I když pro naši novou obyvatelku domu to možná senzace byla. Dostala totiž první vánoční dárky, pamlsky, které si po naší štědrovečerní večeři pořádně užila. Ale pěkně od začátku.
Koncem září jsme doma prožili smutnou událost. Dva dny jsme nemohli najít našeho kocoura Matýska. Mourovatý mazel se vždy držel u domu, za šest let, co ho máme, se nestalo, že by se někdy zatoulal. Obával jsem se, že jej přejelo auto. Tak jsme jej hledali nejen na naší zahradě, ale i dál kolem cesty. A pak jsem uslyšel slabounké zamňoukání pod podlahou pergoly. Byl tam. Nehýbal se, jen se na mě díval smutnýma očima. Podařilo se mi ho vytáhnout. Donesl jsem ho domů a dal mu misku s vodou, aby se napil. Nenapil se, jen nehybně ležel. A tak jsme s ním okamžitě jeli na veterinu. Naše domněnky, že má asi po srážce s autem nějaké vnitřní zranění, se nepotvrdily. Bylo to ještě horší – ucpaná aorta. Kocourkovi se uvolnil tromb, který ucpal cévu, což vedlo i k ochrnutí zadních nohou. Veterinářka nám doporučila kocoura uspat, aby se netrápil…
O tři týdny později se u hřiště, na kterém hrajeme volejbal, objevila vyzáblá, zanedbaná kočička. Přišla k mé ženě a chtěla vzít do náruče. Byla hladová, samý trn a lehoučká jako pírko. Vzali jsme ji domů, nakrmili, vystříhali slepené chlupy a vybrali z kožichu zbytky bodláků a přilepené trávy. Pak jsme ji vyfotili a roznesli po okolí výzvu, zda někdo nehledá ztracenou kočku. Nikdo se neozýval. A tak dny ubíhaly a kočka se u nás zabydlela. Den po dni přibírala, srst byla stále košatější, upravenější, jemnější. A tak jsme se nakonec rozhodli přijmout ji do naší rodiny. Dostala jméno Chili von Carne. Tedy, opak její povahy, není vůbec ostrá, zato vypadá vznešeně a miluje maso.
A tak tato kočka s námi strávila první Vánoce a spolu s ní i náš kocour Cipísek a fenka Lassie.
