !„

„A co dělal?“

„Šel do cukrárny, seděl u hospody, spal v lodi, nebo hrál v kempu pinčes.“

Takže byl sledován po celé trase. Díky této výraznosti došlo i k jedné zajímavé příhodě, což mohou dosvědčit všichni, co v té době byli na řece, a to včetně místních obyvatel, ale bohužel už jen pamětníků.

Hned po snídani a startu další etapy, aniž by vlezli do lodí, zapadla část vodáků včetně indiána do první hospody a lodě odstavili na parkoviště pro osobáky. Nějak se tam zdrželi, a když zjistili, že jsou v „jiném stavu“ (niee v druhom stave), a že už nemohou na vodu, ukecali a uplatili českejma Kč jednoho místního šoféra, ten je i s loděmi naložil na náklaďák, a aby to nebylo blbý, tak je jako místní znalec poměrů vyložil u vody kousek před cílem dnešní etapy. Jelikož řidič byl v té partě jediný střízlivý, tak jim složil a odnesl lodě na vodu, naskládal je do nich a odstrčil do dravého proudu. Jeli za statečného zpěvu národních písní, „má roztomilá Báruško“ takže nám je náš hlídač Čery včas a už z dálky ohlásil. Že se děje něco mimořádného, bylo znát z jejich lehu v lodích volně unášených proudem. V cíli se nám povedlo za pomoci celého tábořiště je všechny pochytat a vytahat na břeh, a když se zbytek výpravy, která se této pijatiky nezúčastnila, ptal, kudy jeli, jakou zkratkou a kde je předjeli či objeli, to proto, že tam byli dříve než ostatní, tak napřed bylo ticho, pak se otevřela láhev tvrdého Slovenského, a bylo po dotazech.

 
Jinak řeka krásná a tiše proudící, občas ale připomínala odpadkoviště, to podle toho, kudy jsme zrovna projížděli. Nejen petky, pneu, ale i lednice a další velké věci. Žije tam ještě spousta cikád nadivoko ve slumech většinou po lesích, a pohled zezadu od řeky, ale i na vesnice byl nenahraditelný. Jedna fotka je z nějakého ostrůvku na Hronu, zřejmě budova bývalého mlýna. Originální bydlení jednoho jsem už nestihl vyfotit, a vracet se nebylo bezpečné. Stačila mu k bydlení jen na záda položená kadibudka.

 
Jiná náročná věc v cizích krajích a na území divokých kmenů byla bezpečnost účastníků karavany a tábořiště. Bylo tam mnoho barevných, a ti byli úplně všude, a hlavně jejich dětičky, co tam fungovaly jako průzkumníčci. Na nákupy do obchodu musel vždy jen jeden, druhý se psem hlídal auto. Prý se kradly i lodě, tak pozor na ně. Takže lodě byly přes noc provázány řetězem a na zámek. Díky Čerymu a jeho preventivnímu oštěkání každého cizího byl celkem klid, žádná mimořádná příhoda. V noci spal uvázán pod autem, naše znal, a cizí neměli odvahu se přiblížit, protože jsme místním vždy řekli, že má chatrné vodítko a rád žere hlavně malé děti. Místní policie na veřejných tábořištích projížděla i třikrát za noc. Projeli, posvítili, a jinak nic, i pozvání na kafe od nejhezčí dívčiny trvale odmítali.

 
Hledání dalšího tábořiště po okreskách a polňačkách, i když jsme na to měli skoro celý den, to nebyla žádná sranda. Bylo to kličkování podle vody s naloženým autem a jen podle mapy, snad stokrát jsme se vraceli, hledali vhodný výlez z vody a louku, nebo aspoň rovinu pro stany, a to v předem dané vzdálenosti, tak 15 km od startu. Občas bylo náročné po telefonech pro vodáky popsat příští zastávku, kde je čekáme, protože řeka ze břehu a vody vypadala vždy jinak, tak jsme k vodě uvázali Čeryho, který je včas oštěkal a dovedl na tábořiště.

