Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený
Ilustrační foto: Pexels

Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený

28. 4. 2023

Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl. Tuto větu ve stáří říká mnoho lidí. Nebo si něco takového myslí. Zatímco v mládí měli pocit, že je správné se přizpůsobit, s přibývajícími roky se více kloní k individualismu, ba až sobectví.

Zdravotní sestra Bronnie Wareová pečovala o staré lidi a často si povídala s těmi, kteří už věděli, že se jejich život chýlí ke konci. Poté napsala knihu s názvem Čeho na smrtelné posteli lidé nejvíce litují. Stala se bestsellerem v řadě zemí světa. Zdaleka totiž nejde o pochmurné čtení. „Chtěla jsem lidem naznačit, co můžeme ve svým životech změnit, abychom nakonec nelitovali toho, co jsme neudělali, nestihli,“ uvedla autorka. Nejčastější věc, kterou lidé v knize zmiňují? Tak je to toto:

Kéž bych měl odvahu žít život podle svých vlastních představ a ne takový, jaký ode mě ostatní očekávali.

„Lidé velmi často poukazují na to, že místo na sebe hleděli neustále na své nejbližší. Svůj život směřovali podle představ druhých, ať už to byli jejich partneři, příbuzní, rodiče, šéfové, kolegové, obchodní partneři, místo toho, aby upřednostnili své vlastní tužby a přání,“ tvrdí autorka bestselleru.

Znají to zejména dámy, které se dostaly do vyššího věku a tak trochu bilancují, porovnávají své mládí s tím, jaké prožívají slečny a mladé ženy nyní.

„Neustále jsem slyšela, co musím a nesmím,“ říká pětaosmdesátiletá Dagmar. „Mládí v padesátých letech bylo strašné, pocházela jsem z rodiny, která vlastnila hospodářství, takže jsem byla označena za dceru kulaka a o vše jsme přišli. Dětství jsem tedy prožila tak, že jsem musela pomáhat na poli a s dobytkem, později jsem zase od rodičů slýchala, že o ničem nesmím mluvit, že se musím přizpůsobit nové době a nedělat problémy. Navíc jsem pak měla poměrně despotického manžela, ale vůbec mě nenapadlo, že bych ho třeba mohla opustit. Maminka říkala, že žena holt musí v životě něco vydržet a já tomu celý život věřila,“ vypráví.

Říká, že závidí dnešních mladým ženám jejich možnosti, odvahu, sebevědomí. „I když na druhé straně mám pocit, že se rozvádějí kvůli kdejaké hlouposti a že právě manželství je prostor, kde by lidé měli brát ohled na druhé, tedy na děti, na partnera, přizpůsobit se a nebýt sobečtí,“ přemítá.

Sobectví. To je slovo, které má negativní význam, nicméně trochu sobectví by si člověk v životě ponechávat měl. Zdravá dávka sobectví totiž člověku umožňuje umět myslet na sebe, pouštět si do života příjemné věci, dělat si čas na vzdělání, na cestování, na cokoli, co mu činí dobře.

„Musíme Pepovi udělat tu oslavu, je nejvyšší čas se sejít a vše domluvit,“ řekla nedávno pětapadesátiletá Julie Janě, manželce svého bratra, kterému zanedlouho bude šedesát.

„Hele, Pepovi se do oslavy moc nechce a mě taky ne. Asi to necháme na léto, sejdeme se jen rodina u nás na chalupě, budeme grilovat, prostě v klidu, v pohodě.“

„No to ne. Chlapi se vždy tváří, že se jim nechce a pak jsou rádi, jen to za ně my holky musíme zorganizovat. Musíš objednat sál, nás bude kolem dvaceti, když připočítám vás, tak je to přes třicet lidí. A taky si musíme říct, co vezmeme k jídlu a pití v restauraci a co přineseme my. Hospodský souhlasí, jen mu musíme co nejdříve říct, jak to přesně bude a zaplatit pronájem.“

