Magdalena Dietlová: Smrt mého muže
Magdalena Dietlová. FOTO: archiv redakce

Magdalena Dietlová: Smrt mého muže

8. 12. 2020

"Byl horký a dusný červen roku 1985, školní rok skončil dříve kvůli spartakiádě. Plánovali jsme společnou srpnovou dovolenou v Jugoslávii, abychom se po letech setkali s rodinou mého bratra, který po okupaci v srpnu roku 1968 uprchl do Kanady. Mým mužem byl dramatik a scénárista Jaroslav Dietl."

Těmito slovy začíná Magdalena Dietlová příběh o úmrtí jejího manžela pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz - portál zaměřený na pomoc vdovám.

Můj muž psal scénáře svých her a seriálů v té době hlavně pro Československou televizi, protože byly oblíbené a sledované, sledovali je též velmi pozorně i tehdejší straničtí ideologové. A když se jim něco nelíbilo, připomínkovali jeho texty, tlačili na příslušnou televizní redakci a ta zase tlačila na něj. Jaroslav byl zkušený autor, pracoval pro televizi od jejích začátků – s nejrůznějším tlaky, pokyny a ultimáty už bojovat uměl. Horší byl boj, který pak vedl sám se sebou o to hlavní: kam až mu jeho svědomí dovolí jejich požadavkům ustoupit a kam už ne.

Naštěstí jeho seriál Nemocnice na kraji města shodou několika náhod obešel železnou oponu, oslnil tehdejší „západoněmecké“ diváky a hamburská televize si následkem toho u něj objednala nejen jeho pokračování, ale i další sedmidílný příběh o historii světových tiskových agentur, který chtěla natočit v koprodukci s Československou televizí.

Jaroslav těch sedm dílů bleskově napsal a po březnovém nástupu Michaila Gorbačova do sovětského vedení s nadějí očekával, že i naši ideologové budou při schvalování jeho příběhu a dialogů povolnější. Jenže u nás při v prezidentské volbě právě potřetí zvítězil Gustáv Husák a bylo po naději. Cenzoři četli, připomínkovali… A když dočetli, celý ten do detailu připravený projekt autorovi i Československé televizi komplet zatrhli.

Zákazů zažil dost, tento ho ale zasáhl nejvíc.

Jaroslavův vnitřní přetlak byl stále silnější

Před dětmi o tom mluvit nechtěl, raději prohlásil, že teď musíme pracovat na tom, aby se co nejlíp povedl náš srpnový jugoslávský „rodináč“. A když není škola, máme čas zlepšit tenisovou kondici a kanadský rodinný tým ve všech věkových kategoriích porazit.

To byl celý on, hecovat a stimulovat všechny kolem sebe. Dětem se jeho plán líbil a nadšeně souhlasily. Lucie měla tehdy čtrnáct, Andulka jedenáct a Janík teprve devět let. Jak Jaroslav pravil, tak každý den, když dopsal svých patnáct stránek, zavelel k odjezdu na kurty a nikdo neprotestoval.

Naše kondice se opravdu lepšila, jen Jaroslavův vnitřní přetlak byl stále silnější. Netrpělivost z něho přímo tryskala – třeba když telefonoval, četl noviny, poslouchal zprávy. Anebo večer, když červené víno z jeho sklenky mizelo rychleji. Nechápal, že jeho nadřízení nevidí, jak se naše dlouholetá klec neodvratně bortí a svoboda slova a pohybu je na spadnutí. „Je to ve vzduchu“, říkal neustále, „Nevím, jak přesně se to stane, ale bude to už brzy, a já u toho chci být. Pak už nám nikdo nic nebude škrtat. Naopak. Každý vytáhne, co psal do šuplíku, nastane pořádná konkurence a já se konečně vrhnu na to, co teď dělat nemůžu. Budu psát satiru o tom, co se tu celá ta léta dělo, děje a ještě bude dít…Jak já se na to těším!“

Náhlá smrt na tenisovém kurtu

Devětadvacátého června bylo obzvlášť dusno. Janík si to s tátou rozdával v singlu a my dvě s Luckou jsme jim fandili. Andulka chyběla, byla u babičky v Brně. Jaroslav párkrát nedoběhl míč a po chvíli prohlásil, že singl v tom horku nebyl dobrý nápad, teď že si raději dáme debla a pak se uvidí. A než my holky nastoupíme, oni dva s Janíkem se trochu rozpinkají.

