Putování Tichomořím v roce 1995, díl 4: Aotearoa (Nový Zéland), severní ostrov
FOTO: Helena Přibilová

Putování Tichomořím v roce 1995, díl 4: Aotearoa (Nový Zéland), severní ostrov

30. 3. 2021

Nový Zéland je jedním ze tří bodů vymezujících pomyslný trojúhelník označovaný jako Polynésie (podle řeckých slov “polys” a “nesos” neboli “mnoho ostrovů”), přičemž další dva vrcholy tohoto trojúhelníku tvoří Havajské ostrovy a Velikonoční ostrov.

Polynésané hovoří podobnými jazyky a do této rozsáhlé oblasti Tichomoří přišli z Asie. Další dvě geografické oblasti Tichomoří jsou Melanésie (západně od Polynésie, v řečtině “ostrovy černých lidí”) a Mikronésie (“malé ostrovy”, na sever od Melanésie). Z mikronéských států je pozoruhodná především Kiribatská republika, která má dva světové primáty: na Silvestra slaví jako první Nový rok a v důsledku oteplování planety to bude první území na světě, jehož 120 000 obyvatel ztratí svoji vlast. Vláda Kiribati již nakoupila území na fidžijském ostrově Vanu Levu, kam se národ Kiribati přesídlí.                                

Nový Zéland byl posledním územím na světě, které bylo osídleno lidmi. Píše se rok 1280. České království se vzpamatovává z prohrané bitvy na Moravském poli, kde zahynul Přemysl Otakar II. V italské Florencii se schyluje k renesanci. V jižní Americe vzkvétá říše Inků a v západní Africe starobylá říše Mali. V Asii vládne Kublajchán obrovské mongolské říši, která je na vrcholu svého rozmachu. V Austrálii žijí již téměř 50 000 let původní obyvatelé, kteří jsou stejného původu jako černí Melanésané.

Ve stejné době se na zcela neobydlených ostrovech dnešního Nového Zélandu v podivuhodné třetihorní krajině přesličkových a kapradinových lesů proháněli obří nelétaví ptáci moa, kteří dosahovali výšky až 3,6 m a hmotnosti kolem 230 kg. Ze vzduchu na ně útočil obrovitý orel Haastův, který byl největším známým druhem orla, dosahoval hmotnosti 10–14 kg a rozpětí křídel měl přes 2,6 metru.

V tomto pozoruhodném světě se kolem roku 1280 ocitli první lidé, dnes označovaní jako Maorové, kteří připlouvali z různých polynéských ostrovů na svých kanoích (waka). Zemi, která se dnes jmenuje Nový Zéland, nazvali Aotearoa (Země dlouhého bílého oblaku).

Předpokládá se, že pták moa vyhynul odlovem již přibližně sto let po příchodů Maorů, ale podle některých názorů mohlo několik jedinců přežívat v odlehlých oblastech až do osmnáctého nebo dokonce devatenáctého století. Když na Nový Zéland připluli první Maorové, čítala populace ptáků moa ještě asi 58 000 jedinců. Orel Haastův (Harpagornis moorei) obýval jižní ostrov Nového Zélandu do sedmnáctého století. Maorové mu říkali „pták Hokioi“. Dle maorských pověstí dokázal Hokioi zabít i dítě. Tento orel byl velice závislý na nelétavém ptáku moa, takže po jeho vyhynutí byl i jeho osud zpečetěn.

24. října 1995 odlétáme ze samojské Apie do Aucklandu. Letadlo má mezipřistání na ostrově Tongatapu (polynéské království Tonga). Ačkoliv jsme odletěli ráno a ve vzduchu strávili pouze hodinu, je na Tonze již 25. října. Přeletěli jsme totiž datovou hranici. Rozloučili jsme se s našimi německými přáteli ze Samoy, kteří na letišti v Nuukualofě přesedli do miniaturního letadla a odletěli na skupinu ostrovů Vavau na severu Tongy. Nezapírám, že jsme jim trochu záviděli. Na Tongu jsme se vrátili v roce 2018 (máte-li zájem, přečtěte si můj článek “Tonga – polynéské království”).

Vzhledem k obsáhlým poznámkách z naší cesty na Novém Zélandu jsem se rozhodla, že tuto zemi rozdělím do dvou dílů (severní a jižní ostrov), takže tento seriál bude celkem desetidílný.

