Ochránce seniorů Jan Lorman:
Hlavní je mít důvod tady být

Ochránce seniorů Jan Lorman:
Hlavní je mít důvod tady být

28. 11. 2012

O singl stáří, pokoře, ale také o stříbrné ekonomice a chutí seniorů cestovat. O tom všem ví hodně. Před dvaadvaceti lety založil Jan Lorman občanské sdružení Život 90 a za tu dobu udělal pro české seniory tolik, jako málokdo jiný.

Lidský věk se prodlužuje. Nepřináší to ale spíše problémy? Jsme na delší dobu stáří připraveni?

Je dobře, že žijeme déle, ale ten problém se obrací v otázku: Co s těmi přidanými lety budu dělat? Je třeba najít ve svém stáří smysl. Když chodíme do zaměstnání a máme rodinu, naše dny jsou naprogramovány. Stále máme co dělat. Ale ve stáří přijde čas, kdy člověk osamí. Vrstevníci umírají, děti žijí vlastním životem. Jde o to, co s tím bezčasím dělat. Je těžké udržet si v té době osobnost, důstojnost. Ten, kdo se na toto období nedokáže připravit, je pak často zklamán sám sebou. To je ta odvrácená strana té dobré zprávy, že žijeme déle.

Nejsme vlastně první generace, která toto řeší?

Určitě. Prodloužený lidský věk se začal řešit zhruba před dvaceti lety. Naše generace je první, která tento problém bere vážně. Souvisí to i s ekonomickou situací. Najednou se štědré sociální systémy dostávají do pasti. Netýká se to jen České republiky, ale i dalších zemí. Ta změna je strašně rychlá a teď jde o to se přizpůsobit.

Dá se to vůbec?

Záleží na tom, v jaké jsme ve stáří kondici. Jenže kolik lidí si uvědomuje, že o své zdraví skutečně musí pečovat? Že nejde jen o to, že když mám zdravotní problémy, utíkám k doktorovi, aby mi napsal prášky. Bohužel, to je způsob, který je zažitý, ale nemá perspektivu.

Myslíte, že dříve si lidé se stárnutím uměli více poradit?

Lidé byli zvyklí, že si musí pomoct sami. Já používám citát profesorky Haškovcové, která to vystihla geniálně. Říká: „Bába, která musí nasekat králíkům trávu, nemá čas umřít.“ Je to tak. Ať už člověk žije na vesnici nebo ve městě, měl by mít co dělat a neustále si potvrzovat vlastní užitečnost. Měl by mít důvod tady být, mít pocit, že ho někdo potřebuje. Jakmile začneme spoléhat na cizí pomoc, je to cesta, která vede k úbytku sil, k nemocem, k tomu, že se člověk dostává do patologických procesů, co urychlují stárnutí.

Tak když se v padesáti rozhodnu, že se chci připravit, abych v sedmdesáti nebyla nešťastná, co mám dělat?

Všímejte si, jak staří lidé žijí. Všímejte si toho mnohem dříve. Dívejte se, co stáří přináší, a to jsou nejen strasti, ale také příležitosti. Problém je, že tím, jak se rozpadla tradiční třígenerační rodina a nežije spolu několik generací, lidé nemají přirozenou zkušenost se svými prarodiči. Když už, tak velmi malou. Pak je problém učit se, jak žít ve stáří.

Na co se tedy připravit? Řekněte konkrétní praktické věci...

Připravte se, že nebudete vydělávat tolik, kolik jste vydělávali ve středním věku. Důchody budou čím dál menší, to je skutečnost, se kterou nikdo nic nenadělá. Znamená to, že si je třeba připravit peníze. Ještě generace mých rodičů měla zásadu, že člověk neustále má mít nastřádáno tolik peněz, aby si za ně mohl koupit auto. Neznamená to, že bude kupovat auto, prostě se jednalo o sumu, která odpovídala této hodnotě.

Co dál?

Dále je třeba vyřešit zásadní otázku: Kde ve stáří budu bydlet? Ve městě, kde jsou větší náklady? Utáhnu to? Bude v tom domě výtah? Nebo se odstěhuju? Jaké lidi budu mít kolem sebe? Zpřetrhám vazby, které mám? Nebudou mi chybět kamarádi, které znám třicet let? To všechno je třeba promyslet. Nejvyšší čas na to, je střední věk, někdy kolem čtyřicítky.

Kdo by myslel ve čtyřiceti, jak bude žít v sedmdesáti?

Jistě. V té době má většina lidí starosti s prací, se svými rodiči, nemáme čas myslet na budoucnost. Ale je to chyba.

Mám pocit, že mladí lidí dnes se starými ani moc nepřicházejí do kontaktu. Starší lidé často nemají práci, nechodí do společnosti, kde se scházejí mladí... Nežijí nyní generace mimořádně odděleně?

To je ta atomizace rodiny. Bohužel tento proces nastal. Důsledkem je, že hodně starých lidí žije samo. Singl lidí starších šedesáti let je v České republice kolem půl milionu. To je hodně.

Setkáváte se s tím, že singl lidé vyššího věku mají často finanční potíže?

Jistě. Finanční potíže jsou v posledních letech výrazné. Často se uvádí, že průměrný důchod je kolem jedenácti tisíc. No ano, ale ten nejčastěji vyplácený důchod je mezi sedmi a osmi tisíci. Představte si, že nemáte na měsíc nic víc než sedm tisíc, z toho musíte zaplatit nájem a další věci, jejichž ceny neustále rostou. Spousta individuálně žijících starých lidí se tak dostává do potíží s chudobou. Neberme teď v potaz státem nastavenou míru chudoby. Ta je v České republice nastavená tak, že se do ní propadá málo lidí. Ale závisí to na tom, kolik peněz vlastně stát určí jako ten zlom. Jestliže se zlom nastaví hodně nízko, jako je to u nás, tak se do chudoby propadá sedm procent lidí. Kdyby byl zlom nastaven jako v Rakousku, byl by počet lidí pod hranicí chudoby mnohonásobně vyšší.