Tak se i stalo.

První míč vrátil Janíkovi krásně, při druhém upadl a už nevstal… Oživovací pokusy zdravotní sestry z vedlejšího kurtu byly marné a já letěla volat sanitku – mobily neexistovaly.

Lékař, co přijel, už jen úředně konstatoval exitus, do nemocnice ho odvézt odmítl. Moc jsem ho prosila, už kvůli dětem. Nekonečně dlouho jsme pak u něj seděli a čekali na policii. Ta nás i ostatní hráče kolem vyslechla a řekla, že přijede pohřební vůz. Drželi jsme se za ruce, objímali i brečeli, a pak už jen prosili pánaboha, aby někdo pro něj přijel. Už se stmívalo, když pohřebáci dorazili, omlouvali se, že následkem vedra bylo příliš mnoho náhlých úmrtí…

Celý ten den mám dodnes v paměti minutu po minutě.

S Jaroslavem jsem žila dvanáct let. Oba jsme se napřed museli bolavě rozvést, abychom mohli být spolu. Oba jsme měli děti z prvního manželství a pak ještě spolu dvě další. V naší domácnosti s námi od začátku žila moje dcera Lucie, můj syn Vojtěch k nám často jezdil z Ostravy. Brzy se narodila Anna a krátce nato Jan.

Až po jeho narození s námi začala žít a pomáhat mi s domácností jistá paní Kapičková, výborná hospodyně, která dřív pracovala v pekárně. Ten večer jsme přijeli až za tmy a paní Kapičková netušila, proč jdeme z tenisu tak pozdě… A vůbec, kde zůstal pan Dietl???

Ta noc nebyla krátká …Musela jsem volat Andulce k brněnským rodičům a říct jí, že už nemá tátu. A několika dalším nejbližším oznámit, co se stalo a co jsem ani já ještě nestačila úplně pochopit.

Děti se mnou spaly v manželské posteli. Jen jsme se k sobě tulili, šeptali, usínali a znovu se budili… A neuměli si představit, co bude zítra.

Bez dětí bych to zvládala hůř

Následující den Jaroslavově odchodu si taky pamatuju. V bezprostřední blízkost svých dětí jsem si nad ránem uvědomila, že stejně jako já, když otevřu oči, mimoděk hledám svého muže, i děti budou ještě dlouho hledat a postrádat svého silného,ochranitelského tátu. A já jim ho nenahradím …Můžu ale dát našim společným dnům jistý řád, kterému on věřil. Každý den udělat, co je hlavní, a teprve pak, co ještě chvíli počká. A umět to od sebe rozeznat.

Začnu u sebe. Teď hned musím najít patoložku, která už jistě ví, co se Jaroslavovi vlastně stalo. Nebude to snadné, telefon zvoní v jednom kuse. Zvykám si na slovo vdova, závěť, pozůstalost, pohřeb… Volám Jaroslavově dospělé dceři Heleně do Ameriky, kde teď žije. Začínám hledat právníka, který by mi pomohl zvládnout příval povinností, který se na mě valí. Ke svému údivu zjistím, že naše bankovní konto je zablokováno až do vypořádání „pozůstalosti“, což je pro mě zatím pojem vágní a nejasný.

Konečně mám číslo na tu patoložku. Do telefonu je strohá, na moje naléhání mě nakonec nerada přijme osobně. Ptá se, co chci vědět - říkám, že nechápu, jak zdravý člověk může zničehožnic upadnout a už nikdy se nezvednout.

Jak dlouho jste s ním žila, paní Dietlová, vy jste nevěděla, že je to těžce nemocný člověk, copak si nestěžoval?

Najednou jsem na lavici obžalovaných, polykám slzy a nevím, co říct …Ne, nestěžoval si nikdy, jen někdy strašně zuřil, když musel kvůli pitomcům přepisovat své dialogy.

Ta já vám to povím, říká ona, ten infarkt na tenisovém kurtě byl fatální a už třetí v pořadí. Jestli jste o těch prvních dvou nevěděla, tak vás ujišťuju, že on o nich vědět musel…

Když na ty první chvíle a dny myslím dnes, mám pocit, že bez svých dětí, které pořád koukaly na všechno, co dělám a říkám, bych je zvládala daleko hůř. Co chtěly vědět, jsem s nimi podrobně probírala a tím i kupodivu nacházela řešení.

