Se zájmem jsem sledoval dvoudílný dokumentární film od režisérky Heleny Třeštíkové „RENÉ“, který mapuje složitý a zajímavý život inteligentního kriminálníka, který značnou část života strávil za mřížemi. Jeho život je s přestávkami zaznamenáván od 17 let do 50 let. Je to i pro mě trochu osobní, protože jeho otec je můj bývalý švagr, kterého jsem přes 40 let neviděl, ani jeho syna Reného. V té době ještě navštěvoval základní školu. Oba jsem znal. Tehdy ještě jeho potomek dobře prospíval a nezlobil. Ano, jeho táta byl dlouhou dobu koncertním mistrem v Jihočeském divadle ve hře na housle. Vystudoval Vojenskou konzervatoř Víta Nejedlého v Roudnici nad Labem. Jeho spolužákem byl Jan Neckář, kapelník skupiny Bacily a bratr zpěváka Václava Neckáře. V době, kdy jsem ho poznal byl již rozvedený a žil s baletkou. S první manželkou měl 3 děti. Ona byla jednoduchá žena. Asi chlapec z rozvodu rodičů neměl radost. Myslím si, že byl „odložen“ do Vojenského gymnázia v Moravské Třebové. Sice byl zabezpečen, ale citově strádal. Podle mě musel cítit, že se ho vlastně rodina zřekla. Také vojenské prostředí střední školy bylo pro mladé muže deprimující. Tenkrát byla móda delších vlasů a on musel chodit vystříhán podle předpisů. Následně celý život nosil vlasy naopak delší. Ven mohl jen s povolením. Zatímco ostatní mladíci randili do pozdních hodin, on se musel vracet do kasáren a snít na ubikacích s desítkami kadetů. Nemohl si své plány příst jako jiní ve svém pokojíčku.
Chybějící láska a vojenská drezúra ho směrovala mezi mříže. Bouřil se. Proti osudu, proti režimu. Také se na dalším jeho životě podepsala vojenská justice. Ve škole měl průšvih. Způsobil škodu za několik tisíc korun. Následoval tvrdý trest. Dva roky natvrdo. Jistě, možná by stačila podmínka a jeho život by se mohl ubírat jiným směrem. Maturitu již nestihl, zato Vysokou kriminální ano. Tam ho naučili, že nemusí nic dávat. Stačí si brát. Užívat si. Bez práce a námahy. Jak vyloupit byt a různé zločinecké taktiky. Zločinci ho vyučují a on jimi přitom pohrdá. Já se ho nezastávám, ani ho neobdivuji. Vybral si svou cestu. Jen tvrdím, že citová deprivace z dětství a kriminální prostředí nastartovalo jeho zločineckou dráhu. Dnes je známou celebritou, spisovatelem, který za peníze rozdává rozhovory a jezdí po besedách. Lidé ho poznávají a Kraus ho dokonce si pozval do svého pořadu. Lidé ho berou jako když se jdou podívat na šelmu do ZOO. Také je to vzrušuje. Cítí pach kriminálu. Násilí. Třeba ho to těší, ale většinou mu stejně nikdo nepomůže. Mě je ho spíše líto.
Co mě na něm vadí? Proč vykradl byt Heleny Třeštíkové, která mu pomáhala? Dokonce pokladničky jejích dětí. Byt své tety a dalších blízkých? To nechápu. Nevím, jestli byl od narození psychopat bez citu. Nebo se to naučil. Některé ženy tím, že je známý okouzlil. Chtěly o něho pečovat. Nakonec ho stejně všechny opustily. Syn se mu nevydařil. Je sám se svými problémy. Smutný osud. Podle jednoho z posledních psychoanalytiků z Freudovy éry Leopolda Szondiho, který se narodil v Nitře a zabýval se osudem člověka, který tvrdil, že geny našich předků jsou přítomny v našem podvědomí a ovlivňují naši volbu. Jako by náš osud byl dán. Záleží na nás, ale na jakou danou cestu osudu se vydáme. Nikdy tam není jedna. Můžeme si svobodně zvolit a odmítat „fatální“ impulzy vycházející z přítomnosti našich předků nebo jim podlehnout. Já preferuji tu první možnost, proto jsem se svým životem spokojen.
Co se mi na tom nelíbí? Televize, sdělovací prostředky, časopisy z něho skoro dělají Robina Hooda, „sympatického kriminálníka“ a hlavně známou negativní osobnost. To mu podle mě nesvědčí. Hlavně hyenismus bulváru, který si na neštěstí druhých navyšuje zisky. Vlastně ho ještě chudáka zneužívají. Co já z tohoto příběhu cítím? Žádnou senzaci. Pouze zmar života jednoho člověka.
