Daniela Řeřichová: Život funguje jako ozvěna. Vrací se nám to, co vydáváme, dobré i špatné
Daniela Řeřichová a nositelka řady ocenění za statečné občanské postoje Hana Truncová. FOTO: Jiří Nedvěd

Daniela Řeřichová: Život funguje jako ozvěna. Vrací se nám to, co vydáváme, dobré i špatné

24. 4. 2021

Vystudovala dramaturgii na pražské FAMU, ale z politických důvodů se oboru věnovat nemohla. Od roku 2007 se svým manželem organizuje mezinárodní projekt Mene Tekel, festival proti totalitě a násilí. Letošní ročník by se měl uskutečnit v týdnu od 17. do 23. května.

Mohla byste více představit festival Mene Tekel, který už léta připravujete?
Budu mluvit v plurálu, protože se jedná o společné dílo s manželem. Musím se trochu vrátit v čase. V roce 1998 jsme pořádali mezinárodní festival Umění bez bariér, kde se společně sešli a tvořili lidé zdraví a lidé s handicapem. Založili jsme stejnojmenné sdružení a od té doby se potkáváme s báječnými lidmi v různých profesích, kteří vykonávají užitečnou práci pro druhé. Třináct let jsme například v rámci Svatováclavského večera oceňovali mj. pěstouny, hasiče, lékaře, sociální pracovníky či ochránce lidských práv. V naší zemi je mnoho obětavých lidí, kteří svou potřebu pomáhat druhým považují za samozřejmost, ale společnost by jim měla dát najevo, že si jejich činnosti váží. V rámci těchto aktivit jsme se poznali i s bývalými politickými vězni. Jejich příběhy odvahy, cti a vlastenectví se staly impulsem pro Mene Tekel. Pokusili jsme se oral history propojit s kulturou a vzděláváním. Vznikla tak otevřená platforma pro svědectví, uměleckou reflexi a odbornou analýzu obou totalit dvacátého století.
Od začátku spolupracujeme s archivy, s odbornými institucemi, ministerstvy, velvyslanectvími, školami všech stupňů, s tvůrci různých žánrů a především s pamětníky. Díky jejich autentickým výpovědím jsme mohli během 14 let představit široké veřejnosti přeživší holocaust i jáchymovské doly. Myslím, že například setkání s malířkou Helgou Hoškovou-Weissovou a jejími dětskými obrázky z Terezína, podobně jako se spisovatelem Jiřím Stránským, jsou dotýkanou, živou lekcí dějepisu, která má často větší výpovědní hodnotu než učebnicová data.
V rámci rekonstrukcí soudních procesů, které na Právnické fakultě UK vedl můj manžel, jsme představili řadu pozoruhodných příběhů naší novodobé historie. Byli mezi nimi například letec RAF Josef Bryks, generál Tomáš Sedláček, popravení studenti Právnické fakulty, básnířka Božena Kuklová, profesorka Univerzity Karlovy Růžena Vacková či spisovatelka Dagmar Šimková, autorka sugestivního svědectví Byly jsme tam taky. Tato divadla faktu byla zpracována výhradně na základě spisů Národního archivu, žalob a rozsudků, nebyla zde žádná fikce. 

Festival od roku 2007, kdy se uskutečnil první ročník, navštívila celá řada českých i zahraničních osobností. Která z nich udělala na vás největší dojem a proč?
Každý host festivalu sdílí svou jedinečnou nezaměnitelnou zkušenost. Zmíním alespoň lotyšskou režisérku Dzintru Geku, která Mene Tekel navštěvuje opakovaně. Její příběh reflektuje osudy statisíců Lotyšů deportovaných na Sibiř. Se svým otcem, odsouzeným na 25 let do gulagu, se setkala až v šestnácti letech. Hluboký dojem o pronásledovaných ji vedl k natočení rozsáhlého cyklu dokumentů Sibiřská sága, a také k literárnímu i vědeckému zpracování tématu.
Mezi nezapomenutelnými hosty festivalu byla čínská vězeňkyně svědomí, třicet let internovaný albánský dramatik, chorvatský básník vězněný na opuštěném ostrově a desítky dalších, kteří bojovali proti nedemokratickým systémům ve své zemi. Nikoliv zbraněmi, nýbrž uměním.
Nám kolem festivalu jsou samozřejmě nejbližší především stateční synové a dcery této země.  Mnozí se stali naší velkou rodinou, nikoliv po krvi, ale po srdci. Je mezi nimi i bývalá politická vězeňkyně paní Hana Truncová (na úvodním snímku). Noblesní a vzdělaná dáma ani po trýznivém desetiletí v komunistických kriminálech neztratila lásku k přírodě, k bytostem, umění, vědě, či víru ve spravedlnost. I v devadesáti šesti letech je nesmírně vitální, působí v mnoha iniciativách, spolupracuje se školami, je činnou literátkou. A takových nenápadných, skromných, ale zásadových osobností je mezi námi mnoho.

