Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka
Ilustrační foto: Ingimage

Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka

21. 10. 2021

Téměř čtvrtina Čechů o někoho doma pečuje, převážně o staré rodiče. Každý druhý má problém udržet si přitom zaměstnání. Mnozí jsou vyčerpaní. I kdyby však chtěli příbuzného umístit do vhodného zařízení, nemají šanci. Na místa v domovech seniorů se čeká i několik let. A situace se zhoršuje.

Jednašedesátiletá Alena se nedávno rozplakala v kanceláři jednoho ze středočeských domovů seniorů. Více než dva roky doma pečuje o mámu, která nechodí a výrazně se zhoršuje i její schopnost komunikovat. Alena se v poslední době cítí tak vyčerpaná, že se občas z pocitu beznaděje rozpláče. „Nevím, co mám dělat. Mám přihlášky v několika domovech pro seniory, ale není místo. Celé noci nespím, v práci pak nestojím za nic. Vím, že šéfová se mnou není spokojená, ale já to tam přece musím do penze nějak vydržet. Jenže maminka ze spaní křičí, vstávám k ní několikrát za noc, není už ani trochu soběstačná, dělám kolem ní úplně vše. Můj manžel je už v penzi. Má srdeční vadu, takže by potřeboval klid, místo toho se mnou mámu tahá po bytě, zvedá ji, když jí děláme hygienu. Dříve jsme ji nechávali na pár hodin samotnou doma, teď nemůžeme, několikrát jsme ji našli u postele na zemi. V pečovatelské službě nám rezervovali speciální polohovací lůžko, u kterého se dá zvednou zábrana proti pádu, ale zatím na něj čekáme,“ vypráví. Pracuje jako účetní a má strach, že kvůli svému vyčerpání a nervozitě udělá v práci chybu. Vypráví a v očích má slzy. „Jsem nemožná. Stydím se, že to nezvládám. Jsem k ničemu, když se ani nedovedu postarat o maminku,“ říká.

V Česku je nyní v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem, které jsou určené například pro lidi trpící demencí, okolo šedesáti tisíc lůžek. Na místa v nich se čeká i několik let. Přesná pravidla, co člověk musí udělat, aby se dostal do domova pro seniory co nejdříve, neexistují. Přesněji, existují, ale jednotlivá města je mají různě upraveny a zpravidla o umístění rozhodují takzvané ubytovací komise v jednotlivých zařízeních, které prověřují, zda zájemci splňují potřebná kritéria. „Neexistuje něco jako nárok na okamžité přijetí. Zákon sám o sobě nikomu negarantuje okamžitou dostupnost služby,“ uvedl mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jan Nováček. Odborníci přirovnávají situaci například k tomu, když člověk čeká v nemocnici na neakutní operaci. Někde čeká déle, někde kratší dobu. Podobně je hodnocen nárok na pobyt v domově seniorů – nejde o akutní život ohrožující stav.

Změny jsou velké

Dříve bylo běžné, že si lidé podávali přihlášky do domovů seniorů ještě ve věku, kdy byli zdraví a soběstační. Několik let počkali a když se uvolnilo místo, nastěhovali se nebo oznámili, že chtějí čekat dál. V domovech seniorů tak pobývala řada čilých lidí, kteří se účastnili různých společenských a sportovních akcí. Situace se výrazně změnila. Nyní prakticky nemá šanci dostat se do domova seniorů člověk, který nepobírá příspěvek na péči třetího nebo čtvrtého stupně. Tedy člověk velmi nemocný, zcela čí víceméně odkázán na péči druhých.

Domovy pro seniory se tak výrazně mění. Typickým příkladem je například ostravský domov pro seniory Kamenec. Někteří jeho klienti ještě vzpomínají, jak do něj přišli v době, kdy byli zcela schopni se o sebe postarat. Byl to víceméně penzion, ve kterém klienti čerpali jen některé služby, jezdili na výlety, účastnili se společenských akcí. Nyní v něm takových lidí značně ubylo. Ti původní zemřeli nebo zestárli tak, že jsou odkázáni na péči personálu a ti, kteří tam nově přicházejí, jsou na pomoc odkázáni zcela. „Ta změna je velká. Nyní se sem dostávají většinou lidé těžce nemocní. Neznamená to ale, že by byli osamělí, většinou mají příbuzné nebo sousedy či známé, kteří se o ně zajímají. Jen už jejich rodiny nebyly schopny dál zabezpečovat péči o ně,“ říká Jarmila Holášková, která v domově Kamenec vede sociální úsek. „Většinou se sem dostávají lidé, jejichž rodiny došly k závěru, že se už o ně opravdu nejsou schopny postarat. Pobírají příspěvky na péči třetího a čtvrtého stupně a každý, kdo má v tomto směru nějakou zkušenost, ví, že potřeby těchto lidí opravdu není jednoduché zabezpečit,“ potvrzuje Juraj Chomič, ředitel domova Kamenec.