Ve 14:30 jsme přistáli v Aucklandu a hned z letiště jedeme pronajatým autem do Rotorua. Za městem Hamilton nabývá krajina venkovský charakter. Na Novém Zélandu je jaro, takže pahorky mají svěže zelenou barvu a farmářské domky jsou obklopeny kvetoucími keři a stromy. Všude se pasou stáda krav, ovcí, koní a jelenů. Jeleni jsou chováni jako dobytek na maso, často i na export. Ubytováni jsme ve skvěle vybaveném motelu ještě před samotným městem Rotorua, které je známé svými horkými prameny a tradiční maorskou kulturou. V motelu je nám na uvítanou nabídnuta láhev mléka. Je to novozélandská tradice. Na celé trase cesty napříč oběma ostrovy Nového Zélandu najdeme vždy ráno za dveřmi motelu láhev čerstvě nadojeného mléka. Večer se jedeme vykoupat do soukromého bazénku s termální vodou. Po celém městě je cítit sirný zápach páry z vyvěrajících horkých pramenů.

Následující den věnujeme seznámení s typickou novozéladskou farmou. Nejprve sledujeme, jak ovčácký pes nahání stádo ovcí do ohrady. Máme pocit, že se pes touto činností baví. Farma je rozlehlá, takže její prohlídka si vyžaduje terénní auto s průvodcem. První zastávka je u sadu s kiwi. Kromě označení tohoto ovoce má slovo “kiwi” další dva významy. Původně to byl název nelétavého ptáka kiwi, ale zhruba před sto lety se začalo rovněž používat jako přezdívka pro Novozélanďany, na kterou jsou patřičně hrdí. V roce 1995 nebylo ovoce kiwi u nás ještě zcela běžné, takže nás jeho pěstování velmi zajímalo. Kiwi však nepochází z Nového Zélandu, ale z Číny, která je dodnes jeho největším producentem. Na Nový Zéland se dostalo až začátkem dvacátého století. Během druhé světové války si kiwi oblíbili britští a američtí vojáci a Nový Zéland ho začal vyvážet do celého světa. Stejně jako vinná réva je kiwi popínavá rostlina, která se pne po konstrukci, avšak její listy a plody vypadají jinak. Kvete krásnými bílými květy. Kiwi je velmi choulostivé ovoce, které nesnáší mrazy. Protože se nepěstuje ve sklenících, někteří místní farmáři rozhánějí v zimě mrazivý vzduch helikoptérami. Celý sad je rovněž protkán ochrannými sítěmi proti větru, které chrání kiwi především v době opylení květů. V roce 1995 byly světové ceny kiwi již daleko nižší než v době, kdy ho začal Nový Zéland exportovat. Z tohoto důvodu začaly novozéladské vědecké ústavy a vysoké školy již v době naší cesty vyvíjet atraktivnější kiwi bez chloupků, které by se mělo konzumovat se slupkou. Pravděpodobně to odpovídá dnešnímu zlatému kiwi, nejsem si ale jistá, zda existuje kiwi, které by se dalo jíst se slupkou.

Další zastávkou jsou úly, které sice nepatří majiteli farmy, ale jejich přítomnost na farmě je pro něj prospěšná. Ochutnali jsme šťávu z kiwi s medem. Následují ovčí výběhy. Okamžitě se k nám sbíhají ovce, protože vědí, že bude krmení. Průvodce nám donesl kbelík s krmením, které plnými hrstmi rozdáváme seběhlým ovcím a jehňatům. Za plotem závistivě pokukují jeleni. Pocházejí z Německa a jsou chováni jako domácí zvířata. V dalším výběhu jsou menší daňci. Nakrmíme tedy i jeleny, laně i daňky. Laně budou mít koloušky za měsíc po naší návštěvě. Než opustíme ovčí výběhy, podíváme se ještě na stříhání ovcí. Majitel farmy si na to musí půjčovat ovce od sousedních farmářů, kterým je zadarmo ostříhá.

Na Novém Zélandu jsou jednak menší soukromí farmáři a rovněž velké statky. Další část půdy je vlastněna maorskými kmenovými občinami. Země po vstupu Velké Británie do Evropské unie v roce 1972 ztratila odbytiště zemědělských výrobků, takže musela změnit strukturu ekonomiky. Postupně se zvyšoval význam turistiky a těžby dřeva. V době naší cesty docházelo k zalesňování značné rozlohy pastvin za účelem vývozu dřeva.        

Během pobytu v Rotorua jsme navštívili rovněž Whakarewarewa Thermal Reserve. Jedná se o oblast s vyvěrajícími horkými prameny, gejzíry a bahnitými bublajícími tůněmi. Nachází se zde i maorská vesnice Whaka. V oblasti kolem Rotorua jsou Maorové hodně početní a do značné míry si zde udrželi svoji původní kulturu a jazyk. Whaka leží uprostřed bublajících pramenů horké vody, takže vesničané nepotřebují kuchyni ani koupelnu. Jídlo si vaří přímo v horkých tůních a koupou se v teplých bazéncích, kam je vstup turistům zakázán. Zato si lze pochutnat na kukuřičném klasu uvařeném v horké termální vodě, která z potravin vytáhne sůl, takže jídlo je zdravější. Ve Whakarewarewa je rovněž muzeum maorské kultury, včetně ukázky “marae”, což je maorská vesnická sněmovna.

