Nové věci jsou pro mě výzvy, jejich zdolávání mě prostě baví, říká sedmdesátiletá Vladislava Dejmková
Aktivní seniorka Vladislava Dejmková. FOTO: archiv V. Dejmkové

Nové věci jsou pro mě výzvy, jejich zdolávání mě prostě baví, říká sedmdesátiletá Vladislava Dejmková

21. 4. 2023

Ani po dosažení důchodového věku nepřestala chodit do práce. Jen si před šesti lety zkrátila úvazek, aby měla více času na vnoučata a koníčky. A těch je tolik, že by je nestíhal člověk mladší o čtyřicet let. Má svůj vlastní web, píše povídky, chodí na kurzy angličtiny, zahradničí, fotografuje.

„Zaměstnání mě stále baví, možná v posledních letech mnohem více než dříve. Jsem už zodpovědná pouze za svou vlastní práci, nikoliv za své podřízené. Nevadí mi, že se stále musím učit nové věci, abych v pracovním procesu obstála. Jsem ráda, že jsem v kontaktu s lidmi, z nichž někteří jsou mnohem mladší než já. Můj život je pestřejší, zajímavější,“ říká v rozhovoru Vladislava Dejmková.

Než se dostaneme k vaší široké škále zálib a aktivit, zabrousíme o pár desítek let zpátky. Jakou školu jste vystudovala a jaká zaměstnání jste vystřídala?
Spíše na přání svých rodičů jsem šla střední ekonomickou školu. Mé touhy v patnácti letech byly naprosto jiné, chtěla jsem se věnovat grafice. O čtyři roky později, už s rozumem v hrsti, jsem zamířila na Vysokou školu ekonomickou v Praze. I tady osud trochu zamíchal s mými plány a představami, na vysokou školu mě sice přijali, ale dostala jsem se na obor ekonomicko-matematické výpočty. Když jsem se to dozvěděla, nic jsem si pod tím neuměla představit. Chtěla jsem to vzdát. Ale tehdy mě přemluvila moje sestřenice, která už na škole studovala, abych to alespoň zkusila. Tak jsem do toho šla.

Ptal jsem se na školu proto, že pracujete jako programátorka, a tento obor se samozřejmě před lety nevyučoval. Prošla jste tedy nějakým rekvalifikačním kurzem?
Když jsem přišla na vysokou školu, obor „programátor“ opravdu neexistoval. Ale programování se tam již v té dávné době alespoň trochu učilo. Některé studijní obory se už tehdy bez počítače neobešly a jedním z nich byl i můj obor „ekonomicko-matematické výpočty“. A navíc do dvou let došlo na škole k velké reorganizaci studijních oborů a vznikl nový obor ASŘ - automatizované systémy řízení. Já jsem sice po dvou letech studia specializovala na ekonomickou statistiku, ale můj tehdy ještě budoucí muž začal studovat tento nově zřízený obor dálkově.

Co konkrétně jste jako programátorka dělala?
První dva roky po škole jsem ještě jako programátorka nepracovala. Vrátila jsem se domů a začala jsem pracovat ve velké chemické továrně v Pardubicích v oddělení statistiky a rozborů. Ale v té době jsem se seznámila se svým mužem, který již byl programátorem v tehdejším Podniku výpočetní techniky. A ten mě postupně pro tuto profesi zlanařil. Základy programování jsem dostala od něj na našich schůzkách. Když jsme se později vzali a přestěhovala jsem se do Hradce Králové, našla jsem si místo již jako programátorka ve firmě Orgatex. V té dávné době programování probíhalo z dnešního pohledu hlemýždím tempem. Existovaly pouze tzv. sálové počítače, které byly tak velké, že zabraly celou místnost. Programátor seděl v kanceláři a příkazy pro počítač psal tužkou do formuláře. Ty se pak vyděrovaly do děrných štítků či do děrné pásky a z těchto nosičů se jednou denně dostaly do počítače. Ale už tehdy a tímto způsobem vznikaly programy, které větší firmy využívaly pro účetnictví, fakturaci a mzdy. Když se vrátím k původní otázce, vlastně jsem se celý svůj pracovní život podílela a zatím ještě podílím na vývoji ekonomických informačních systémů pro firmy.