Obracejí se na vás lidé s tímto problémem?

Čím dál častěji. Od roku 1990 provozujeme Senior linku, telefon, kam se lidé obracejí s různými starostmi. Počet žádostí o pomoc různého druhu se od loňského roku zvýšil o polovinu. To se nikdy dříve nestalo. Lidé nám povídají o svých psychických problémech, a když pak zkoumáme jejich původ, je často důvod právě v tom, že jsou ve finanční tísni.

Říká se, že starší lidé nejsou zvyklí se svěřovat, že často své problémy tají. Je to tak?

Starší lidé často ani nežádají o sociální dávky, protože se stydí, že se dostali do takové situace. Nechtějí žebrat. Byli zvyklí celý život pracovat a teď jim to připadá ponižující. Víte, podle mých osobních zkušeností a setkání jsou nejskromnější ti, kteří to měli v životě nejtěžší.

Jak to myslíte?

Například političtí vězni, kteří prožili řadu let v kriminálech. Všimněte si, že tito lidé nechodí řvát na náměstí, že mají málo. Většina z nich má málo proto, že nemohli dělat pořádnou práci, že se jim v důsledku věznění rozpadla rodina, prožili peklo, přesto jsou ušlechtilí a pokorní. Jenže o sobě nedávají vědět. Takže se zdá, že nejhůře se mají ti, kteří na sebe upozorňují a domnívají se, že jim vždy někdo druhý musí zajistit to, co sami chtějí. Ale opravdovou solidární pomoc zasluhují ti, kteří si o ni obvykle neříkají.

Často se teď používá výraz stříbrná ekonomika...

Ano, v zahraničí to už funguje, u nás to začíná. Všimněte si, kolik reklam je nyní zaměřeno na starší lidi.

Jistě, ale má to smysl, když se starší generace potýká s nedostatkem financí?

Příjmy ve stáří nejsou vysoké, ale jsou stabilní. Jde o to, umět to marketingově využít a nabízet produkty v cenách, které si lidé mohou dovolit.

Funguje to?

Vezměte si například cestovní ruch. Statistiky ukazují, že skupina seniorů, kteří cestují, v poslední době roste. Není totiž pravda, že všichni lidé vyššího věku jsou v ekonomických problémech. Je tady i skupina, která má na slušný život.

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste před dvaadvaceti lety založil Život 90, organizaci na pomoc lidem vyššího věku?

S ženou jsme viděli, jak žijí staří lidé v Rakousku, v Německu a v dalších zemích. Snažili jsme se udělat něco pro to, aby si čeští senioři užívali života stejně jako oni. Dnes, bez přehánění, nabízíme služby a programy srovnatelné s tím, co je běžné v západních zemích. Když sem jezdí partneři a hosté z Evropy, říkají, že nám naše komunitní centrum pro seniory a nabídku pro ně přímo závidí.

Ale co vás k tomu vedlo? Senioři obvykle nebývají ti, na které je upírána pozornost.

Konkrétních impulsů bylo několik. Měl jsem šanci sledovat stárnutí mé tety a uvědomil jsem si, jak strašně komplikovaná etapa života to je. Také jsem psal reportáž pro tehdejší časopis Svět v obrazech. Byla o domově důchodců v Josefské ulici. Ten článek se jmenoval Čekání na smrt. Ten domov už neexistuje. Tam jsem viděl přesně to stáří, které nechci poznat. Lidé tam, přestože nebyli nemocní, byli celé dny v posteli. Nemluvili spolu, neměli o čem. Nikdo za nimi nechodil. Byl tam přísný režim, když někdo chtěl jít ven, musel se dovolit u personálu. Když jsem šel odtamtud přes Karlův most, kolem mě chodili veselí Rakušané a Italové, fotili si Hradčany. A já si uvědomil, že jsou stejně staří jako ti ležící lidé, které jsem viděl před chvílí. To bych musel být hodně natvrdlý, aby mi nedošlo, že tady něco není v pořádku.

Řekněte mi na závěr, je na stáří něco, na co bychom se mohli těšit?

Podívejte, ve stáří máme příležitost v klidu věci přijmout, vyhodnotit a přijít na to, co je vlastně v životě důležité a co ne. Máme na to konečně čas, nikdo a nic na nás netlačí. Může se nám podařit najít to štěstí, o kterém máme pocit, že nám celý život uniká. Přál bych si, aby se mi něco takového povedlo.

Scarlett Wilková
autorka je redaktorkou MF Dnes

 

Jan Lorman

Spolu s manželkou Blankou založil 24.10.1990 občanské sdružení Život 90. Nejdříve udělali pár kulturních akcí pro seniory, rok na to začali provozovat Senior telefon, linku pro starší lidi v nesnázích. Převzali několik klubů důchodců, začali organizovat zájezdy, bazar pro seniory, pečovatelskou službu. Vybudovali dům Portus, který se postupně stal největším komunitním centrem pro seniory v České republice. Pořádají běh Seniorská míle, provozují Divadlo U Valšů, stránky seniorum.cz a jsou pořadateli či spolupořadateli řady dalších akcí týkajících se lidí vyššího věku. Více o jejich službách a akcích najdete na www.zivot90.cz.

rozhovor
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.