Na jihovýchod od Rorotua leží v maorské oblasti vesnice Murupara. Cesta k ní vede přes největší uměle vysázený les na Novém Zélandu. Tento les vypadá dost smutně, jsou to řady stromů bez atmosféry naší lesní krajiny. V Murupara žijí převážně Maorové. Málokteří jsou však “čistí” Maorové a mnozí z nich mluví i mezi sebou anglicky. Všichni jsou však jasně odlišní od bílých Novozélanďanů (maorsky “pakeha”) a žijí v podstatně horších podmínkách. Přečetli jsme si dvojjazyčné oznámení na nástěnce v místní restauraci. Jednalo se o vyasfaltování silnice vedoucí přes hory na západní pobřeží. Mnoho vedlejších silnic v této oblasti bylo v roce 1995 stále ještě bez zpevněného povrchu. Po návštěvě Samoy jsme mezi místními Maory trochu zklamáni jejich chováním vůči “pakeha”. Nejsou příliš přátelští a někdy nám dávají najevo, že nejsme vítanými hosty. Maorové, kterých je dnes na Novém Zélandě přibližně 775 000, tvoří zhruba 16% obyvatelstva Nového Zélandu. 86% z nich žije na severním ostrově. Tyto počty však zahrnují i osoby, které se označují jako “smíšená rasa”. Maorský jazyk je dnes ohrožen. Částečně si to zavinili sami Maorové, když jejich poslanci v parlamentu již před více než sto lety požadovali, aby byli Maorové vzděláváni pouze v angličtině. V mnoha oblastech Nového Zélandu tak maorština po druhé světové válce přestala být používána jako živý jazyk. Od sedmsedátých let minulého století však dochází k obrození maorské kulury a jazyka. Ve všech novozélandských školách je jako nepovinný předmět vyučována maorská kultura a jazyk. Pro udržení jazyka mají však větší význam předškolní instituce označované jako “jazyková hnízda” (kohanga reo), kde se malé děti (tamariki) učí barvy, číslovky a pozdravy prostřednictvím maorských písniček a básniček. V současné době se podobný jazykový systém rozšiřuje až do úrovně střední školy (kura tuarua). V roce 2004 zahájila vysílání maorská televize financovaná vládou. Při sčítání obyvatelstva v roce 2013 uvedlo 125 000 osob, že mají v maorštině konverzační úroveň.

V Murupara jsme se dověděli zajímavou věc týkající se “duhových” pstruhů (rainbow trout). Pokud si na něm někdo chce pochutnat, musí si ho sám chytit. Jejich prodej je totiž nelegální. Novozélanďané si nepřejí jejich umělý chov, aby nedošlo k narušení stavů pstruhů žijících volně v řekách nemocemi pocházejícími od pstruhů z umělého chovu. Rybářský lístek bylo v roce 1995 možné získat za poplatek 10 novozélandských dolarů (cca 150Kč).

27.října 1995 jsme se vydali na další cestu směrem na jih severního ostrova. Z Rotorua vyjíždíme časně ráno. První zastávka je ve Waiotapu Thermal Wonderland. Jsou zde vidět páry unikající z termálních pramenů a především údajně největší gejzír na světě – Lady Knox Geyser. Jeho trysk lze spatřit pouze jednou za den dopoledne v 10:15. Čeká nás ještě pořádný kus cesty, takže si tuto podívanou musíme odpustit. Dalším místem, kde se zastavíme, je geotermální elektrárna Ohaaki. Pozoruhodná kombinace krajinných prvků je zde tvořena prehistorickými přesličkovými lesy a geotermálním potrubím, které budí dojem vzdálené budoucnosti. Nikde jinde na světě jsme neviděli tolik vodopádů jako na Novém Zélandu. Jedním z nich byl Huka Falls na řece Waikato vytékající z jezera Taupo. Je zde obrovský průtok vody a silné proudy. Voda je neobyčejně čistá a má krásnou tyrkysově modrou barvu. Zanedlouho se ocitáme na jezeře Taupo. Je to největší jezero na severním ostrově. Silnice vede po jeho východním břehu a na druhé straně se vypíná poměrně vysoké pohoří. Chvílemi máme dojem, že jsme v Provence na jihu Francie. Za jezerem sjíždíme na vedlejší silnici a jedeme kolem národního parku Tongariro s nejvyšší horou Mount Ruapehu, která ještě před nedávnem soptila. Je to oblast, kde roste původní vegetace tak, jak ji viděli ptáci moa před příchodem Maorů. Další vedlejší silnicí šplháme do zimního lyžařského střediska Whakapapa. Ubývá vegetace, zato jsou zde lávová pole a zbytky sněhu. Následně se vracíme na hlavní silnici číslo 1, která vede podél lesního parku Ruahine. Krajina vulkanického původu je pokryta zeleným kobercem zelených pastvin a poseta stády ovcí a krav. Zastavujeme se ve Woodville, které je typickou ukázkou rázovitého novozélandského městečka uprostřed zemědělské oblasti.

