Nejhezčí období v mém životě
Fotografie poskytnuty z rodinného archivu Marie Ženatové

Nejhezčí období v mém životě

24. 1. 2022

Sedím dnes u počítače, venku od rána dost chumelí. Už jsem byla třikrát odhazovat sníh, asi půjdu ještě jednou.

Dnes jsem odmetala brzy ráno jako první, ale později se to již hemžilo i u okolních domků dalšími pracovitými sousedy s tím správným nářadím. Vždy si vzpomenu na svého mladšího bratra, který mi říkal, jak je rád, když padá sníh, že má ihned dobrou práci.

Pocházím z vesnice na Drahanské vrchovině, kde v mém dětství bývaly veliké spousty sněhu - o tom už jsem i zde psala. A my děti jsme sníh pochopitelně musely brzy ráno proházet, a kdybychom ho neproházely třeba až k babičce a dědečkovi, kteří bydleli na výměnku - tak by ani nemohli otevřít dveře.

Ale užívali jsme si všichni sněhových radovánek, jak ukazuji na fotečce z 50tých let. Tehdy jsem jezdila na obyčejných lyžích, vázání bylo řemínkové, a když se mi řemínek přetrhl, tak jsem si ho klidně "opravila" obyčejným špagátem, který jsem mívala pro jistotu v kapse. A lyžování mi šlo velmi dobře, vyhrávala jsem mnohé soutěže.

Včera jsem trochu víc prohlížela starší fotografie a tak se těšila - ale jen těmi dobrými vzpomínkami na život v naší rodině. S manželem jsme prožili společných 35 let života, a přesto, že už žiji téměř 20 let jako vdova - tak mám za co děkovat.

Vdávala jsem se v 21 letech, po třech letech bydlení u rodičů jsme se přestěhovali do blízkého města, kde jsme s manželem stavěli menší rodinný domek. Po narození prvního dítěte jsem nastoupila zpět do zaměstnání hned po 3 měsících, byla jsem ekonomkou a měla daleko vyšší plat než manžel. Nejvíce mi pomáhala moje babička. Brzy jsem čekala další dítě. Se dvěma dětmi jsem si už vychutnala celou mateřskou dovolenou - bylo mi 25 let. Za dva roky už nás bylo zase o jednoho víc a na brzký návrat do zaměstnání jsem musela zapomenout. Starala jsem se hlavně o děti a domácnost, prostě o celou naši rodinu.

Ani se mi moc nestýskalo po tom, jak jsem často jezdívala na různá školení do okresního města, na porady, schůze, že jsem se objevovala v okresních novinách, stejně tak jako moje články.

Naučila jsem se úplně něco jiného: objevovat svět svých malých dětí, žít s nimi v jejich světě, hrát si s nimi a vychovávat je vlastním životem. Manžel se více věnoval zaměstnání, ale rád se domů vracel. Vzpomínám na tuto dobu jako na nejhezčí ve svém životě. Abych nežila jen životy svých dětí, psávala jsem si po večerech podrobný deník do obyčejných linkovaných, ale silných "sešitů". To všechno mne naplňovalo.

Velikým zážitkem pro nás bylo společných 14 dní v Bulharsku. Tehdy jsme s manželem dětem navrhli: buď letecká dovolená, nebo barevná televize. Zvítězilo moře - všechny děti závodně plavaly.  Manžel dostal od svého zaměstnavatele větší finanční příspěvek, takže jsme si to mohli dovolit. Barevnou televizi jsme si koupili až v 90tých letech.

Ani nám se nevyhnuly těžké chvíle, nemoci, bolesti, byly občas i manželské trhliny - tak jako chvíle pohodové a hezké. Děti rostly, odcházely na střední školy, syn na vysokou. Zakládaly vlastní rodiny, narodilo se nám ještě v manželství šest vnoučat. Když nám 7měsíční vnučka zemřela na onkologii, nemohla jsem se snad rok podívat do cizího kočárku bez bolesti v srdci.

V 59 letech zemřel můj manžel na leukémii, i když prodělal transplantaci kostní dřeně. Člověk plný elánu, kypící celý život zdravím, se během několika měsíců stal nemohoucím, a tak jsem se o něj starala doma. Po celou dobu jeho nemoci jsme spolu žili hlavně duchovně a v té době jsme si byli skutečně nejbližší. Hodně jsme si spolu povídali, protože jeho kolegové a známí už na něj neměli čas - tak jako široká rodina. Poslouchali jsme spolu Radio Proglas, společně jsme se modlili, a protože už téměř ztratil zrak, předčítala jsem mu z jeho oblíbených periodik.

Zemřel doma, obklopený láskou a pomocí všech dětí. V následující době bylo pro mne velmi těžké vidět dvojice, jak se vedou za ruku - dvojice v důvěrném rozhovoru.

Snažili jsme se žít podle Desatera a k tomu vedli i naše děti a vnoučata. Ale aby manželství, i to křesťanské, vydrželo, musí mít oba partneři dostatek tolerance a dobré vůle. Byla jsem moc ráda, že v té době byly naše děti obklopeny přáteli, kteří měli a uznávali stejné hodnoty. V živém společenství se rodiny s dětmi upevňují a jsou si po všech stránkách oporou.

V dnešní zasněžený den si vzpomínám na jednu příhodu před mnoha roky.

Přišli jsme všichni domů z večerní mše na Popeleční středu, děti měly opatrně nasazené čepice, aby si nesmazaly "popelec". Byl hezký bílý zimní večer. Rozhodli jsme se, že si ještě všichni zajezdíme na "našem kopci" za domem. Měli jsme jen jedny sáně, a tak jsme si tu zimu naplnili velké jutové pytle senem a slámou /v té době jsme chovali králíky/. Jako dnes vidím, jak jsme sjížděli, občas spadli do závěje nebo se zastavili o starý plot. Měsíc svítil, bylo krásně mrazivo a hvězdičky nám dělaly tu nejkrásnější kulisu. Jediný kaz to naše dovádění mělo - popel z čela dětem opadal.

Jednou mne vzal zeť o pololetních prázdninách se třemi vnoučátky do Orlických hor. Bylo tam skutečně pro všechny nádherné lyžování, ale to radostné a veselé dovádění na "našem kopečku", později i s vnoučátky, za domem na saních a pytlích vycpaných slámou a senem se nedalo překonat.

V dnešní době už máme kopeček zastavěn domy a sněhu je také čím dál méně.

Můj příběh rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 35 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.