Jak to bude s festivalem letos?
Patnáctý ročník Mene Tekel se přirozeně nemohl uskutečnit v tradičním únorovém termínu. Ale my jsme se nevzdali a datum je stanoveno na týden od 17. do 23. května. Samozřejmě pokud to umožní epidemiologická situace. Jinak by se i tento termín musel k naší velké lítosti posunout.
Každý rok rozšiřujeme záběr festivalu tak, aby rezonoval s aktuálními tématy společnosti. Loni jsme například zaznamenali velký ohlas na téma Memento George Orwella. Jeho nadčasové myšlenky s velkou intenzitou pronikají do naší žité reality.  Letošní téma Právo na právo zohledňuje otázky diskriminace osob z hlediska rasy, víry, národního nebo sociálního původu. Jsme na straně respektu, odmítáme jakoukoliv formu intolerance.
Organizace 15. ročníku je samozřejmě mimořádně náročná. V době těžkého lockdownu jsme vytvářeli spot pro televizi, několikrát měnili data k  zajištění prostor pro výstavy, koncerty, filmy, operativně řešili změny s umělci, historiky, pedagogy atd.  Akce musíme souběžně připravovat  i v online verzi, avšak naším přáním je alespoň polovinu z více než dvaceti programů realizovat kontaktně. Těšíme se na jazzový koncert, přehlídku studentských filmů a další akce pro návštěvníky napříč generacemi a zájmy. Vstup na všechny akce je zdarma.

Jak vnímáte českou společnost 31 let po sametové revoluci?
Osobně jsem ráda, že mohu druhou polovinu života prožít ve svobodné společnosti s vědomím vlastní zodpovědnosti. Vyhovuje mi legitimní prostor pro osobní rozvoj a pluralitu názorů, liberální trh, uchovávání odkazu hmotného i nehmotného kulturního dědictví, špičkové zdravotnictví, široké možnosti vzdělávání, ekonomická úroveň občanů, sociální jistoty, právní řád v souladu s mezinárodní judikaturou.
Za znepokojující považuji zpochybňování mravních hodnot, adorování hmotných statků a aroganci části reprezentace vrcholné politiky. Obávám se, že rozčarování ze současného stavu negativně ovlivňuje i přístup mladé generace k zapojení do správy věcí veřejných. Chybí přirozené autority, důvěryhodné osobnosti.

Vaše politické postoje měly vliv i na vaši kariéru. Vystudovala jste obor dramaturgie/scenáristika na pražské AMU, ale kvůli svým politickým názorům jste se nemohla profesi věnovat. Co se tehdy po vašem absolutoriu dělo?
V roce 1978 jsem s dvěma dětmi a vyznamenáním absolvovala FAMU. Byla to doba nejtužší normalizace a umění se stalo nástrojem politické propagandy. Koneckonců nebylo to v historii poprvé. Odmítla jsem být ve straně, na jejímž účtu bylo 240 popravených a dvě stě tisíc uvězněných z politických důvodů. Další kaňku v kádrovém profilu představoval mladší bratr, který po studiu hipologie v NDR pokračoval v tehdejším západním Německu. Ačkoliv neměl s politikou nic společného, já jsem kvůli příbuzenskému vztahu byla považovaná za třídního nepřítele a nesměla jsem pracovat v hromadných sdělovacích prostředcích.  Podobné absurdní argumenty se týkaly mnoha lidí napříč různými profesemi. Někteří nemohli tvořit dvacet let.
Nahlédla jsem tehdy víc do imaginárního světa divadla, kde se i volněji dýchalo. Vzdělávala jsem se v tomto oboru a našla alespoň částečný prostor pro kreativitu v divadelní a literární agentuře. Navíc existovala neoficiální kultura. Byla to doba, která prověřovala charaktery.  Myslím, že život funguje jako ozvěna. Vrací se nám to, co vydáváme, dobré i špatné.

Vy jste ale napsala i knihy pro děti a také rodinný román…
Jako autorka jsem spolupracovala na historických námětech, mám za to, že stále dlužíme některým výrazným postavám hlubší pohled na jejich význam pro evropskou kulturu. Mezi takové nedoceněné patří například hudební skladatel J. V. Mysliveček,  J. A. Komenský, Karel IV.  aj. S kamarádkou výtvarnicí animovaného filmu jsem spolupracovala na některých projektech pro děti včetně knihy pohádek Hejhula hum, otevři dům! Tato knížka vyšla v součinnosti s SOS vesničkami a dětskými domovy. Co se týká avizované ságy Rodinné stříbro, musím se přiznat, že její vydávání oddaluji já sama, protože jsem několikrát měnila její strukturu a nyní veškerý čas věnuji Mene Tekel.

