Pomoc dospělým dětem nemá  být považována za samozřejmost
Ilustrační foto: ingimage.com

Pomoc dospělým dětem nemá být považována za samozřejmost

27. 8. 2020

Přidáme dětem na dům. Pomůžeme jim se splácením hypotéky. Tady máte deset tisíc na dovolenou, moji milí. Mnozí lidé v seniorském věku mají dojem, že pomáhat svým dospělým dětem či vnukům je věc přirozená. Někteří ji dokonce označují za povinnost. Jenže opak je pravdou.

Pětapadesátiletý Jan si z každé návštěvy své maminky odváží deset nebo dvacet tisíc korun. Paní Jarmila je schopná takovou částku uspořit, protože ji Jan navštěvuje jen jednou za několik měsíců. Ona žije v Ostravě, on v Praze. Ona je vdova, žije jen z penze. Když zaplatí náklady spojené s bydlením, zůstane jí akorát tak na skromné jídlo. Přesto pro Jana odkládá již řadu let peníze stranou. Jan pracuje jako referent v malé soukromé firmě. Má slušný plat, jenže má z různých vztahů celkem čtyři děti, takže nic neuspoří a jeho životní náklady jsou v Praze vysoké. „Je mi to trapné a několikrát jsem Janovi říkala, že si peníze od mámy brát nemá. Jenže on říká, že je samozřejmost, že máma pomáhá dítěti, že stejně on bude pomáhat svým dětem celý život. No nevím, protože za těch minulých deset tisíc, co mu Jarmila dala, si koupil koženou bundu a permanentku do fitka,“ vypráví Janova přítelkyně. Sama několikrát Jarmile řekla, že si má peníze raději sama užít. Reakce? „Odpověděla mi, že se do toho nemám plést, že to dělá ráda, že to je povinnost každé mámy.“

Zkusme nanést téma pomoc seniorů dospělých dětem ve společnosti. Je to věc, která budí rozporuplné reakce, nikoho nenechává chladným. Může vést k hádkám, k ostrým výměnám názorů, k zajímavým diskusím.

Zatímco někteří lidé berou seniorský věk jako čas, kdy si především budou sami užívat život, jiní považují neustálou pomoc svým mladším příbuzným za cosi jako povinnost, za úděl rodiče. A tyto skupiny jen málokdy dokážou najít společnou řeč.

„Udělala jsem to kvůli klukovi, hodně jsem mu tím pomohla,“ vypráví jednaosmdesátiletá Květa, která před rokem odešla žít do domova pro seniory. Čekala na umístění přes tři roky. Její zdravotní stav ale v podstatě ještě stále umožňoval, aby žila ve svém malém přízemním bytě. Květa sice několikrát upadla, chodí s obtížemi, ale všichni, kdo ji znají, včetně její lékařky a sociálních pracovníků, se shodli, že s občasnou pomocí a docházením pečovatelky by úplně v pohodě mohla ještě být doma. „Jenže syn se rozvedl, protloukal se po ubytovnách a můj byt mu hodně pomohl. Udělala jsem to kvůli němu. Má teď kde bydlet a může si k sobě brát i syna, kterého mu po rozvodu žena nechtěla dávat, protože ho nemohl brát jinam, než na ubytovnu. Přece se nebudu roztahovat v bytě, když kluk nemá kde bydlet,“ vypráví Květa. Když dostane otázku, zda je v domově seniorů spokojená, tvrdí, že ano. Jenže její přítelkyně, která tam za ní chodí, tvrdí, že Květa často pláče, že ji trápí to, že musí být na dvoulůžkovém pokoji s cizí paní, se kterou si vůbec nesedly. „Čeká, jestli se uvolní nějaký jednolůžkový pokoj, jenže její penze jí na něj nebude stačit. Když jsem se zeptala jejího milovaného synáčka, zda by jí na jednolůžák přispíval, řekl, že mámě je lépe s tou paní, že si aspoň má s kým pokecat,“ vypráví Květina kamarádka.

„Na naší lince se setkáváme s telefonáty lidí, kteří se dostali do svízelné životní situace, protože se snažili pomoct dětem, vnoučatům. Jenže většina z nich se dlouho odhodlává, aby se s tím svěřila, často to berou jako své selhání,“ uvedla Kateřina Bohatá z linky pomocí seniorům společnosti Elpida. „Snad každý, kdo pracuje v sociálních službách, ví, že se pracovníci domovů pro seniory a podobných zařízení setkávají s pokusy příbuzných obírat seniory o peníze. V mnoha zařízeních se tomu snaží předcházet a mají nastavená opatření, aby se to nedělo. Ale samozřejmě, pokud je člověk svéprávný, nikdo mu nemůže zakazovat, aby úspory, šperky, byty či peníze dával svým příbuzným. Mnozí to dělají rádi, berou to jako přirozenou věc a nepřemýšlejí vůbec nad tím, že by to nedělali,“ říká Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory a je se situací v nich dobře obeznámena.

„To byly časy, když ještě žil Alois,“ prohlásil nedávno třiatřicetiletý muž.
„Jo, s Aloisem  byla legrace, také na tvého dědu rádi vzpomínáme,“ odpověděl soused.
„On nám dával každý rok peníze na dovolenou. To se tehdy cestovalo. Egypt, Tunis, Turecko, Řecko… Pokaždé říkal, ať si přítelkyní užijeme a dával nám desítky tisíc na cestování. Vždycky  na něho v létě vzpomínáme, když jsme na dovolené.“

„Hm. A ty sis to bral?“
„No a proč bych si to nebral?“
„No, co já vím, tak Alois dost šetřil. Víme, jak nakupoval, jak málo mu stačilo k životu. To přece víš...“
„No jasně, on nic nepotřeboval a věděl, že my ty peníze potřebujeme, že my si je užijeme víc než on.“

Sociologové a lidé zabývající se problematikou stárnutí však míní, že se česká společnost v tomto směru pomalu mění. Přibývá seniorů, kteří už pomoc mladším příbuzným nepovažují za svou povinnost. Ten, kdo nějakým způsobem dospělým dětem přispívá, si velmi často uvědomuje, že dělá něco, co je poněkud rozporuplné. „Vím, že tím mladým vlastně škodím, že z nich snímám zodpovědnost. Přesto jim přispívám na hypotéky, protože mám strach, aby neupadli do dluhové spirály. Zároveň vím, že to byla jejich hloupost, že si postavili velké baráky, zadlužili se a teď žijí z ruky do huby. Zatím mám dost úspor, takže jim pomáhám, ale dohodli jsme se s manželkou, že utáhneme kohoutek. Vidíme kolem sebe, že taková nepřetržitá pravidelná pomoc vyvolává v mladých spíše lenost, bezstarostnost,“ vypráví pětašedesátiletý Stanislav, který je spolumajitelem středně velké firmy.

S tím, jak se současná generace seniorů stává sebevědomější a soběstačnější, než bývaly ty předešlé, se pomalu ale jistě automatická povinnost pomáhat dospělým dětem stává přežitkem. Něčím, co bývalo běžné, ale nemělo by být. Měla by to být věc výjimečná, dobře uvážená a hlavně náležitě ceněná. Ale v žádném případě ne samozřejmá.

Hodnocení:
(4.6 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
TÉMATA
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Bude podle vás Roman Prymula lepším ministrem zdravotnictví než Adam Vojtěch?

Rozhodně ano

20%

Myslím, že ano, Adam Vojtěch byl opravdu slabý

17%

Nevím, to se uvidí

20%

Myslím, že ne, Vojtěch nebyl špatným ministrem

21%

Rozhodně ne,

22%