Severní ostrov opustíme trajektem z Wellingtonu do Pictonu. Krajina mezi Woodville a Wellingtonem je ovlivněna místním mikroklimatem, což je patrné podle vegetace. Ulice městeček jsou lemovány palmami a podél silnice je nabízeno lákavě vypadající ovoce a zelenina. Poslední úsek před Wellingtonem vede po hřebenech hor Tararua a Akatarawa se zajímavým žlutě kvetoucím porostem keřů. Jsme ubytováni v motelu na předměstí Wellingtonu s výhledem na zátoku a hlavní město Nového Zélandu. Naše vyprávění o severním ostrovu zde však nekončí, protože jsme se do Aucklandu ještě jednou vrátili po krátkém pobytu v Austrálii.

5.listopadu 1995 tedy opět přistáváme v Aucklandu, tentokrát ze Sydney. Po cestování v poměrně nudném australském buši se opět shledáváme se zelenou kopcovitou krajinou Nového Zélandu plnou oveček a krav. Máme zde pouze jeden den mezi lety. Po přespání v hotelu u letiště druhý den časně vyrážíme na poloostrov Coromandel. Po projetí letoviska Thames se cesta vine těsně podél mořského pobřeží. Vpravo se tyčí zelené kopečky, místy jsou tam hezké domky. Kamenitý břeh moře je zarostlý hustým porostem stromů, které někdy rostou i v mořské vodě. Dojeli jsme až do městečka Coromandel. Cestou zpět jsme viděli nejkrásnější duhu v našem životě. Hrála všemi barvami, které byly neuvěřitelně syté a jasné. Celá scéna měla nadpřirozený nádech a my jsme pochopili, co nám Země dlouhého bílého oblaku říká: vraťte se! Téměř jsme zapomněli, že musíme druhý den brzy ráno letět z Aucklandu na Fidži. Byla již skoro tma, když jsme s velkým štěstím našli ubytování u milých lidí v Marshalls Homestay. Hostitelé už nikoho nečekali, ale rychle improvizovali a dokonce nám udělali výbornou večeři. Lepší rozloučení s Novým Zélandem jsme si nemohli přát. Společnost nám dělali nejen laskaví hostitelé, ale i tři rozkošná štěňátka s jejich psími rodiči. Máme pokoj s výhledem na moře a okolní zelené pahorky. Hostitelé nám vyjasnili, že zvířata přejetá na novozélandských silnicích jsou převážně vačice (possum). Tento vačnatý býložravec byl na Novém Zélandu zaveden z Austrálie v devatenáctém století pro svoji kožešinu, která se ale v současné době již nevyužívá. Druh se však přemnožil a dnes je považován za škůdce. Během večeře jsme se rovněž dověděli, že lovit ryby v moři je možné bez rybářského lístku při dodržení omezení úlovku, které je přísně kontrolováno. Volně lovit lze i divoká prasata v buši. Dva nebo tři psi prase drží v šachu a lovec ho dobije nožem, pouze větší kusy jsou zastřeleny. Švagrová hostitele má maorskou krev, takže její děti mají nárok na stipendium, ačkoliv v jejich žilách proudí pouze 10% maorské krve. Děti bílého hostitele nárok na stipendium nemají. Vzniká tím určitá nevraživost vůči Maorům.

Ráno už nás čeká pouze cesta na letiště probouzejícím se poloostrovem Coromandel. Slib, který jsme při pohledu na duhu dali Zemi dlouhého bílého oblaku, jsme splnili v říjnu 2018.

Podrobnější vyprávění o Coromandelu zařadím do kapitoly o jižním ostrovu Nového Zélandu, která bude následovat. Ka kite anō au i a koutou (Brzy na shledanou).

 

Putování Tichomořím v roce 1995, díl 1.: Oahu (Havajské ostrovy)
Putování Tichomořím v roce 1995, díl 2: Kauai (Havajské ostrovy)
Putování Tichomořím v roce 1995, díl 3: Fa'a Samoa aneb život po samojsku




cestování
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.