Babička mi zlomila srdce
Ilustrace Adolfa Kašpara z roku 1924

Babička mi zlomila srdce

1. 9. 2020

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků…“ Asi nemusím pokračovat, aby si většina z nás vybavila úvodní slova jednoho ze skvostů české literatury a zároveň povinné četby školáků mnoha generací.

A dávno je i tomu, co jsem byla naposledy tak silně inspirovaná k napsání dalšího příspěvku.

Školní rok právě začíná. Ze všech stran slyšíme, že ten letošní bude díky půlročním prázdninám v důsledku koronaviru jiný než všechny předchozí. Ale každý začátek školního roku je přece jiný, nový, pro někoho první, pro někoho poslední. Letos ho provází jen trochu víc zmatků, protože názory odborníků se různí, vládní nařízení se mění, ale ať už s rouškami či bez nich, na čtenářský deník v hodinách literatury určitě zase dojde. Možná tím spíš.

Babiččino údolí bylo na seznamu míst, která jsem už spoustu let chtěla navštívit, dvakrát podtrženo. Myslím, že jeho návštěva patří k základnímu vzdělání každého kulturního Čecha, aniž by to vnímal jako povinnost. Ostatně, většina mých známých má první vzpomínku na Ratibořice spojenou právě se školním výletem. A od té doby už tam vzali své děti a mnozí i vnoučata.

Já jsem tento malý kout naší země viděla poprvé. O deset let starší, než byla babička Boženy Němcové v době jejího toužebně očekávaného příjezdu na Staré bělidlo…

Když někdo prohlásil, že na něj dýchla historie, považovala jsem to za klišé. Ale mně se to opravdu stalo! Dýchla na mě takovou silou, že mě to téměř rozhodilo. Kulisa ratibořického zámku, neokázalého a vlídného, s lehkým toskánským koloritem, udržovaná obora plná solitérů vzrostlých do závratné výšky, a dokonce i značně zchátralý lovecký pavilon tam má své kouzlo. Dlouhá procházka k mlýnu, slavné Gutfreundovo sousoší, vrbičkami osázená cesta na Staré bělidlo i Viktorčin splav, to všechno umocněno minimálním počtem turistů, ve mně zanechalo nečekaně hluboký zážitek. Tak hluboký, že jsem si hned po návratu domů koupila v antikvariátu za padesát korun Babičku, vydání z roku 1979. Rok narození mého syna. Pokud vím, tak ani on ještě nikdy nebyl v Babiččině údolí. A moji potřebu vzít tam jednou jeho syna, mého vnoučka, rozhodně nesdílí…

Když jsem knihu otevřela, zavanula z ní nefalšovaná vůně zašlých časů. Podobná té, která se dodnes drží v babiččině světnici s muškáty za okny. Vdechla jsem ji tam zhluboka, aby mi ještě dlouho utkvěla v čichové paměti. I kresby Vladimíra Tesaře kopírují přesně to, co jsem konečně viděla na vlastní oči. Historie nabrala konkrétní podobu. Znovu jsem pročítala životopis Boženy Němcové, v jak těžkém období života Babičku psala. A přestože bych rozhodně pro pírko přes plot neskočila, pocítila jsem k ní obdiv. A daleko větší ženské pochopení. Navzdory všem zpochybňujícím komentářům a odborným analýzám.

Je jasné, že dnešní děti by k archaickému jazyku nejznámější české spisovatelky potřebovaly překladač. Ale nevím, jestli by se po přeložení všech těch půvabných výrazů a slovních spojení do současné terminologie nevytratilo to zásadní, o čem Babička Boženy Němcové je.

Čistota, pokora, úcta, láska.

Myslím, že by byla škoda, kdyby se tyhle zastaralé drobnosti z našeho života vytratily úplně.

 

Hezké vztahy v běhu času (a mezi generacemi) vám přeje

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.