Móda, jak jsme ji, my dívky, znaly
Ilustrační foto: Ingimage

Móda, jak jsme ji, my dívky, znaly

15. 10. 2021

V době mého mládí a dospívání se móda moc neřešila. Vyrostli jsme všichni v teplákových soupravách, které se nosily i do školy. V zimě byly teplé, bavlněné, dole na gumu.

Nosily se na nich i pionýrské šátky, což bylo obzvlášť sexy. V létě je vystřídala letní varianta. Tepláky byly zúžené, dole na gumu a říkalo se jim „šponky“.

Když jsme pak my dívky dorůstaly, spoléhalo se často na domácí výtvory. Maminka ráda a krásně pletla, ale byla jsem trochu nevděčné stvoření. Například krásné přízové svetříky, jeden modrý a druhý růžový, které by se daly nosit i teď, jsem odmítala nosit. Až později jsem mamce prozradila, že to bylo kvůli tomu, že mi v něm vynikly mé přednosti, za což jsem se tenkrát velice styděla. Byla jsem drobounké stvoření a o to víc jsem upoutávala pozornost chlapců. Strašně jsem se styděla. Bylo mi tenkrát asi třináct let. Svetříky skončily u mé sestřenky Alenky v Českém Krumlově, která v nich dělala velkou parádu. Některé svetříky jsem se snažila „upravovat“. Různě jsem je párala, střihala rukávy, ale výsledkem bylo to, že byly na vyhození.

Takto jsem například „upravila“ i  mamčin svatební kabát v barvě velbloudí srsti. Byl krásný a maminka v něm byla úžasná, protože byla štíhlá a měla také tak štíhlé krásné nohy ve špičatých střevíčkách. Já ho ovšem našla ve skříni a ustřihla v domnění, že si z něj vytvořím nějaké sáčko. Nebylo to k ničemu. Ještě dnes je mi líto maminky, která tyto mé snahy mlčky snášela. Jeden pokus se ovšem podařil, ale bylo to jen zásluhou mé tety, která vlněný tmavomodrý krulový (vlna) kabát přetvořila na kostým, který jsem ráda a dlouho nosila. Byl jako z francouzského salónu a k mému blond mikádu se tenkrát náramně hodil.  Právě teta Vlasta, která byla vyučená krejčová, nám na své „Pfaffce“ osvěžovala náš šatník. Ale, bohužel, měla málo času, protože pracovala na poli a pak v malém hospodářství, což jí zabralo celý den. 

HUBERTUS

V konfekci se tenkrát kupovaly převážně jen nějaké kabáty, které byly ovšem poplatné módě, a která byla společná a jednotná pro celý národ. Nosily se tenkrát třeba tzv. „Hubertusy“, zelené vlněné kabáty, jejichž barvu jsem ocenila a oceňuji až nyní, kdy chodím do přírody a na zahradu. Za Hubertus jsem se tenkrát docela styděla, takže jsem se jej pokoušela ozvláštnit různými vylepšeními. Pamatuji si, že jsem si kreslila tyto návrhy na papír. Byla to například bílá kožešinka kolem krku, velké knoflíky, a tak podobně. Ale stejně to byl pořád jen „Huberťák“.

ŠUSŤÁK

Na jaře frčely v době kolem mých patnácti let  tzv. „šusťáky“. To byl ovšem velký hit! Někteří šťastlivci, kteří měli „bony“, jej měli z Tuzexu, což se stávalo terčem nelíčené závisti. Takový krásný červený šusťák měla naše spolužačka Anežka v osmé třídě. Anežka se objevovala ve škole, když končila štace cirkusu, kde vystupovala. Byla to něžná blondýnka s dlouhými vlasy a dívali jsme se na ni všichni jako na zjevení.

My „plebejci“ jsme ovšem měli nárok pouze na tzv. „mačkané šusťáky“, které byly vyrobené po domácku. Ale stejně jsme je měly (my děvčata) rády. Já měla modrý. Obrovská radost nastala, když mi maminka jednoho dne přinesla z práce (kde se provádělo oceňování věcí z dovozu) balíček a v něm byl olivově zelený „pravý“ italský šusťák. Ovšem, když jsem si ho zkusila, bylo po radosti. Kabát měl pánský střih, to znamená, že byl na zadním díle uprostřed sešitý. A v tomto případě z různě velkých půlek. Jeden rukáv kratší, druhý delší. Pravá půlka kratší, levá delší, a tak podobně. Vypadala jsem v něm jako postižený jedinec. Byla jsem z toho hodně smutná, ale mamka přistoupila k dílu, takže jsem zakrátko mohla v tomto modelu hrdě vykročit mezi ostatní.