Příspěvek třetího, ideálně čtvrtého stupně, potvrzení lékaře o tom, že je pro zájemce domov seniorů nezbytný, ideálně absence příbuzného v blízkém okolí. To jsou jedny z mnoha kritérií, které domovy seniorů při přijímání klientů berou v potaz.

Pobyt v nich přitom není levná záležitost, a to mluvíme o těch, které spravují obce a města, nikoli o těch soukromých, který nyní vzniká řada, ale přesto nejsou schopné zájem uspokojit.

Vyhláška stanoví, že člověk může za pobyt v domově seniorů platit denně nejvýš dvě stě deset korun a za stravu sto sedmdesát korun. To znamená, že měsíc v domově přijde na jedenáct tisíc, když jde o samostatný pokoj, bývá to víc. Seniorovi musí zůstat určitá částka, takže mnohým přispívají děti, vnuci, příbuzní. K tomu si domovy seniorů inkasují příspěvky na péči, které do té doby stát posílal přímo dotyčným seniorům.

A přišla úleva

„Když jsem dostala po dvou letech zprávu, že tátu přijmou do domova seniorů, bylo to obrovské ulehčení. Možná si teď někdo bude myslet, že jsem nevděčná, sobecká, ale poslední rok byl utrpení pro nás oba,“ vypráví třiašedesátiletá Helena. Když otec ovdověl, zhoršila se mu cukrovka tak výrazně, že mu byla amputována noha. Jeho psychický stav se poté výrazně zhoršil. „Nekomunikoval, nejedl, několikrát upadl. V nemocnici ho vždy zachránili a my ho odvezli domů. A tak pořád dokola. V poslední době jsem za ním jezdila každý den ráno a večer přes celou Prahou. Táta byl protivný, divný, ale jednou mě chytil za ruku a řekl, že nechce, abych si kvůli němu zničila zbytek života. Tehdy jsem plakala. Sám navrhl, že by chtěl do domova seniorů. Jenže mě nenapadlo, že to bude tak dlouhý a náročný proces. Dala jsem přihlášky do několika, nabízela jsem i sponzorské dary, ale místo stále nebylo. Když se uvolnilo, táta už byl na tom tak špatně, že tam po třech měsících v době covidu zemřel,“ popisuje Helena.

Mnoho rodin využívá při péči o seniory různé terénní služby. Některým vyhovuje, když k nim domů chodí pečovatelé, jiní tvrdí, že pro péči pro  těžké případy taková pomoc není dostatečná.

Demografové mají jasno – v roce 2050 bude žít v Česku přes tři miliony lidí ve věku nad šedesát pět let. Poradenská společnost EY udělala prognózu pro Asociaci poskytovatelů sociálních služeb, z níž vyplývá, že do té doby by mělo vzniknout téměř třicet tisíc nových lůžek v domovech pro seniory a podobných pobytových zařízeních.

Souběžně s nimi vznikají projekty, které jsou komunitním bydlením pro seniory, kteří zatím nejsou odkázáni na pomoc druhých, ale zdravotní stav jim už neumožňuje bydlet tak, jako dříve. Například žili v domech bez výtahů, nedostali se v koupelně do vany a podobně. To jsou však lidé, kteří ještě nejsou odkázáni na celodenní péči, takže takoví nyní prakticky nemají šanci se do klasických domovů seniorů dostat. Ty se stávají místem záchrany pro opravdu nemocné a bezmocné. 

Z nejrůznějších průzkumů vyplývá, že většina lidí by chtěla stáří a poslední dny života prožít doma. Přesto jsou pořadníky do domovů seniorů plné. Paradoxně se do nich často chtějí uchýlit i ti, kteří dříve říkali, že by do nich nikdy nešli. Když síly odcházejí, mnoho lidí své uvažování přehodnotí. Velmi často je v domovech pro seniory slyšet: „Nechtěli jsme být rodině na obtíž, viděli jsme, jak je dcera z péče vyřízená, zjistili jsme, že tady je nám lépe.“

Jedním z největších mýtů je, že domovy seniorů jsou jakási odkladiště starých lidí, o které nikdo nemá zájem. Jistě, jsou v nich takové případy. Ale vesměs za jejich klienty příbuzní chodí a nezřídka si v nich klienti najdou mezi ostatními obyvateli i nové známé, takže se přestanou cítit osaměle. A rodinám se uleví. Ovšem souběžně přibývá případů, kdy právě lidé, kteří se dlouhodobě starali o starého nemocného příbuzného, vážně onemocní. Podepíší se na nich roky stresu a vypětí, kdy se pokoušeli skloubit domácí péči se svým zaměstnáním.

„Byla jsem tak vyřízená, že když táta v domově zemřel, ptala jsem se tam v kanceláři, jestli si tam rovnou nemůžu dát přihlášku pro sebe, že bych byla na čekací listině. Smáli se a říkali, že tak už to teď nechodí, že teď přijímají jen akutní případy,“ podotýká třiašedesátiletá paní Helena.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

 

 

domácí péče domov pro seniory stárnutí
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.