Sedím tedy v křesle, zabalená do třech plédů (ještě, že je mám) a chci přemýšlet. Nevím ale o čem bych přemýšlela, protože mě nic nenapadá a když napadne, tak jsou to samé blbosti.
Mám svícen a tak si do něj dám zakoupenou svíčku a hledím do plamene. Občas do něj fouknu, aby se pohnul a něco se dělo. Jo, je pravda, že i dnes někteří lidé žijí bez energie a topí si v kamínkách. No, já kamínka nemám a že bych si udělala ohníček uprostřed pokoje, to zatím nehrozí. I když... !
Je mi zima, radiátor je studený, svíčka dohořívá a já přemýšlím, jestli už není čas dohořet také. Na co vlastně čekám? No, možná, že na léto, kdy bude teplo a delší světlo. Nevím ale, jestli zimu přežiju.
Zatefonuji kamarádce a na druhé straně slyším cvakání zubů. Mám strach, aby jí protéza nevypadla, protože potmě se cokoliv špatně hledá. Stejně se nic od ní nedozvím, protože stejně jako já, žádné veselé prožitky nemá.
A tak zešílím a začnu se smát. Smích prý léčí všechny starosti. Směji se tak hlasitě a s přesvědčením, až na mne sousedi zavolají sanitku. Odjíždím smějící se do blázince, kde se snad o mne alespoň trochu někdo postará a já nebudu muset o ničem přemýšlet.
Jo a mojí osobní energii také šetřím, protože mě přikurtovali, abych se nevysilovala. Směji se stále, ale protože jsem na samotce, tak to nikomu nevadí. Hlavně, že už nemám starosti. Zkuste to také!