PANÍ KRČMÁŘOVÁ

Byla to naše „dvorní“ švadlena, ve věku mé maminky. Bydlela v malém přízemním domečku u hřiště Lokotky, což bylo z Pěťáku, kde jsme bydleli,  asi dvacet minut chůze. Měli tam kuchyň s oknem na sever, pod ním šicí stroj. Byla tam zima a tma. V zimě její manžel (železničář, stále mlčenlivý a zachmuřený) zatopil v miniaturních kamínkách, což ale nebylo téměř znát. Prý byl za války zavalený, začal koktat a mělo to pro něj tyto neblahé následky. Občas se utrhl i na paní Krčmářovou, ale ta na to byla zvyklá, takže většinou nijak nereagovala a mávla rukou. Dělat tenkrát švadlenu byla ovšem poměrně konspirativní záležitost. Bylo to považováno za nezdaněný „příjem“ (přičemž ceny od ušití se pohybovaly od 30,- Kč, například halenky, do 100,- Kč, za složitější kusy). Bylo to hodně dobrodružné. Chodily jsme s mamkou na zkoušky v podvečer, aby nás vidělo co nejmíň lidí z okolí a eliminovala se tak možnost udání ze závisti.  Já se připlížila ke vchodu, zazvonila, paní Krčmářová se opatrně rozhlédla kolem a dala pokyn mé mamince, která vykročila zpoza rohu. A byly jsme šťastně na místě. Paní Krčmářová byla vysoká sokolka, denně cvičila, aby se mezi šitím protáhla. Ukazovala nám, jak se umí s nataženýma nohama opřít dlaněmi o zem. Měla krásnou bílou, hladkou pleť a husté vlasy vzadu stažené do drdolu. Byla hezká. Řekly jsme jí svůj záměr, nastalo měření a zapisování našich rozměrů fialovou, občas nasliněnou tužkou do malého notýsku. Paní Krčmářová byla prozíravá. Všechny švy našich modelů měly tenkrát z každé strany téměř sedm centimetrů navíc, prý, kdybychom se spravily a dole rovněž, kdybychom snad vyrostly. To ovšem nehrozilo.  Byly jsme s maminkou drobné postavy, která se s věkem téměř neměnila, což byla celý život naše výhoda. Jednou jsme jí spolu přinesly do kuchyně takový okrový koberec, který si mamka přivezla z Prahy, ale měl už něco za sebou. Byl ale ještě hezký a docela velký. . Bylo jí líto, že je jí tam při práci zima na nohy.

CO DODAT?

Vím, že dnešní mladí by tuto dobu, co se týká módy, nepochopili. Nepochopili by například, že mé první opravdové rifle jsem měla až po maturitě a až jsem si na ně vydělala. Ale naopak jsme si potom mohli navzdory bídným platům dovolit šít v nejlepším salónu ve městě u pana Bláhy, což by vynikající krejčí. Sídlil na Lanovce. Vzpomínám například na hnědé, úzké kostkované kalhoty s krátkým sedem, které jsem měla v Tatrách na rekreaci, pak tmavomodré „zvonáče“, úžasný fialový vlněný projmutý kabát z látky, kterou jsem si koupila v obchodě s látkami u věže. ˇVodila jsem tam i svého chlapce a pozdějšího manžela Pepu, kterému také ušil pár kalhot a nakonec nám oběma i svatební šaty. Pepův oblek z krásné tmavošedé látky s jemným proužkem a mně bílé dlouhé šaty se stříbrnými nitkami z jemné vlny (měli jsme svatbu 4. prosince), byla zima. Na límci byly zdobené podlouhlými korálky, do pasu měly našité bílé potažené knoflíky ze stejné látky zapnuté na poutka. Byly krásné. Slušelo nám myslím tenkrát všechno, byli jsme štíhlí, mladí, veselí, chodili jsme tančit, do divadla, do kaváren, hodně do přírody, sportovali jsme, smáli se a bavili.  Mně tenkrát nic nechybělo, měla jsem spoustu kamarádů a kamarádek, byla jsem šťastná.

 

móda vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.