V našem domě žijí dvě milé dámy ve věku 80 + let. Vycházejí ze svých bytů jen zřídka většinou ke kontejneru s odpadkami nebo ke kontrole svých poštovních schránek. Občas za nimi přijde jen pečovatelka a oběd jim přiveze pečovatelská služba. Když je potkám u výtahu či u dveří, hezky se na ně usměji a chvilku si s nimi povídám. Vidím v jejich očích velkou radost, že se najde někdo, kdo je respektuje a projevuje jim svou úctu. Mladší lidé kolem nich jen tak projdou, pozdraví a mnohdy jim ujedou s výtahem "těsně před nosem". Nepíšu to tady proto, abych se vychválil, nýbrž chci jen upozornit na skutečnost, že za svůj úsměv a pár lidských, teplých slov se mně dostane velké odměny z toho, že jsem je alespoň trochu potěšil.
Vždy si přitom vzpomenu na svoji "zlatou" babičku, u které jsem strávil její poslední dva roky života. Dostal jsem od ní tolik lásky jako od nikoho na světě. To dobré, co ve mně zůstalo je od ní. Naučila mně vše potřebné tak vlídnými prostředky, které neovládali ani mí vlastní rodiče. Nebyl jsem schopen jí cokoliv odmítnout, i když byly chvíle, kdy jsem chtěl dělat zcela jinou činnost, než plánovala.
Jenom ta večerní cesta na hřbitov přes celou vesnici ! Babička se zastavila téměř s každým, koho jsme potkali a měli si toho hodně co říci. Já zatím šílel z toho, že nestihnu rande se svou dívkou, ale nemohl jsem odejít a nechat jí nosit ty těžké "kropáče" s vodou na zalévání květin na hrobě dědy a našich předků. Díky její výchově jsem celý život nepřišel do křížku se zákonem a dokonce jsem nikdy nebyl ani na přestupkovém řízení.
Dnešní doba není pro starší osamělé lidi vůbec lehká. Po covidu se na ně celé dny valí zprávy o hrůzách války, kterou sami prožili jako malé děti. Jsou často zmateni ze zpráv o zdražení energií, vody i potravin a nedovedou dost dobře pochopit, proč se tak děje. Představa naší vlády, že dokážou vyplnit nějaké formuláře se žádostí o zvýšení sociálních dávek je zcestná. Jejich děti (pokud vůbec nějaké mají) často bydlí mimo Prahu nebo v cizině a sousedi ve městě jako je Praha? Mají své starosti a o jiné nestojí.
Možná si řeknete, že to vidím všechno příliš černě, že u vás je to jiné. Dost možná je to i pravda, ale já jako absolvent sociálně-právní školy se dodnes velmi zajímám o to, jak se proměnil postoj naší společnosti k seniorům a věřte mi, že zejména prognózy do dalších let nejsou dobré. Již teď je více méně jisté, že se určitá část populace propadne na hranici chudoby. Nebudou se stavět z ekonomických důvodů nové domovy důchodců, penzióny a pravděpodobně se zhorší i zdravotní péče. Navíc se množí úvahy o jejím zpoplatnění.
Naše země teď všemožně pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny, což je velmi chvályhodné. Malá Česká republika ale není "nafukovací"! Proto vláda nesmí nadřadit tuto pomoc nad oprávněné potřeby o početnou skupinu českých seniórů. Starost o blaho svého národa je její prvotní úkol!