Na několika fotkách je v pozadí našeho tábořiště stará skladovací hala na seno-slámu, tehdy už jen střecha na konstrukci s betonovou podlahou. A co jsem tam při průzkumu okolí budoucího tábořiště našel? No, to jsem zíral. Někdo si tam udělal „letní bydlení“. Na betonové podlaze sestavený z nábytku kompletní byt včetně koupelny a vany. Jeho majitel nás okamžitě přišel varovat, že „to je jeho“, ale nebyl komunikativní, pozvání na skleničku a czechyšebuřtgulasche odmítl, takže tam z frontšaftu s domorodci nebylo nic.

 
Poslední tábořiště se špatně hledalo, za to může „specifické“ Slovenské značení. Muselo se projet mezi loukami a fotbalovými hřišti s tribunou a hospodou, přes navigaci řeky, most, a kus proti proudu, a tam to bylo. Domluvené místo, kde byl konec, a vracely se půjčené lodě od Dronte.

Poptali jsme se na cestu takového slovenského dědóška. Dobře nás navedl, a než jsme se stačili na místě rozkoukat, byl za námi na louce. Nabídl všemožné služby, staral se o nás, hlavně o dámy, přihlásil nás v kempu, zavedl nás do hromadných sprch fotbalistů u hřiště, (takže dnes tam bude speciální režim, dámy v sudé a páni v liché hodiny), pokoušel se nám vyjednat večeři pro dvacet+1 u jeho známého hospodského, ale pro nechuť našich kamkoli jít z toho sešlo. Vlastně to byl pro nás poslední slovenský živáček od vody.

Vozili jsme na přívěsu českou vlajku, tak jsme ji všichni podepsali a odatovali a darovali jsme mu ji. Dost jsme jej tím dojali, i slzička ukápla a se slovy: „kdysi to byla i naše vlajka“ poděkoval, a daroval nám na rozloučenou flašku domácího vínka. Nikdo na ni ale před nástupem do vlaku neměl odvahu, tak tam někde leží dodnes. Vrátili jsme lodě, naložili bágly, oni došli můstkem přes řeku, já to dlouze objížděl na nádraží, které ale bylo vlastně jen přes vodu naproti tábořišti. Celá parta se musela upravit do normální lidské podoby, navonět, oholit a dámy domalovat vizáž a pak už jen počkat na vlak. Takže poslední ahoj a rozchod. Oni po kolejích a já s výbavou po asfaltu domů.

 
No a závěrem? Nikdo se neutopil, ale mnozí se „udělali“, jen jedna dívčina odřela pozadím dno, na což byl v zásobě i lék. Finančně to po dopočtu, přepočtu a podělení dopadlo dobře, žádný úraz, několik namočených svršků i spodků a spousta nových přátel hlavně po hospodách a kempech kolem řeky.

A projet to znova? Děkuji, NE, jednou to stačilo.

 
Z této akce je spousta fotek minimálně ze tří zdrojů, jen se při několikerém kopírování něco nepovedlo a část obrázků je posunuta, ale pro originalitu a jako důkazní materiál je také vložím, snad si s tím poradíte. Nejsou chronologicky srovnané, PC to seřadil podle názvů. Nevím, kolik je na íčku možno přiložit pod článek fotek, ale využiji toho maximálně, je jich celkem více než tři sta, musím to trochu přebrat. Tak jich ale zbylo 135, snad se tam vejdou.

 
A závěrem trochu čísel.

Bylo nás i se psem celkem 23 včetně Brňáků kteří se k nám po cestě tam plánovitě přidali.

Akce se odehrála v roce 2009.

Start v Německé, cíl v Kozárovcích, cca 124 Km po řece za devět dní, neskutečné tempo, v podstatě rychlost proudění řeky.

Pro mne 450 Km tam a znova zpět a další pojíždění, nákupy a bloudění kolem řeky.

Každého ten výlet stál 1500.- náklady za doprovod (ve starých cenách) ovšem kromě soukromých výdajů.

 
Loučím se s vámi vodáckým pozdravem AHOJ a Haf Haf.

 

 

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Zavřít reklamu