Mnozí lidé nejsou spokojeni s životem, který žijí, a stále hledají nějaké velké štěstí, které jim podle nich nepřichází a nepřichází. Ono je ale všechno relativní a pocit štěstí do toho patří na prvním místě. Ale já bych v žádném případě ty věčné nespokojence a hledače štěstí vůbec nezavrhoval.
Možná už i to samotné hledání toho štěstí jim způsobuje štěstí a nakonec ho přece mohou najít. Vždyť, kdo hledá, tak je úspěšnější, než ten, který nehledá. A tou cestou a hledáním může teprve přijít na to, že to štěstí je v něčem jiném, než za čím původně šel. Kdo sedí „doma“ jako pecka, tak ten se nemůže divit, že štěstí nenajde a že nepřišel ani k tomu poznání, že se žene za tím, co vlastně štěstím není. A když to „štěstí“ najde, tak se mu může ale také stát, že si později řekne: „Měl jsem raději zůstat doma, mohl jsem být dnes šťastnější. “Co víme, třeba je to stejné jako se sportkou, kdo si nevsadí, vyhrát nemůže. Pak se také říká, že když se štěstí unaví, tak si sedne i na vola, tak se nebojte občas ze sebe i toho vola udělat a jít tomu štěstí naproti nekonvenčním způsobem. Já osobně si myslím, že ve skutečnosti toho člověk ke štěstí tolik nepotřebuje, ale neštěstí je v tom, kdy člověk nemá ani to málo, co ostatní berou jako samozřejmost.
Ale nyní vám popíši další můj příběh ze života rekvizitáře, kdy jsem měl určitě štěstí a možná jsem byl ale nejdříve vůl. To jsme zařizovali ve studiu PB (Plodinová burza) na Gorkého nám. kadeřnický salon a z firmy, kde se vyráběly takové ty hrnce – sušáky na hlavu, nám jich doslova na poslední chvíli asi 10 zapůjčili. Vyvezli jsme je výtahem ze Senovážné ulice a já jsem je začal zbavovat toho dlouhého úzkého papíru, který se tak trochu podobá toaletnímu. Ten sušák se skládal ze dvou dílů, z toho sušáku – z „hrnce“, do kterého se strká hlava a chromovaného stojanu na kolečkách, a svislá část toho stojanu byla ze dvou trubek do sebe zapadajících opatřených silnou pružinou, aby šlo se sušákem lehce pohybovat nahoru a dolů podle výšky sedící ženy. Ty papíry šly z toho stojanu ale velice pomalu odmotávat – tedy na to, jak jsme pospíchali, a tak jsem se rozhodl to vzít nůžkami. To šlo mnohem rychleji, a tak jsem za chvíli stál uprostřed hromady těch papírů a ještě takových papírových provázků. To jsem všechno dělal přímo před studiem u těch těžkých zvukotěsných dveří, tedy před jejich půlkou – tou zavřenou. V puse jsem měl žvýkačku, ale už vyžvýkanou, a protože jsem se pak chystal ty papíry vyhodit, tak jsem se malinko hlavou odklonil od osy, kdy jsem měl hlavu v předklonu skloněnou přímo nad tou chromovanou tyčí, abych ji vyplivl do toho odpadu.
To bylo to poslední, co jsem si pamatoval, probral jsem se s pusou plnou krve na zemi sedící opřený o ta velká vrata a pár lidí bylo u mne a slyšel jsem: „Už je při sobě“. Co se tehdy stalo? Ty stojany byly asi pro úsporu místa přepravovány tak, že ta horní část byla zatlačena až dolů do té druhé přes odpor silné pružiny a utažena tam šroubem s kolečkem, aby v té poloze vydržela stejně, jako když pak ponese to těžké sušící monstrum. Ten šroub se však při přepravě uvolnil a v té stlačené poloze to „jistil“ jen ten provázek, což nebyla jeho „dohodnutá a smluvená práce“, měl sloužil jen k účelu, aby ty papíry z toho chromovaného povrchu neklouzaly. Když jsem ho přestřihl, tak ta tyč vystřelila a zasáhla mne do brady, do rtů a do nosu a já byl přímo vzorově knokautován.
Chodil jsem pak asi měsíc s modřinou jako dlaň, a jak se mi to stalo, jsem musel každému na potkání vyprávět. Lidé na to reagovali různě, ale já si pamatuji na jednu jinak celkem „šedivou myš“, která mi řekla, že až si budu myslet, že bych měl vyzkoušet i líbání, tak ona ten pokus v rámci vědy se mnou udělá, a slovo dodržela, ale nebylo to ono, a tak jsme to museli trénovat a já se to musel znovu učit. Ta modřina měnila barvu a měl jsem dlouho potíže s kousáním, bolela mi sanice a měl jsem opuchlé rty. Ale kdybych nechtěl zrovna vyplivnout tu žvýkačku, tak bych přišel minimálně o oko. Tak tomu říkám mít štěstí a navíc jsem poznal, že zdánlivě "šedá myš" nemusí být ve skutečnosti tak šedivá, když jí dáte příležitost :)