„My v téhle době nebudeme vyhazovat peníze za pronájem sálu. Jasně, že Pepovi je vše v podstatě jedno a když mu řeknu, že bude oslava, tak přijde. Ale já tu oslavu nechci a jemu organizovat život nebudu. Prostě tu šedesátku nebudeme slavit v tak velkém stylu,  jako se ve vaší rodině kulatiny obvykle slaví.“

No co myslíte? Jaké byly následky? Kruté. Jana je v rodině označená za lakomého sobce, který odmítá respektovat tradice. Ona naopak tvrdí, že ji organizování rodinných oslav vyčerpávalo, jejího muže nebavilo a ve výsledku se shodli, že jde jen o vyhazování peněz. „Jenže jsem je celý život dělala, protože mi okolí tvrdilo, že to tak musí být. Plnila jsem představy rodiny, ale mé představy ne,“ říká.

Mnozí lidé se ve vyšším věku začnou věnovat koníčkům, zájmům, sportu či vzdělávání.  Mnozí právě proto, že na to dříve neměli čas, protože se starali o děti, pracovali, budovali domovy, firmy. A časem zjistili, že vlastně v životě nemají nic, co by jim osobně dělalo radost.

„Jedna paní mi vyprávěla, že jí kdysi maminka i sestra řekly, že je hloupá a že rozhodně není typ, který by měl studovat. Vyučila se, celý život dělala prodavačku ve venkovském krámku s potravinami, vychovala tři děti. V penzi začala chodit na angličtinu a během deseti let se ji naučila tak perfektně, že je schopná mluvit stejně jako lidé, kteří se jí učili od mládí. Je jednoznačně talent na jazyky. Kdyby žila v jiném prostředí, mez jinými lidmi a nedala na názory druhých, mohla mít úplně jiný životní příběh, ale ona se ještě teď stále podceňuje, říká, že anglicky v podstatě neumí, že se tím jen tak baví,“ vypráví terapeutka Jana Novotná.

To, že někdo žije výhradně podle představ druhých, se projevuje různými způsoby.

Jde o případy, kdy se ženy vdaly velmi mladé a hned měly dítě, protože prostě ze všech strany slyšely věty typu: A co ty, ty nikoho nemáš? Abys nepřebrala! No jo, ty čekáš na prince, ale pozor, ti už nejsou…. Podívej, Maruška už má miminko, a co ty, proč stále nemáš vážnou známost, když už je ti dvacet?

Jde o případy, kdy dítě studuje obor, který ho vůbec nebaví, nejde mu, ale rodiče na něm trvají.

Nebo se jedná o případy, kdy žena či muž žijí život podle představ svého partnera, třeba tráví víkendy jízdou na kole v horách, přestože kolo ani hory nesnášejí.

Jde ale i o zdánlivě banální případy, kdy patnáctileté dívce někdo řekl, že má velký zadek a proto nesmí nosit obepnuté kalhoty, a tak je celý život nenosí, přestože ve skutečnosti má hezkou postavu.

„Když dovolíte, aby lidé svými soudy ovlivňovali váš život, ztrácíte duševní sílu, kterou potřebujete, abyste žila podle svých přestav,“ uvedla psychoterapeutka Amy Morinová, autorka další knihy, která se tímto tématem zabývá a nazývá se Třináct věcí, které silní lidé rozhodně nedělají.

Jako příklad v ní uvádí, že mnozí lidé si stěžují, co všechno musejí udělat. Ano, je to známý pocit, člověk ráno vstane a má před sebou tolik úkolů, až je z toho předem unavený. Paradoxně to říkají i lidé, kteří jsou v penzi nebo kteří ještě pracují, ale mají velké, dospělé děti.

Umět povinnosti delegovat na někoho jiného a nevytvářet si v životě pocit, že vše leží jen na nás, je jeden z důležitých kroků. Kroků na cestě vedoucí k tomu, že nikdy nebudeme mít pocit, že jsme v životě dělali především věci, které od nás byly očekávány, ale vůbec nás nebavily a nepřinášely nám radost.

 

 

psychika životní styl
Hodnocení:
(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.