DSC_0076.jpg
                                                                                                      Muži mého života. FOTO: V. Dejmková

Předpokládám, že jste naprogramovala také váš web ceskahospodynka.cz. Jak vznikl nápad na web s kuchařskými recepty? Vaření je vaším koníčkem, je to tak?
Webové stránky Česká hospodyňka vznikly někdy kolem roku 2000, ale neprogramovala jsem je já, ale můj syn. Tehdy mu bylo dvacet a byl to programátorský nadšenec. Na mě bylo všechno ostatní. Stala jsem se administrátorem těchto stránek. Mým úkolem bylo plnit je zajímavými a vyzkoušenými recepty a fotografiemi jídel. Z počátku jsem využila svoji rodinnou sbírku receptů, kterou jsem si vytvářela skoro od dětství. Recepty roztroušené na papírech a v různých sešitech jsem přepisovala do počítače. A vždycky, když jsem něco dobrého uvařila, tak jsem pořídila i fotografii. Někdy v této době jsem se nadchla pro digitální fotografii a koupila jsem si svůj první digitální fotoaparát.

Jak často vaříte a jaká jídla jíte nejdraději?
Pokud to jde, vařím prakticky denně, protože mám ráda čerstvé a dobré jídlo vytvořené z čerstvých a kvalitních surovin. A také proto, že mám mlsný jazyk. Nemám žádný ustálený výběr oblíbených jídel, spíš využívám surovin, které jsou právě k dispozici. Většinou vycházím z domácích a dostupných surovin, snažím se ekonomicky spotřebovat vše, co se v kuchyni spotřebovat dá. Často využívám při vaření různé druhy zeleniny, různá koření a bylinky, které mi rostou na zahradě.

Váš manžel musí být nadšený, že má doma takovou kuchařku. Vybírá si jídla z vašeho webu?
Můj manžel si za léta společného soužití na dobrou kuchyni ochotně zvykl. Ani si moc nevybírá, jen občas snaživě a pragmaticky prohodí, že mu ode mě chutná všechno. Jediný problém mívá v okamžiku, kdy aranžuji jídlo pro fotografování a jemu se už sbíhají sliny. Ale i na to už si zvykl. Moji webovou kuchařku však často využívají moji dospělí synové, pokud dostanou chuť na některé z jídel, které znají ze svého dětství. Prostě si ho podle České hospodyňky uvaří. Oba synové mají z domova dobré základy vaření a zvláště ten mladší je ochoten věnovat přípravě dobrého jídla nějaký ten čas strávený v kuchyni. Jejich partnerky sice také vaří, ale jejich kuchyně se dost liší od té mé.

Kromě receptů se však zabýváte i psaním povídek. Jsou to příběhy o Martě, kterých jste už napsala stovky. Jsou to více vaše zážitky nebo vaše fantazie?
Příběhy o Martě jsou jakousi kombinací nejrůznějších zážitků, zkušeností, vyslechnutých příběhů a fantazie. Vytvářím je, protože mám potřebu „něco“ sdělit. O životě běžných lidí, o jejich radostech, starostech či snech. O tom, jak se vyrovnávají s nesnázemi a nepříjemnostmi, ale i o tom, jak se umí radovat z drobností. Na začátku byla jednoduchá myšlenka, která se postupně rozvinula do šířky, zapojila jsem do příběhů o Martě i další postavy. Musím se přiznat, že si v posledním roce udržuji v excelu seznam osob, které se v mých příspěvcích objevily více než jednou. Včetně jejich stručného popisu a vazeb. Zapamatovat si všechna jména je docela náročné.

Uvažovala jste někdy, že povídky vydáte knižně?
Ano, uvažovala, ale nikdy jsem to nedotáhla až do konce. Možná proto, že mám spoustu pochybností, málo času a málo odvahy. Martu do knižní podoby mám sice již dlouho rozpracovanou, ale zdaleka ne dokončenou.

Na portál píšete i skvělé cestopisy, a také osvětové články či návody, jak využívat chytré mobily, aplikace, datové schránky. Jste velmi moderní seniorka, asi vás baví „jít s dobou“…
Spíš bych to viděla tak, že mě k tomu přivedla moje profese. Pokud jsem ji chtěla dělat poctivě, musela jsem se stále něco nového učit. Nové programovací jazyky, nové postupy, nové technologie, nové aplikace. Jinak bych neobstála. Ani před druhými, ani sama před sebou. V rámci svého povolání jsem nejen programovala, ale vytvářela i popisy našeho produktu, dokumentaci, videa s návody. Vše s důrazem na to, aby tomu zákazník dobře porozuměl a naučil se správně používat náš produkt. To se těm „osvětovým“ článkům dost podobá. Nové věci jsou pro mě výzvy, jejich zdolávání mě prostě baví a pokud se mi to povede, jsem spokojená. Samozřejmě ve svém věku už vnímám své limity a svá omezení. Nevrhám se do všech novinek po hlavě, vybírám si hlavně to, co bude pro můj život přínosem.

