Z odříkaného jsem si ukrojila pořádně velký kus
Foto: autorka

Z odříkaného jsem si ukrojila pořádně velký kus

1. 5. 2021

Koupím nášlapy, oznámil mi jednou manžel. Polil mě horký pot okořeněný hrůzou, že se můj muž na stará kolena zbláznil. Násilí jsme vždy odsuzovali a pociťovali úctu k Dianě, která bojovala proti nášlapným minám. Když zpozoroval moje zděšení přečtené z výrazu ve tváři i v očích, když viděl, že jsem zůstala stát jako opařená, doslova jako při dětské hře na „štronzo!“, kdy všichni po tomto povelu museli zůstat v poloze, ve které byli zastiženi, začal se chechtat. Vařečku vypadlou z mé ruky sebral z podlahy a s nevinným pohledem se zeptal, co že si jako myslím, že bude kupovat. „No, asi ne to, co mě v první chvíli napadlo,“ utrousila jsem do éteru.

Ve třetí třídě jsem za vysvědčení dostala kolo. Ještě v bílých punčocháčích jsem ho jela vyzkoušet na běžeckou dráhu pokrytou škvárou. Sukně za mnou vlála, já se ohlédla za hlasem mého povykujícího bratra a díky zemské přitažlivosti letěly na zem kolo i moje tělo. Punčocháče s dírami na koleně putovaly do popelnice, moje kolena k domácímu ošetření. Řvala jsem, jako kdyby mi trhali zub moudrosti bez umrtvení. Připomínka mého pádu je viditelná dodnes - zadřenou škváru bych mohla vydávat za tetování, kdyby pozůstatky mého prvního výjezdu na vlastním kole znázorňovaly nějaký čitelný obrázek. Kolo jsme odvezli na chatu a já na něm jezdila jen v létě. Protože jsme bydleli na úbočí pohraničních hor, kvůli výškovému rozdílu se zde cyklistice věnovali jen opravdoví nadšenci. Já mezi ně nepatřila, a když jsem na vysoké musela absolvovat cyklistický kurs, nějak jsem ho přežila, ale pak konstatovala, že jízdní kolo nebylo sestrojeno ani kvůli mně, a už vůbec ne pro mě.

Jenže, jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Po rozpadu manželství mi před dvaceti lety do cesty vstoupil můj současný manžel. Na balkóně v panelákovém bytě na sídlišti skladoval svoje jízdní kolo a prohodil, že se tam vejde ještě jedno. Sice jsem se zdráhala, nakonec ustoupila. Moje druhé vlastní kolo zářilo novotou, modrou barvou a kvalitou. Na šlapky jsem dostala klipsny a nějakou dobu mi trvalo, než jsem získala jistotu a způsob, jak nohy bezpečně vysunout a zastavit bez přistání v příkopu. Jízda na kole mě uchvátila tak, že neznám lepší relaxaci a uklidnění než nasednutí, první šlápnutí do pedálů a zdolávání kilometrů.

Koupím nášlapy, oznámil mi manžel a vysvětlil, o co jde. Jsou to nášlapné pedály s oboustranným mechanismem, které umožňují naklapnutí cyklistické tretry z obou stran. Je tedy zřejmé, že kromě tohoto zařízení si musíme koupit i speciální boty s výstupky na podrážce.  Nacvakávání se provede šlápnutím na upínací mechanismus pedálu, který je opatřen čelistmi s pružinkou, do nichž se zacvakává tzv. protikus, jinak také kufr přišroubovaný k podrážce cyklistické tretry. Vycvakávání se pak provádí pohybem paty směrem od kola. Tupě jsem zírala, nevěřila vlastnímu sluchu a upozornila jsem manžela, že na toto vskutku nejsem připravena.

Ihned jsem byla proti. Zvykla jsem si na klipsny, měla pocit volné nohy a teď bych měla mít botu připevněnou ke šlapce? A co když budu muset rychle zastavit a nestačím botu vycvaknout? No, tak to by sis asi pořídila silniční lišej, konstatoval s potměšilým úsměvem manžel a dodal, že si zacvakávání a vycvakávání musím natrénovat. Prý, zvládli to jiní, zvládnu to i já. Chachacha! Lidi, nechtějte vidět, jak jsem čtyři roky před svou sedmdesátkou seděla na kole, manžel všemi silami bicykl držel a já se snažila botu upevnit. Strachem jsem se třásla, bála jsem se pádu a polámaných kostí, manžel se snažil nedat najevo rozčarování a ve vynucených přestávkách mi suverénně předváděl, že jde skutečně o jednoduchý úkon. V ten moment jsem si říkala, že jsme vyhodili peníze za nášlapy i za moje tretry. Manželovi došla trpělivost a s mumláním o nemehlech si zabalil rybářské věci, že jde raději na ryby.

Odjel, já se osvěžila studenou vodou uvnitř i na povrchu, počkala pár desítek minut a s rozhodnutím, že ono nemehlo přeperu, jsem si vyhlédla místo tréninku. Od stěny naší kůlny k naskládaným polenům to jsou asi dva metry. Do mezery jsem postavila kolo, jednou rukou držela řídítka, druhou se opírala o kůlnu. Spadnout do stran jsem tak nemohla. To by v tom byl čert, musím to dokázat! Zacvakávala jsem, vycvakávala jsem, získávala jistotu a potichu blahořečila, že mě díky dřevu v bezpečné výšce při mém podivném tréninku nikdo nevidí. Někdo by možná zakroutil hlavou a prohodil – hoďte na ni síť!

Dneska si jízdu na kole bez nášlapů už ani nedovedu představit. Jezdí se mi lépe, noha drží pevně, uvolnění je snadné, zabírám, i když jde noha nahoru, nemusím stále kontrolovat, zda noha tak zvaně na pedálu sedí. A to díky tomu, že jsem odbourala mentální bariéru a osvojila si jednoduchý manévr. I v seniorském věku. A jak reagoval manžel? Mému prvotnímu podezření z nákupu se usmívá a všechny řeči o nemehlu odvolal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.