Lesk a bída Svaté Lucie
Všechny fotografie: Helena Přibilová

Lesk a bída Svaté Lucie

27. 8. 2022

Ostrov Svatá Lucie je nezávislý stát v Karibském moři. Leží na sever od Svatého Vincenta a na jih od francouzského zámořského území Martinik. Má rozlohu 617 km2 a čítá přibližně 165 000 obyvatel, kteří jsou v naprosté většině potomky černých afrických otroků.

Úředním jazykem ostrova je sice angličtina, ale 95% jeho obyvatel hovoří antilskou kreolštinou, které se říká “patois” (čte se “patua”). Svatá Lucie byla totiž až do konce napoleonských válek většinou v držení Francie, takže místní kreolština je směsicí francouzštiny a západoafrických jazyků s příměsí slov z jazyků karibských Indiánů. Stejným jazykem se mluví na dalších ostrovech v Karibiku (především na Dominice, Martiniku a Guadeloupe), ale podobá se i kreolštině, kterou se mluví ve Francouzské Guyaně, na Haiti, Mauritiu a na Seychelských ostrovech. Svatá Lucie je rovněž členem organizace sdružující francouzsky mluvící země (La Francophonie), přestože tam čistou francouzštinou nikdo nehovoří.

Do Castries, hlavního města Svaté Lucie, jsme dorazili po dramatické plavbě lodí z Martiniku. Byla to naše poslední zastávka na cestě Karibikem v roce 2015. Při plavbě podél pobřeží to nebylo tak hrozné, ale na volném moři mne vlny vysoké 4 až 5 metrů pevně přikovaly k sedadlu uvnitř středně velké lodi, která pojala přibližně 150 pasažérů. Manžel vyšel na palubu a snažil se uklidnit starší Francouzku, která se doslova zhroutila a dostala hysterický záchvat. Asi nebyla ve stejné restauraci na Guadeloupu jako my, kde jsme od kreolského majitele dostali tip na tabletky proti mořské nemoci, které do určité míry zmírnily její projevy.

Svatá Lucie je jediným nezávislým státem na světě, který je pojmenován po ženě doložené jako historická postava. Ostrov totiž nese jméno křesťanské mučednice svaté Lucie ze Syrakus, která žila ve třetím století na Sicílii. Její jméno je odvozeno od latinského slova “lux” (světlo). U nás známe pořekadlo “Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá”. Od 13. prosince, kdy má svatá Lucie svátek, se začne pozvolna prodlužovat odpoledne. Slunce ale ještě během dne celkově déle nesvítí. Zapadá sice později, ale ráno až do zimního slunovratu stále později vychází. Je to způsobeno jakousi astronomickou anomálií. Dříve u nás na den svaté Lucie na venkově dívky “Lucky” zahalené do bílých prostěradel a s pomoučenými obličeji obcházely usedlosti a kontrolovaly, zda mají hospodyně řádně uklizeno na vánoční svátky. Ve Skandinávii je zase Sankta Lucia znázorňována jako dáma v bílých šatech s věncem ze svíček na hlavě. Podle legendy přinášela jídlo křesťanům ukrývajícím se v římských katakombách a věnec se svíčkami na hlavě jí sloužil k tomu, aby si svítila na cestu a zároveň měla volné ruce umožňující nést co nejvíce jídla. Dnes tuto scénu na svatou Lucii sehrávají skandinávské dívky. Vypadají podobně jako kněžky jezídů během oslavy Nového roku této náboženské komunity v Iráku, o kterých jsem psala v článku o Kurdistánu.

Ostrov Svatá Lucie byl takto údajně nazván francouzskými námořníky, kteří se zachránili po ztroskotání svojí lodi na jeho březích právě 13. prosince. Je však velmi pravděpodobné, že dnešní “Svatí Luciáni” (Saint Lucians) nemají o výše uvedených skutečnostech ani ponětí. Když jsme s roztřesenýma nohama a žaludkem “na vodě” znovu po zhruba dvou hodinách plavby vystoupili na pevnou půdu v Castries, čekal na nás jeden z nich v přístavu, aby nás dovezl do půjčovny aut. Čekal dost dlouho, jelikož celníci a pohraniční policie Svaté Lucie dávají při vyřizování formalit výrazně najevo důležitost svojí funkce. Kancelář půjčovny by mohla sloužit jako mraznička. Její zaměstnanec dostal na výběr – buď vypneš klimatizaci, nebo jdeme jinam. Vypnul ji. Jedeme na severozápad ostrova, kde jsme si rezervovali ubytování u naší krajanky - Čechoameričanky. Tato část ostrova představuje “lesk” Svaté Lucie. Mohla by být kdekoliv. V Bibione, na Costa Brava nebo v Acapulcu. Známé hotelové řetězce a drahé restaurace. Pláže poseté slunečníky a lehátky, mezi kterými se proplétali rekreanti hlavně z USA a Kanady. Převážná většina z nich sem připlula na obřích výletních lodích, které brázdí vody Karibiku. Mnozí byli červení jako raci, protože se zapomněli namazat slunečním krémem. Podle naší krajanky Katky to byl pozemský ráj. Rozvedená čtyřicátnice, jejíž bývalý manžel byl Američan, si na Svaté Lucii “užívala” druhé mládí. Dvě dospělé dcery nechala kdesi na amerických univerzitách a našla si o dvacet let mladšího “Svatého Luciána” temné pleti, se kterým při řvoucím rádiu tancovala na recepci svého penzionu před zraky udivených hostů. Trvala na tom, že musíme s nimi a sympatickým srbským párem z Kanady jít na večerní taneční zábavu pod širým nebem. “Horečka sobotní noci” v Karibiku. Hladoví a žížniví jsme v otupění po přestálé plavbě  souhlasili. Upřímně řečeno, podlehla jsem manželovi. Mne podobné věci vůbec nelákají. On v tom ale viděl možnost seznámit se se životem místních lidí. Iluze. Přivítala nás hlasitá diskotéková hudba a rej tančících turistů, mezi kterými bylo možné spatřit i několik “Svatých Luciánů”. Většina z nich byla opilá, zfetovaná nebo pod vlivem obou těchto druhů návykových látek. Podávalo se pivo do plastových kelímků, které bylo konzumováno vestoje. Sympatičtí Srbové byli ve stejných rozpacích jako my. Katka byla ovšem nadšená. Skvělá zábava! Čeho je ale moc, toho je příliš. Byli jsme hosté penzionu, takže Katka se svým “gigolo” musela nakonec souhlasit s návratem. Pro manžela bylo ale pozdě. Tento styl života zostřil jeho urologický problém a čekal ho nepříjemný zážitek.

