Jak jsem přísahal na holej pupek
Úvodní foto: Pixabay, foto v textu: archiv autora

Jak jsem přísahal na holej pupek

22. 1. 2023

Kdysi, už je to hodně dávno, jsem se skamarádil s malým, asi šestiletým klukem. Přesněji řečeno, nejdříve jsem se skamarádil s jeho matkou. Hodně jsem se s ní skamarádil. Protože žít se musí. Zejména, pokud je vám jenom třicet.

Pořád je lepší se kamarádit ve dvou, než žít sám. A to nejen ve třiceti letech.

Po čase jsem zjistil, že se kamarádím s tím klukem možná o něco víc než s jeho mámou. Evidentně postrádal ve své rodině mužský element. I když jsme se vídali jen občas, dával mi svou přízeň nepokrytě najevo. Dokonce se mnou chtěl i spát. Ale to by byl problém. Nebylo tam už místo.

Když jsme vešli do lesa nebo kamkoli mimo civilizaci a zvědavé oči jeho kamarádů, chytil mě za ruku a pořádně ji celou dobu tiskl. To by si před kamarády vůbec netroufl. Shodil by se před nimi. Jsem přece tvrďák, ne?

Jdeme, ruku v ruce lesní cestou, Pepa se pořád směje a cosi mi povídá, les voní stromy a létem a já cítím něco zvláštního, co vyzařuje z toho kluka.

„Pojď, něco ti ukážu, jo,“ řekl mi najednou a táhl mne na malou mýtinu na kraji lesa.

„Sem chodíme kouřit a tady máme svou skrýš,“ a odhrnul velký drn, zakrývající dutinu ve starém pařezu.

Po této jeho zpovědi jsem si vůbec netroufl klukovi cokoli vyčítat. Takoví malí kluci žijí totiž úplně jiné životy než my dospělí. A daleko bohatší než kdekterý milionář. A tak jsem vzal tento fakt zcela vážně na vědomí. Něco jsem o tom tehdy ještě věděl. Třicet není přece žádný věk.

 „Že to neřekneš mámě, viď?“, obrátil se kluk na mne.

„Na mou duši, neřeknu. Přísahám. Na holej pupek,“ dušoval jsem se a malý Pepa se uklidnil. Neřekl jsem mámě pochopitelně nic, vždyť jsem přísahal. Na holej pupek.

Pepa byl skvělý. Chodili jsme s ním a jeho mámou občas i na procházky do nedalekého skalního města a vylezli jsme i na Mariinu vyhlídku a naše občasné soužití spělo k  soužití trvalému. Pepa byl prostě skvělý. Jeho máma občas taky.

Jednou, na nákupech v Praze, zrovna když jsme kamsi mířili plnou tramvají, se kluk náhle ke mně obrátil a na celou tramvaj nečekaně zahalekal:

„Já tě chci mít za tátu!“

V  té chvíli jsem byl naměkko. A celá tramvaj se v pohodě rozesmála. To je přesně ta chvíle, kdy se člověk nezmůže ani na slovo a toho malého jen pevně obejme.

Ale jak už to občas v životě bývá, tak ten je plný paradoxů a nečekaných chvil. A právě jedna z těchto chvil nás poslala časem každého na jinou cestu. Dialektika života je nevyzpytatelná. Netřeba to rozebírat. Ten, skoro padesátiletý, příběh je u konce.

Na Pepu vzpomínám ale moc rád. Jako by to byl můj Pepa. Vlastní Pepa. Vážně. Přísahám. A na holej pupek.

 

 

* * * 

 

glosa vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.