A jak se podle vás v současné době žije českým seniorům? A teď se neptám jen na zvládán technologií, ale obecně…
Podle toho, co znám ze svého okolí, si myslím, že obecně se čeští senioři nemají tak špatně. Třeba v Hradci Králové mají možnost se zapojit do řady aktivit. Na Hradecké universitě probíhá již mnoho let universita třetího věku, město dotuje pro seniory kurzy angličtiny, počítačové gramotnosti a úpravy fotografií. Kdo má zájem, může zapojit do rozmanitých akcí Klubu důchodců či Klubu českých turistů. V nabídce pro seniory je i rehabilitační cvičení a jóga – poplatky jsou částečně hrazeny zdravotními pojišťovnami. Po finanční stránce se senioři obvykle umí uskrovnit, ale zejména ti, kteří žijí sami, mohou mít problémy s náklady na bydlení a energie. Pokud je senior relativně zdravý, samostatný a má přiměřený důchod, příliš problémů mít nemusí. Horší je, když přijdou nemoci, snižuje se pohyblivost a samooblužnost. Náklady nejen na léky, ale i na některé lékařské zákroky jsou vysoké, na řadu vyšetření a zákroků se čeká velmi dlouho.

Přijde mi, že někteří senioři si více stěžují, než aby udělali pro sebe něco navíc – snažili se něco nového dozvědět, naučit se...
Osobně si myslím, že tato vlastnost se u mnoha lidí objevuje mnohem dříve, než v seniorském věku. Někdo je prostě typický stěžovatel, protože je to pro něj mnohem pohodlnější, než něco pro sebe, natož pro druhé, udělat. V seniorském věku povinností a aktivit postupně ubývá, tak se tato vlastnost stává prostě jen více viditelnou.

 

DSC_0040.jpg

DSC_0077 d.jpg
                                                                                                          Variace na "tři". FOTO: V. Dejmková

Na vašem věku je vidět, že právě aktivity jsou nejlepším lékem proti stárnutí. Kromě vaření, psaní a cestování je ještě nějaká aktivita, kterou provozujete?
Od dětství ráda fotografuji. V posledních letech jsem se zaměřila především na fotografování krajiny, architektury, ale ráda fotím i nejrůznější zátiší a zákoutí. Samozřejmě připravuji i fotografie jídel na stránky České hospodyňky. Před několika lety jsem se rozhodla, že se v této činnosti musím zdokonalit. Absolvovala jsem dva půlroční prezenční fotografické kurzy, které byly pro mě velmi důležité. Hodně věcí jsem se tam naučila. A zároveň jsem poznala pár nadšených lidí, kteří mě inspirovali a posunuli dál. Kromě jiného jsem zjistila, že je důležitá i následná úprava fotografií (tzv. postproces). Tomu se hodně věnuji v poslední době, kdy se pro úpravu snažím poznat a využívat Zoner Photo Studio. Kvalitnější fotografie vždy posunou článek o úroveň výš. Dříve jsem dlouhá léta používala pro úpravu fotografií program GIMP, který je k dispozici zdarma. Ten mi v současné době slouží hlavně pro „výrobu“ drobných grafických prvků pro nejrůznější účely. Používám je jak na stránkách české hospodyňky, tak i k ilustraci některých mých článků či k výrobě nejrůznějších přání.

A další koníčky?
Mým dalším téměř celoživotním koníčkem je angličtina. Pasivně ji samozřejmě využívám ve svém povolání, v počítačovém světě se domluvíte zejména anglicky. Také si již více než dvacet let dopisuji s kamarádkou z Anglie. Několikrát jsme se vzájemně navštívily, poznali se i další členové našich rodin. Spojuje nás nejen obdobný věk, ale i naše povolání a podobné životní osudy. Stále ještě chodím do kurzu angličtiny a ráda si tam svou angličtinu, která má do dokonalosti hodně daleko, procvičuji. Všichni účastníci kurzu jsou o mnoho let mladší než já, ale cítím se mezi nimi dobře. Snad je tomu i naopak.