Chtěli jsme soukromý pohřeb, to se nám nakonec nepovedlo, chtěli jsme, aby o Jaroslavovi mluvil herec Ladislav Chudík, to se povedlo. Našla jsem skvělého právníka, který mi pak ještě dlouhá léta pomáhal zvládnout pozůstalostní řízení a zaplatit dluhy našim dobrým kamarádům. Došlo k nim proto, že jsme dokončovali dům, do něhož jsme se měli po prázdninách stěhovat a ten, v němž jsme bydleli, byl zatím neprodán. Závěť Jaroslav nenapsal, podle mě opravdu netušil, že jeho srdce je vážně choré.

I po pětatřiceti letech je vzpomínka bolavá a živá

Bylo toho tolik, co zdánlivě nesneslo odklad, že jen pomyšlení na to hlavní, do něhož mi skákalo tisíc detailů, bylo obtížné. Například jugoslávské setkání. Teď na to nemáme, zmrazili nám konto, moje auto je na dlouhou cestu malé, a Jaroslavovo budeme muset prodat. A pak, dlouhé trasy řídíval Jaroslav. Děti to snad pochopí, všem ostatním to zavolám, vysvětlím. Jen s tím začnu, vidím, že mlčí, nic neříkají, jen si mezi sebou šeptají. I moji příbuzní jsou v telefonu chápaví, leč zaražení. Teprve večer až všichni ulehnou, mám chvíli času se na tu věc soustředit. Zvedám se a intuitivně běžím do Jaroslavovy pracovny.

Na psacím stole rozhozeny uschlé růže, přinesli mu je kamarádi mariášníci. Ticho a klid. Sedám si do jeho židle, odsunu kytky a položím hlavu na jeho stůl. Proberu se až k ránu. A s tím procitnutím jakobych prozřela, nebo mi ve snu někdo napověděl.

U snídaně je už všechno jinak. Mluvím jako kniha, sama sebe nepoznávám: „Milé děti, rozhodla jsem se, že pojedeme. Všichni naši příbuzní nás mají rádi, těší se na nás a pomůžou nám unést tu tíhu, která na nás spadla. To je teď to hlavní, a to ostatní tu na nás stejně počká.“ Tak nějak jsem to ze sebe vysypala a světýlko naděje na lepší dny v dětech znovu probudila.

Zaplať pánbůh, že jsme nakonec po pohřbu a všech dalších povinnostech, které s náhlým odchodem vůdce smečky neodvratně souvisely, nasedli nakonec do jeho auta a odjeli. Hromada nedořešeného zůstala doma k řešení. Leč první kapitola našich útrap se naším odjezdem uzavřela. Děti mě hlídaly, abych za volantem tu dálku vydržela, a když holky usnuly, nejmladší Janík se mnou pro jistotu bděl…

To setkání bylo pro nás životodárné, naši blízcí přijeli úplně všichni. Můj bratr se ženou a dvěma syny z Kanady, moje sestra s manželem a dětmi z Brna a dokonce i Vojta, můj už dospělý syn z prvního manželství, žijící tehdy se svým otcem a jeho novou rodinou též v Kanadě.

Objali nás a podrželi ve svém náručí, abychom pocítili sílu velké rodiny ve chvíli oslabení a ztráty, která nás potkala. Hráli s námi tenis, plavali v moři, o večerech seděli, chodili, vzpomínali… Mluvili o životě a smrti.

Loučili jsme se neradi, ale odjížděli jsme silnější. A přes všechny útrapy, co nás doma čekaly, jsme se tam těšili.

Už je to pětatřicet let, a přesto je v nás vzpomínka na ty dny stale bolavá a živá.

Magdalena Dietlová

 

 

 

 

 

 

ovdovění
Hodnocení:
(4.9 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl:  Jak si nainstalovat a používat aplikaci Záchranka

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Za šest měsíců budou volby do Poslanecké sněmovny. Kdyby volby byly už nyní, kterou stranu/hnutí/koalici byste zvolili?

ANO 2011

20%

Koalice Pirátů + STAN

13%

SPOLU (Koalice ODS, TOP09, KDU/ČSL)

12%

SPD

9%

ČSSD

8%

KSČM

7%

Trikolora

8%

Jiná strana či hnutí

8%

Ještě nevím

8%

K volbám vůbec nepůjdu

8%