BLOG: Můj Mezinárodní den žen
FOTO: Pixabay

BLOG: Můj Mezinárodní den žen

8. 3. 2021

Když se řekne Mezinárodní den žen, nevybaví se mi žádné oslavy na pracovišti ani historie oslav tohoto dne. Vybaví se mi sváteční den nejdřív společně s maminkou, babičkami, tetičkami, sestrami a potom v mé vlastní rodině.

 

     Honzík


První vzpomínka je na hodnou paní učitelku, která nám od první třídy pomáhala malovat přáníčka pro maminku, na tu snahu vybarvit obrázek a nepřetáhnout, později napsat pár slov a neudělat chybu.
To soustředění a očekávání, jestli se mamince moje přání bude líbit. Mnohem víc starostí než ruční práce mi každý rok přinášela koupě a hlavně výběr květiny. Na vesnici, kde jsme tenkrát bydleli, bylo jen jedno malé zahradnictví se dvěma skleníky, ve kterých majitelé na jaře pěstovali nejen sazenice, ale i květiny, které jsme my děti objednávaly a kupovaly svým maminkám. Řezané květiny neměli a nám to vůbec nevadilo.
Kdo přišel první, mohl si vybrat. V nabídce byly hyacinty, primulky, narcisky, modřince a bramboříky.
Cena byla různá, záleželo tedy na tom, kolik které dítě stačilo našetřit. Pro mě byla hrozná představa, že bych přišla do toho malého vlhkého skleněného domečku a na všech květináčích by už byly cedulky se jménem mých kamarádů a spolužáků a na mě nic nezbylo. Někdy již v polovině února nás vyháněl pan zahradník s tím, že je ještě brzy a máme přijít později. Pořídit dárky na vánoce, k svátku nebo k jiným příležitostem nebylo pro mě jako malé dítě tak stresující, jako obstát na MDŽ. Tady to částečně řídila příroda a ten krátký čas, kdy se květina musela vybrat, zamluvit a posléze tajně odnést domů a osmého března nenápadně přinést do kuchyně a slavnostně předat.
Babičky byly obdarovávány podle stavu naší peněženky a většinou to dopadlo tak, že k přáníčku dostaly venku utrženou větvičku.
Jak šel čas, květináče nahradily řezané květy, přání byla už jen v ústní formě a přidaná bonboniéra nic nezkazila a s přibývajícím věkem obdarovaných byla i vítána.
Potom se nějak přihodilo, že jsem najednou byla matkou já a moje děti ve škole i doma malovaly přáníčka a chystaly překvapení pro mě. A já jsem zavírala oči a dělala, že o ničem nevím, a těšila jsem se, čím mě překvapí. Kytičku a přáníčko, někdy i s dalším vlastnoručně udělaným dárečkem mi vždycky ten den syn s dcerou přinášeli ráno do postele. Slyšela jsem je, jak, chodí po bytě, šustí papírem, domlouvají se a nenápadně kontrolují, jestli ještě spím. A pak přišli a s rozzářenýma očima a se stejným očekáváním, jaké jsem mívala i já, mi předávali dárky. Byly to krásně a šťastné chvíle.
Nakonec vyrostly i moje děti. A přáníčka s kytičkou pro maminku chystá další generace.
Časy se mění. Papíru je čím dál tím méně a já jako babička budu ráda, když osmého března dorazí alespoň SMS s přáním a já znovu zažiju ten pocit, že jsem pro ně všechny stejně důležitá jako dřív.

Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, jako by v současné době Mezinárodní den žen tak nějak uvadal a víc prostoru dostával Den matek. Ten já už ale vzpomínkami tak úplně nezaplním. Pro mě zůstane osmý březen magickým dnem. I proto si v šuplíku schovávám dárky z nejcennějších - dětská přáníčka.

P.S. Pánové doufám prominou, ale v mé dnešní vzpomínce je místo  jen pro malé chlapce, ne pro muže.  To by byl jiný příběh. A ten tu dnes nechci vyprávět.

 

Terezka

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.