Druhý den jsme se rozhodli poznat “odvrácenou tvář” Svaté Lucie, abychom napravili dojem z předchozího večera. Katka to nechápala: “Na východní části ostrova NIC není! Proboha, snad tam nechcete jet?! Jděte raději na pláž.” Neposlechli jsme ji a díky tomu jsme poznali “bídu” Svaté Lucie. Opustili jsme “pozemský ráj” a po shlédnutí nepříliš zajímavého vodopádu River Rock Waterfalls jižně od Castries jsme pokračovali dále na jih. Asi po 20 kilometrech klikaté silničky zastavujeme u výhledu na symbol Svaté Lucie – jedná se o dva vrcholky sopečného původu (francouzsky Gros Piton a Petit Piton). Tvoří nejvýraznější přírodní dominantu celého ostrova. Jsou rovněž součástí světového dědictví UNESCO a znázorněny na vlajce tohoto miniaturního karibského státu. Zde se nám nabízejí průvodcovské služby, ale my raději pojedeme sami. Po dalších asi 20 kilometrech jsme dorazili tam, kde by Katka asi nikdy z auta nevystoupila. Soufrière. Toto bývalé francouzské hlavní město ostrova je dnes ospalým městečkem. Pozorujeme pobíhající děti, ženy peroucí prádlo a líně se povalující místní obyvatele. Někteří z nich na nás přátelsky mávají. Snaží se těžit z okolního turistického ruchu. Soufrière se totiž nachází v kaldeře dřímající sopky Qualibou, která je geotermálně aktivní. Celá tato oblast je označována jako “průjezdní” sopka a nachází se zde rovněž horké prameny. Vede k nim úzká silnice, po které se vydáváme.

V Soufrière vidíme i několik rastafariánů. Rastafariánství je náboženské hnutí pocházející z Jamajky. Jeho důležitou součástí se stal hudební styl reggae, spojený se jménem Boba Marleyho, a kouření marihuany, která údajně rastafariánům umožňuje komunikovat s bohem Jahem. Za jeho převtělení je považován bývalý etiopský císař Haile Selassie. Byla mu přisuzována role černého mesiáše, který v soudný den vyvede všechen africký lid ze zkaženého světa hříchu Babylónu do vysněné zaslíbené země, označované v rastafariánské terminologii jako „Zion“(zde je vazba na sionismus). Tou zaslíbenou zemí měla být Etiopie. Rastafariánská filozofie nabádá k všeobecnému míru, harmonii, lásce a sjednocení. Své myšlenky čerpá především z judaismu (židovská hvězda a lev z kmene Juda) a křesťanství, ale i z islámu a dalších (animistických) vyznání. Jeho vyznavač by neměl požívat alkohol ani maso. Svůj název rastafariáni odvodili z předkorunovačního titulu a jména císaře Haile Selassie (rás Tafari Makonnen). Domnívají se, že černošští obyvatelé Ameriky a přilehlých karibských ostrovů, kteří sem byli zavlečeni jako otroci, jsou přímí potomci krále Šalomouna a královny ze Sáby. Považují se za jeden ze ztracených izraelských kmenů, a proto mají ve znaku Judského lva (jejich “dredy” mají připomínat jeho hřívu – zde je souvislost s pejzy). Většina rastafariánů (nejen na Svaté Lucii) ovšem nepovažuje tuto filozofii za náboženství, ale pouze za styl života. Setkali jsme se s nimi především na pobřeží Karibiku v Kostarice, kde žijí potomci Jamajčanů.

Naše další cesta vede přes jižní cíp ostrova, kde leží mezinárodní letiště Hewanorra, nazvané podle původního jména ostrova v jazyce Karibů, na východní pobřeží. Tam už skutečně “nic” není, kromě krásných zcela prázdných pláží, kde si lze sednout a odpočívat při šumění vln a pozorovat poletující mořské ptáky.

Druhý den ráno jsme měli odplout zpět na Martinik a odtud odletět zpět do Evropy. Manželův urologický problém s tím však nesouhlasí. Máme odjet nebo změnit celý program? Katka zpytuje svědomí a nabízí řešení: “Můj druh ho odveze na soukromou americkou kliniku. Do veřejné nemocnice ať raději nejede, byť je zdarma”. Začíná závod s časem. Je krásné ráno, manžel trpí, ale vítá příležitost seznámit se s prostředím soukromé nemocnice na Svaté Lucii. Zákrok je proveden hygienicky a profesionálně za “pouhých” 188 dolarů. “Chcete lékařskou zprávu? Pan doktor vám rád stiskne ruku a napíše zprávu za 600 dolarů.” Manžel zdvořile poděkoval.

“Lesk” a “bída” – každá země a každá cesta má něco z obou těchto pojmů. To špatné se však zapomene a zůstanou nádherné vzpomínky.

 

 

 

     

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.