Když jsem v listopadu minulého roku napsal článek "Nemáme to v manželství v této době lehké", nebyly komentáře nijak příznivé. Moje obavy, jak budeme zvládat dlouhou zimu bez možností různých společenských aktivit, byly rázně "smeteny ze stolu" s tím, že všude vládne vzájemná pohoda, porozumění a spolupráce. Byl jsem dokonce "oznámkován" jako člověk s divnými názory, kterému jde jenom o honorář (nějaký závistivec si myslí, že se tady za psaní "pakujeme ").
Teď jsme na počátku jara a já už měsíc bydlím v jiném bytě, s manželkou máme výborný vztah, denně si telefonujeme a jednou týdně k ní přicházím na oběd s kytičkou květin (a taškou špinavého prádla). V rámci příbuzenstva se uvolnil kompletně zařízený byt, který jeho majitel zatím nechce prodat, ani pronajmout, a je rád, že mu budu zalévat květiny, větrat a hradit veškeré poplatky. S manželkou jsme se rychle dohodli, sebral jsem "svých pár švestek" a začal jsem bydlet po svém.
Největším bonusem je zatím vaření, které se stalo mým velkým koníčkem. Žádná těžká jídla, nic smaženého, hodně ryb, zeleniny a pravidelné střídání příloh. Další výhodou je velká knihovna, plná klasiků, která mně snad umožní, že půjdu "do hrobu" jako vzdělanec. Dům je neskutečně klidný, ze 7. patra staré zástavby není slyšet žádný hluk, což je s panelákem na Jižním Městě nesrovnatelné. A konečně, proč to neříci, mám "svatý klid" ! To, že se mě manželka neustále na něco ptala, nebylo tak nejhorší. Ona však, no, jen si to představte, tvrdě vyžadovala mé odpovědi!
Do dnešního dne se musím občas štípnout do tváře, jestli se mně nezdá, že na mě nikdo nevolá a nic po mně nechce. Pevně doufám, že i ona je se stávající situací spokojená. V bytě už jí nepřekáží dědek, který byl vždy na nesprávném místě, když překážel, tu v koupelně či na WC, kterému doma nebyla šance svěřit nějakou kloudnou práci a který dodnes pořádně neví, kde jsou hlavní pojistky od celého bytu. To, že jí u zpráv nevysvětlím rozdíl mezi Irákem a Íránem, jistě ráda oželí. Pro ni je spíše důležité, že nejsem "skrblík" a že dál budu hradit pravidelně veškeré náklady, které jsou s jejím bydlením spojené.
Proč o tom všem hlavně píši? Asi proto, že chci s humorem poukázat na to, že soužití dvou seniorů nelze nějak "zaškatulkovat" jako správné nebo špatné. Je to výhradně záležitost těch dvou, jak se dohodnou a jak budou dál žít! Já měl jen tu "kliku", že jsem viděl, jak píši ve zmíněném článku, vzor ve svém známém, který mně ukázal cestu a okolnosti ke mně byly příznivé. Tímto svým příspěvkem navazuji na hojně diskutovaný článek pí. Hofmanové, který nám ukázal, že dlouhodobé manželské soužití přináší i řadu problémů, které nelze jen tak "zamést pod koberec".