Když jste mluvila o synech, máte už také vnoučata?
Ano, ve věku 6 a 8 let. Bydlí nedaleko Benešova, tak se nevídáme zase tak často, jak bych chtěla. Často si povzdechnu něco v tom smyslu, že je škoda, že jsou tak daleko. Ale měla bych být ráda, že nejsou za Kanálem nebo až za Velkou louží. V nejroztomilejším období jejich dětství limitoval naše osobní setkávání covid, v té době ho často nahrazovala videokomunikace. Naštěstí tato generace už bere tyto vymoženosti jako samozřejmost, takže neměli zábrany komunikovat touto formou i s prarodiči. V současné době se naštěstí máme možnost vídat mnohem častěji. Ráda sdílím jejich drobné dětské radosti a starosti, nenápadně jim předávám i některé své zkušenosti. S každým setkáním si uvědomuji, jak ten čas nemilosrdně pospíchá.

Podle vašich fotek soudím, že máte také ráda práci na zahradě…
Rozhodně. Ráda také pracuji i na zahradě, kterou máme na okraji Hradce Králové. Máme tam pár ovocných stromů a keřů, záhon s bylinkami, a hlavně záhony s květinami, o které se starám. Fyzická práce na zahradě trochu kompenzuje mé sedavé zaměstnání a koníčky. Naše zahrada je ale hlavně místo vhodné pro relax. V horkém létě je pod stromy příjemný stín, ráno koncertují ptáci z blízkého lesa. Celoročně si tam se mnou hraje na schovávanou krtek, v červnu pořádají špačci nálety na naši třešeň a na půdě chaty každoročně sídlí drobní netopýři.  V létě tam často pořádáme rodinné oslavy s grilováním. Zahrada s chatkou je blízko vstupu do rozsáhlých hradeckých lesů, kde je velké množství cyklistických stezek, turistických tras, lesních rybníků, takže odtud také často míříme dál do přírody.

Takže ještě z koníčků zbývá sport…
Musím se přiznat, že jsem v životě neprovozovala aktivně žádný sport. Bylo mi jasné, že v této oblasti mi pšenka nepokvete. Od malička jsem byla zřejmý sportovní antitalent. Přesto jsem se občas nějaké té sportovní aktivitě nevyhnula. Ale většinou to neskončilo příliš dobře. Před dvaceti lety jsem tak nešikovně spadla na lyžích, že jsem utrpěla zlomeninu ramenního kloubu a dvou obratlů. Dlouhá konzervativní léčba však neznamenala, že bych na pohyb zanevřela. Ba naopak. Od té doby jsem se snažila pravidelně pohybovat. Začala jsem aktivně provozovat nordic walking a také jsem začala pravidelně navštěvovat rehabilitační cvičení s prvky jógy. Součástí této skupiny, která se sice od té doby částečně obměnila, jsem dodnes. V létě společně jezdíváme na pobyty se cvičením a vzájemně se povzbuzujeme k tomu, abychom se hýbali. Každý alespoň v rámci svých fyzických možností.

DSC_0139.jpg
                                                                                                     Město mého srdce. FOTO: V. Dejmková

Často na portále i60 prezentujete formou fotografií a textů město, ve kterém bydlíte. Předpokládám, že vám Hradec Králové přirostl k srdci, je to tak?
Ano, mám ráda město, ve kterém žiji více než 40 let. Ač jsem se sem přistěhovala z Pardubic, Hradec Králové jsem si postupně zamilovala. Zejména kvůli nádherné architektuře, kterou obdivuji, ale také kvůli tomu, že městské prvky jsou důmyslně prolnuté s přírodou. V centru města je několik rozsáhlých parků, sídliště na okrajích města jsou plné stromů, keřů a přírodních zákoutí. Často se tam toulám s fotoaparátem a stále je co fotit. Hradec Králové leží v úplné rovině. To je trochu nuda, ale z jiného úhlu pohledu je to velmi praktické. Město je protkáno cyklostezkami a kolo je tady jedním ze základních dopravních prostředků.

Jaké máte plány na letošní rok? A máte nějaké velké přání, které si chcete ještě splnit – třeba navštívit nějaké místo, město, stát?
Na letošní rok žádné velké plány nemám, dokonce si nehýčkám ani žádné konkrétní přání, které bych si chtěla splnit. S manželem plánujeme, že strávíme týden v některých českých lázních a se začátkem podzimu bychom se chtěli podívat někam k moři. Pravděpodobně na Rhodos, kam se dá letět i z Pardubic. Terminál Jana Kašpara máme prakticky „za rohem“ a zkrátí se nám tak čas strávený na cestě na dovolenou. Cestování je pro nás v poslední době stále náročnější. Nedávno jsem se dozvěděla, že společnost Ryanair znovu obnovila lety z Pardubic do Londýna. To je pro mě naděje, že se letos znovu mám šanci setkat se svou kamarádkou Jenny z Anglie.

 

 

aktivní senioři rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 50 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.