Ve stínu ráje
Akademický malíř František Hora: Třebenice s Košťálovem

Ve stínu ráje

9. 3. 2021

Krátké povídání o Třebenicku, které jsem napsal v roce 1961 v sedmnácti letech,

a které je zveřejněné v mojí vzpomínkové knize Návraty. 

 

Víte vy vůbec, že ráj přece jen existuje? Neříkejte, že ne. Každý z nás má nějaký ten svůj ráj. A proto je každý z nás tak trochu věřící. Kdyby bylo Bohem vše krásné, co je kolem nás, byl by ze mne ten nejortodoxnější věřící na světě. Chci tímto jen dokázat, že ráj skutečně je. Že existuje. Můj, možná, že i váš malý ráj, kam se uchylujete, který vzýváte a na který vzpomínáte.

Jeli jste někdy malou lokálkou z Lovosic směrem na Most? Jestli ne, tak nasedněte. Až vyjedete z  města a zbavíte se nepříjemně vyschlého vzduchu, nasáklého prachem a pachem chemičky, až přejedete silnici a vjedete doprostřed polí a květů, otevřete okno. Ovane vás teplý závan jara a jakási těžká vůně. To voní stráně a zahrady a nahoře na zvlněných ladech voní rozkvétající jabloně a žluté trsy hlaváčku.

Ani se nestačíte vynadívat kolem a vystupujete. Neuvítá vás ale nic zvláštního. Jen malé a tiché provinční městečko. A přece tu něco zvláštního je. Je to neviditelné, nedefinovatelné a je to všude kolem vás. Prostupuje to celou vaší bytostí, dýchá to na vás z ulice, ze vzduchu. A vy, lidé z města, unavení prací a každodenním shonem, otevíráte najednou všechny póry těla a napínáte všechny smysly, abyste toto nedefinovatelné kouzlo zachytili. A pak vyrazíte vzhůru. Na Košťálov, Kozihorky, na Skalku, na Oltařík. Budete procházet krajinou a dýchat těžkou vůni jara.

Pochopitelně nemusí být vše tak ideální, jak tady líčím. Může vás přitom zastihnout déšť, kdo ví? V tom případě si asi sednete do Radnice na pivo, nebo na kávu a budete trpělivě čekat, až přestane. Můžete se přitom dívat na dešťové kapky, stékající po okenním skle a poslouchat při tom rozhovor místních fotbalových odborníků o tom, jak dopadne letošní liga. Nic zvláštního. Tak, jako všude. Jen s malou krajovou obměnou.

Přestalo pršet. Vycházíte ven. Ze vzduchu zmizela ta těžká omamná vůně, po které až hlava bolela. Vzduch je prosycen jarní vláhou a vůní slunce, vůní tisíců květů na svazích kopců a rozkvetlými lady. A člověk, brouzdající se tím krásným, rozkvetlým jarem mezi kopci a vesničkami na jejich úbočích, má určitě pocit sváteční. A rád by řekl, nebo napsal něco velkého a krásného. Ale protože ne každý je spisovatelem, sedne si někam do vesnické hospůdky, dá si turka a napíše dopis, nebo alespoň lístek. Že sluníčko svítí, že ho bolí nohy a že je tu přece jen ráj na zemi.

 

Třebenice, květen 1961

 

 

Hazmburk

/kresba obou obrázků - Jan Zelenka starší/

 

můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.