O čem jsem nejvíc snila?
FOTO: Z rodinného archivu Marie Ženatové

O čem jsem nejvíc snila?

26. 10. 2022

Co je vlastně sen? Je to forma fantazie? Mohla by nám skrze sen být naznačena cesta, po které můžeme v životě kráčet?

Ve svém nejútlejším věku jsem mívala často jen jediný sen - v něm jsem se propadala do velikých hloubek a nedokázala se zastavit ani se někoho nebo něčeho zachytit, nohy i ruce ztuhly - bylo to vždy moc zlé. S odstupem let si myslím, že tyto nehezké sny způsobovaly moje strachy, obavy, moje celková vyčerpanost z mé dětské práce v naší rodině a moje uzavřenost se s tímto problémem někomu blízkému svěřit.

Ale můžeme najít ve snech třeba i nějaká přání? Určitě ano!

V mé rodné vesničce Protivanov v květnu 1945 utíkali postupně poražení němečtí vojáci a zanechali tam opuštěná nákladní auta. A mnozí vesničané si z nich brali to, co se jim hodilo. Můj tatínek si tehdy vzal větší kufr, který byl celý okovaný a dlouhý černý nepromokavý plášť. Když se pak v brzké době přiženil do vesnického hospodářského stavení, vzal si to všechno s sebou. A protože v té době se nikam necestovalo - byl kufr uložen na půdě.

V roce 1952 mne vzal dědeček s babičkou na můj první delší výlet k rodině svého ženatého syna. Tento okovaný kufr byl ihned snesen z půdy, pečlivě oprášen, očištěn a poprve použit. A jak můžete vidět na úvodní fotografii udělal nám dobrou službu. Po třech dnech jsme se zase vlakem vrátili a kufr se znovu uložil na své trvalé místo na půdě.

Čas šel dál, nikdo nikam necestoval až do roku 1959. V té době jsem já začala jezdit na internátní učňovskou školu do menší vesničky Krakovec v okrese Prostějov. Abych stihla dobře další autobus, tak jsem jezdila do Prostějova prvním tehdy "dělnickým spojem", který vyjížděl už velmi brzy. Moje šetrná maminka věděla, že na půdě je "ukořistěný válečný kufr po Němcích". Tim bylo rozhodnuto o mém dalším ostudném osudu:  "Bodeš jezdit do škole s tém starém kufrem".

Každé pondělí po čtvrté hodině ranní jsem šla s okovaným poloprázdným kufrem na náves, poslušně si stoupla do fronty a čekala až přijede autobus. Kolem mne bylo hodně hlavně mladších žen, které v té době jezdili do Prostějova, kde byla obrovská textilní továrna OP. Ženy byly většinou vyučené šičky, krásně oblečené, v rukou menší tašky, muži také. A já jsem se svým předpotopním kufrem byla téměř vždy terčem vtipů.

Ovšem po vejítí do autobusu to bylo ještě horší. Pro svůj objem se kufr ani nevešel nahoru do úložného prostoru, musela jsem ho vždy nějak mít u sebe. A tím to začalo - spolucestujícím se to pochopitelně nelíbilo. V té době všichni jezdili do práce autobusy. Takže mnoho nás stálo skutečně téměř 30 km na jedné noze. A mně ještě překážel kufr a i mnoha dalším kolem mne - bylo to skutečně tragikomické. Vnímala jsem tyto posměšky ve svých 14 letech skutečně velmi těžce, tak jako i poznámky ve škole od učitelů - co v tom kufru vlastně převážím?

Se svými pocity ztráty sebevědomí nebo vysmívání jsem se ani doma nedokázala nikomu svěřit - v té době by mi to ani nepomohlo, protože maminka byla ve všech oborech generál.

Takže já vždy v neděli večer usínala se vzpomínkami na očekávané pondělní ranní hrůzy s kufrem a v sobotu ráno se budila na internátě zase s myšlenkou na odpolední cestování s kufrem - to ještě bývaly pracovní soboty. Někdy se mi zdály sny o kufru ještě horší než byla skutečnost. Někdy to byla i noční vidina - sen o tom, jak se toho kufru zbavit !

Celý školní rok na učňovské škole jsem tak, tak s kufrem přežívala. Jen jsem v duchu snila o nějaké praktičtější tašce na cestováni na další internátní školu na jižní Moravě. Snad už jsem i ve svých snech něco viděla ?

O letních prázdninách jsem jezdila s kamarádkami jeden měsíc pět kilometrů na kole do blízké vesničky, kde jsme pracovali v lesní školce a další týdny prořezávali smrkový porost. Práce to byla celkem těžká, hlavně ta prořezávka, ale za měsíc jsem si tehdy vydělala pro mne neuvěřitelných 340 Kč - což byly v té době pro mne skutečně veliké peníze. A tak jsem si mohla něco sama nakoupit a vybrat do další školy.

Ano, byl to mezi jiným i batoh, o kterém se mi několikrát zdálo. A tak se přiblížilo splnění mého prvního velikého snu. Ovšem v obchodě byl jen úplně obyčejný, šedivý, bez nějakého zdobení. To se nedá s dnešními překrásnými a pestrými batůžky a batohy vůbec srovnat. Ale byl můj a za moje vydělané peníze a já jsem mohla klidně okovaný kufr zase vynést na půdu.

