Ouvej, s hekáním vstávám a nadávám na bolavá záda. Venku prší. Zkouším si vzpomenout, co mám dneska v plánu. Aha, redakce čeká na korekturu článku, to zvládnu. A pak mám vyzvednout vnučku ze školky. ¨
„Babičko, babičko,“ rozléhá se po šatně a ze mne padá tíseň, která mě svírá od rána. Bolest zad, pracovní starosti, všechno je pryč. Anežka se snaživě souká do gumových kalhot a holínek. Trochu s tím zápasíme, ostatní děti už ujíždí s maminkami v autech domů. A my vyrážíme do sílícího deště.
Anežka vybíhá do mokrých ulic, vesele poskakuje a rozpustile dupe do louží. Pak ale uklouzne a ručička se jí zaboří do psího hovínka ukrytého v trávě u kraje ulice. Nemůžu najít žádný kapesníček, zkrátka nic, čím bych dostala výkal z dětské ručičky. Pomáhám jí otřít ručičku o trávu a taky se umažu. Trochu sakruju a Anežka pofňukává. „Víš, co, jdeme se opláchnout do řeky,“ navrhuji. Nápad se jí líbí: „Vykoupeme se!“ Ale jen deset stupňů.
A když na kluzkém břehu oplachujeme z rukou zbytky psího exkrementu, tak do kalné vody odplouvá spolu se zápachem také veškerý můj neklid a napětí. Teď už mi nic nebrání dál skotačit se svou vnučkou a bez zábran s ní řádit, protože společně vyřešíme všechny malé i velké trampoty.
