Paní Jarmila: Aktivitami porážím samotu
Jak porazit samotu a špatnou náladu? Aktivitami!

Paní Jarmila: Aktivitami porážím samotu

26. 8. 2020

Docela obyčejný příběh, kterých jsou stovky. Upřímné a milé povídání paní Jarmily, která ovdověla ve svých třiašedesáti letech, může být inspirací pro ženy s podobným osudem.

Můj manžel onemocněl tou nejhorší nemocí, rakovinou. Přišlo to náhle, bez varování, jak to u této zákeřné choroby často bývá. Najednou se dostavily potíže se zažíváním, řada vyšetření a ortel - velký nádor v tlustém střevě, který již začal prorůstat do dutiny břišní a z velké části byla zasažena játra. Lékaři dávali manželovi několik týdnů života, což ovšem řekli jen mně.

Dodnes si pamatuji na ten den, kdy mi lékař zdravotní stav manžela oznamoval. Pamatuji si každé jeho slovo, že není naděje, že je pozdě, že to není na operaci a ať zvážíme podstoupení chemoterapie. Manžela po kolonoskopii nechali hned v nemocnici, já jsem ještě dlouho seděla v areálu nemocnice na lavičce a plakala, v hlavě se mi rozjel film o tom, jak jsem se s manželem seznámila, jak jsme se brali, "promítly" se mi střípky z nedůležitých událostí, které jsme spolu zažili. Ani nevím, jak jsem se ten den dostala domů. Večer se mi podařilo díky lékům brzy usnout, ovšem brzy ráno jsem byla vzhůru a řekla jsem si, že musím udělat něco, co by ještě mohlo mému muži pomoci.

Navenek silná, uvnitř vyčerpaná

Nejdřív jsem se snažila najít na internetu všchny možné informace o té nemoci. Čím více jsem těch článků četla, tím jsem byla zoufalejší. Pak jsem si vzpomněla, že jedni naši známí znají dobrého onkologa. Spojili mě s ním a manžel zhruba za deset dní začal onkologickou léčbu. Po třech chemoterapiích začaly manželovy nádory lehce ustupovat a my jsme pocítili  jiskřičku naděje. Oslabené tělo chemií jsem se snažila udržovat nejrůznějšími doplňky stravy, o kterých jsem si přečetla nebo které mi doporučili v nemocnici. Bohužel, ta jiskřička naděje po dvou měsících uhasla: Manželův stav se začal horšit, resp. horšily se mu krevní testy natolik, že lekář již po páté dávce další chemoterapii nedoporučil. Viděla jsem, jak mi chřadne před očima, přesto jsem se mu pořád snažila vlít do žil naději. Zkoušeli jsme alternativní léčbu pomoci bylinek, četla jsem mu příběhy zázračně uzdravených lidí.

Musím říci, že manžel byl "zlatý pacient". V nemocnici ani doma si nepostěžoval, jakoby pořád doufal. Do poslední chvíle. Po několika měsících jsem byla zcela vyčerpaná. Péče musela být stále intenzivnější a nakonec přišla doba, kdy se už manžel ani nepostavil na vlastní nohy. Ačkoliv mi syn s dcerou všemožně pomáhali a dojížděli každých čtrnáct dní k nám domů z Prahy a dokonce i z Vídně, každodenní starosti a péči jsem měla na svých bedrech. Byly dny, kdy jsem se cítila fyzicky i psychicky na dně, večery jsem probrečela v ložnici, zatímco vedle v pokoji manžel spal.

Poslední týdny byly opravdu krušné, manžel již pociťoval silné bolesti, které jsme tlumili prášky a náplastmi. Jeho váha spadla o více než třicet kilogramů, stal se z něj věchýtek s propadlými tvářemi, z nichž na mě civěly smutné, ale laskavé oči. Ano, přiznám se, že jsem si tehdy několikrát přála, aby to  jeho trápení už raději skončilo...

Vyhýbala jsem se společnosti

Ještě půl roku po pohřbu jsem absolutně neměla chuť chodit do společnosti. Manžela jsem stále viděla vedle sebe, několikrát za den se mi vybavilo, jak jsme spolu snídali, jezdili na nákupy, hlídali vnoučata. Nemohla jsem se na nic soustředit. Dcera mi neustále opakovala, abych začala zase normálně žít, bavit se se známými, jezdit na víkendy na chatu. Ale jakoby mi stále chyběly síly. Až jsem jednou při běžném nákupu potkala spoužačku z gymnázia. Daly jsme se do řeči, zašly na kávu. Tak hezky jsme si povídaly, že jsme si na druhý den hned zase zavolaly a dohodly se na dalším setkání.

Od té doby se scházíme pravidelně, několikrát jsme už jely společně na poznávací zájezd, dvakrát už jsme si zaplatily týdenní pobyt v lázních. V pětašedesáti letech jsme dokonce jely na lyže do Rakouska a moc se nám tam líbilo. Poznala jseme tam novou partu lidí, se kterými nyní navštěvujeme zajímavé přednášky na univerzitě třetího věku. Jako dobrovolnice pomáhám v domově seniorů, chodím číst pohádky dětem do školky.

A tak teď nemám skoro čas ani na svou rodinu (přeháním, ten si vždy ráda udělám). Ale opravdu, jsem téměř každý týden někde na výletě, chodím do školy, do knihovny, dokonce jsme jako dobrovolnice začaly s kamarádkou pomáhat  v jednom dětském domově. Všechny ty aktivity mi vrátily chuť do života a moc mě baví. Myslím, že manžel by měl radost.

Jarmila K., Ostrava

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Bude podle vás Roman Prymula lepším ministrem zdravotnictví než Adam Vojtěch?

Rozhodně ano

20%

Myslím, že ano, Adam Vojtěch byl opravdu slabý

17%

Nevím, to se uvidí

20%

Myslím, že ne, Vojtěch nebyl špatným ministrem

21%

Rozhodně ne,

22%