Ale kufr sloužil dál. Všechny popsané sešity nebo mnohé učebnice se do něj uschovaly. Co kdyby byly ty informace někdy ještě zapotřebí? Tehdy se nic tak rychle nevyhazovalo, všechno se přece mohlo ještě někdy hodit - ne?

A tak kufr stále byl na tom svém místě na půdě, ale už nebyl prázdný.

Jenže 15. srpna 1970 při poslední bouřce uhodil blesk do blízkého transformátoru na naší zahradě, odrazil se a jako kulový blesk proletěl všemi půdami našeho rodného stavení. Všechny půdy se ihned vznítily a tím skončil i okovaný kufr.

Ale kufru jsem nikdy nelitovala, byly daleko větší materiální škody.  A také ještě větší duševní otřesy všech těch, co tam bydleli, sousedů i dalších spoluobčanů.

Ale už je to moc a moc dlouhá doba, takže všechno zlé a těžké přebolelo a materiální ztráty se také nahradily. A já když dnes chodím se svým batůžkem ulicí a potkávám mnohé další batůžkáře, kteří je mají ještě dokonalejší - tak jim nezávidím.

Jsem moc ráda za to, že dnešní návrháři v různých zemích mají tolik ohromného vkusu a nápadů jak udělat tyto dokonalé pomůcky lehké, skladné, pestré a hlavně co nejvíce praktické jak pro mladší tak i pro starší generaci.

... Ale může nám být dáno snem i nějaké varování? Může být styčnou plochou mezi světem a námi?

Na jaře roku 1994 se můj tatínek nečekaně ocitl ve svém věku 77 let v nemocnici a já jsem za ním hned ten večer šla na návštěvu. Byl tomu velmi rád, živě se mnou povídal o tom, jak už mu je dobře a že asi hned zítra už bude doma ve své rodné vesnici. Ale při tom našem rozhovoru mi třikrát řekl, že by ode mne něco potřeboval, ale neřekl vlastně co - vždy to nějak zamluvil. Já jsem ho nechávala mluvit - do jeho myšlenek jsem nechtěla nějak násilně vstupovat.

Ale přišla sestřička a moje pozdní večerní návštěva musela být ukončena. Stačila jsem se už s tatínkem jen rozloučit a klidně odešla domů. Jen jsem si v duchu přála aby se mi o něm alespoň zdálo - myslela jsem na něj. V noci mne probudila celková nebývalá úzkost těla a já ihned musela znovu moc myslet na tatínka tentokrát i s modlitbou. Po hodině se ve mně všechno utišilo, trochu jsem usnula a následující den jsem ihned šla do nemocnice a tam se dověděla, že právě v tu dobu mé noční úzkosti můj tatínek zemřel . . .

...Takže i já si myslím, že obsah snů se mění podle prožívání lidského života. Často jsem měla sny veselé, inspirativní a když jsem byla mladší tak mi nebylo zatěžko vstát a napsat si je na papír, abych je nezapomenula. Někdy jsem z toho vytěžila i povídku.

Ve svém mládí jsem mívala i sny, v kterých se objevovala různá přání - ovšem jen málo se mi jich podařilo zrealizovat.

Ale abych se už konečně dostala do současnosti - sny se mi občas zdávají a i když nemám spánek dokonalý tak je většinou zaspím - nezdají se mi tak důležité abych vstala a zapsala si je. Ovšem právě na dnešek se mi zdál velmi živý, neskutečně poutavý a zajímavý sen. Probudila jsem se a říkala jsem si - tento živý sen se známými osobami si budu určitě pamatovat, byl skutečně zvláštní - vůbec mi nenapadlo si ho napsat. Bohužel jsem ještě usnula a ráno jsem si na něj už nemohla úplně dobře vzpomenout. A jestli bych ho měla převyprávět, tak bych ten děj nemohla ani potvrdit ani vyvrátit...?

Také si myslím, že i senioři mohou mít ještě svoje tajné sny. Vždyť sen je přece to, co mnohému člověku dává křídla - co ho pozvedá když občas klesá pod tíhou nemocí, starostí, nepochopení, nezájmu, přehlížení nebo mu někdy může vrátit i dávno zapomenutou vzpomínku.

Hezký sen může být pro všechny vždy nečekaným obohacením. Může být snad i návodem pro mnohé jak s pokorou přijímat všechno co přijde. Může nám ukazovat, jak máme být pokorní i ve vztahu k přírodě a tím i zachování života na zemi.

Sen nám může ukázat, že lidé nemusí vzájemně harašit zbraněmi, ale dohodnout se na vzájemné pomoci a pochopení. Jen tak se dá totiž dohodnout, aby se dalo žít v celosvětovém míru, klidu, laskavosti, pokoře, úctě k přírodě a tím i harmonii se sebou i blízkým nebo vzdálenějším okolím.

 

My starší jsme přece v této zemi už prožili větší část života... A můj reálný sen - aby také všechny děti, které se narodili nebo se právě rodí mohli v naší zemi ještě žít. Ale nejen na betonových cyklostezkách, rozhlednách nebo přeplněných silnicích. V živé a krásné přírodě, které nám snad ještě trochu zbylo

                                                  

                       

 

Můj příběh Podzimní soutěžení 2022
Hodnocení:
(5.2 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...