Váš manžel byl také zakladatelem Pražské herecké společnosti a rovněž iniciátorem spolupráce s rakouskými umělci. Můžete krátce zmínit, v čem tato spolupráce spočívala?
Manžel byl obdarován mnoha talenty, je duchovním otcem řady projektů. Pražskou hereckou společnost založil jako nezávislou scénu , která prezentovala nekonvenční autory, ale zároveň uváděla například i hry Voskovce a Wericha či Haškova Švejka. Zatímco v tuzemsku sklízela ovace manželova režie Švejka v interpretaci Zdeňka Srstky, v bělehradském divadle Na Terazijama v roce 1988 to byla moderní inscenace s mladičkým hlavním protagonistou a nekonvenční scénou, oceněnou na pražském Quadriennale. Díky kontaktům s umělci v zahraničí a ve spolupráci s Rakouským velvyslanectvím představil naší divadelní veřejnosti třeba rakouské ikony George Taboriho, avantgardní soubor Homunculus, divadlo neslyšících z Klagenfurtu a další iniciativy. Import zajímavých divadelních počinů trval dvě desetiletí.

S manželem jste se hodně věnovali dětem…
Považovali jsme za důležité, aby všechny děti měly přístup ke vzdělání, aby žily v podnětném prostředí, které umožňuje rozvíjet jejich osobnost. Dětství a vjemy, které si z něj odnášíme, navíc formují člověka na celý život. Manžel mnoho let působil v divadle pro děti a mládež.  Když se v roce 1990 stal ředitelem, rozšířil kulturní stánek o nespočet interaktivních projektů. Spolupracovali jsme s dětskými domovy, s humanitárními organizacemi a mnoha zajímavými osobnostmi z domova i ze zahraničí. Nezastupitelná byla součinnost s pedagogy, která svým způsobem přetrvává dodnes. Díky informačním technologiím se náš svět významně proměnil, je nutné porozumět komunikačním nástrojům dětí a teenagerů a reagovat na ně.
Práci pro děti jsme vnímali jako velký dar. S tichou radostí jsme třeba v divadelní pasáži sledovali špalíry školáčků plných očekávání, co je ve fantaskním světě umění čeká. Manžel ve svých režiích rád uplatňoval principy černého divadla, takže Malá mořská víla nebo Kráska a zvíře byly skutečně kouzelné. Značnou pozornost jsme věnovali dospívajícím a vedli s nimi přes rampu dialog. Zároveň byla pro nás nesmírně cenná zpětná vazba. Dětský divák dá velmi nekompromisně najevo, když se mu něco nelíbí.

V roce 2019 jste ovdověla. Jak to poznamenalo vaše společné kulturní projekty?
Byli jsme s manželem 47 let. Prožili jsme hodně lásky i bolesti, byli jsme kolegové i kamarádi. Jeho odchod mě paralyzoval. Z nebytí mě zachránila vnoučata. Řízením osudu jsme na sebe od jejich narození napojeni víc, než bývá zvykem. Když jsem převzala Mene Tekel, musela jsem se učit věci, které vykonával manžel, skvělý manažer. Já jsem do té doby měla na starost jen dramaturgii, psaní scénářů a výtvarnou soutěž. Je to práce na plný úvazek. Náš spolek nemá žádné štáby, zaměstnance. Ale je to moje volba. Projekt je v dobré kondici a myslím, že v patnácti letech již má právo vydat se svou vlastní cestou. Ráda předám štafetu mladší generaci a v případě zájmu jí budu nápomocna. Zároveň bych se chtěla vrátit k dalším koníčkům, na něž jsem v poslední době neměla čas.

Více než rok jste aktivní na portálu i60.cz. Jak jste tento náš magazín objevila a jak se vám líbí?
Portál i60.cz jsem objevila ve chvílích nedobrovolné samoty. Byla jsem zvyklá na pracovní ruch, scénické zkoušky, debaty.  Jsem jako člen orchestru, potřebuji někam patřit, společně něco vytvářet. Když jsem se rozhlédla po íčku, zjistila jsem, že se jedná o společenství mimořádně činorodých lidí. Smekám před autory portálu, kteří vymysleli tak odvážný, aktivizující formát. Zapojení seniorů napříč republikou, napříč profesemi a zájmy považuji za unikátní. Obdivuji nádherné fotografie, erudované cestopisy, odborné články, literární tvorbu. Obdivuji um uživatelek v různých činnostech, dovednosti a znalosti, před nimiž smekám. Fandím sportovním a dobrodružným aktivitám, oceňuji zapojení v místních projektech. Líbí se mi chat i60.cz, kde jsou kultivovanou formu diskutovány každodenní radosti a starosti. Každý z uživatelů íčka je pozoruhodným originálem a společně vytvářejí pestrou mozaiku lidské sounáležitosti. Ráda budu její součástí.

 

 

 

 

osobnosti rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

SERIÁL: Můj chytrý mobil

Studenti učí seniory pomocí videí

Chytrý mobil

Nový díl: Jak využít QR čtečku v mobilu

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.