Marta - konečně svatba
Ilustrační foto: Pixabay

Marta - konečně svatba

14. 7. 2023

Den svatby Libora a Mai se blížil a Marta byla ráda, že nemá žádné starosti s přípravou svatby. Hlavní (vietnamská) část svatby bude v pražské Sapě a její organizace je po vzájemné dohodě v rukou rodičů nevěsty. Je to logické rozhodnutí, protože většina hostů ze 450 pozvaných budou vietnamští příbuzní nevěstiny rodiny. Této svatbě bude předcházet v dopoledních hodinách svatební obřad na úřadě tady ve městě, který se bude konat jen za účasti rodičů obou snoubenců a nejbližších příbuzných. Po něm bude probíhat na výslovné přání nevěsty fotografování novomanželů v romantickém prostředí starého města a teras plných růží. To má na starosti Petr. S Mai si dokonce předem připravili podrobný scénář focení. Čerstvé svatební fotografie by se měly promítat odpoledne všem hostům. Po skončení fotografovaní bude následovat rychlý přesun místních svatebčanů do Prahy.

Jediné, v čem Marta neměla jasno, byla účast její dcery na svatbě. I když si spolu občas volaly, na přímou otázku jí odpovídala vyhýbavě. Až den před svatbou její účast potvrdil Libor. Přijede v sobotu ráno s dětmi i s Jiřím. “Prostě jsem jí řekl, že chci, aby mi šla za svědka. A také chci poznat toho jejího tajemného Jiřího.” shrnul to krátce a rezolutně. To se Martě líbilo. Žádné dlouhé chození kolem horké kaše. Možná je to vhodný způsob, jak s Ladou komunikovat. Jasně, na rovinu, bez neustálých a nikam nevedoucích ohledů.

Svatební ráno bylo samozřejmě trochu hektické, protože obřad se konal už o půl desáté. Lada s celou rodinou dorazila k domu, kde bydlela Marta s Petrem. Krátce se se všemi přivítala, nechala na místě Jiřího a Toníka a odjela na chatu vyzvednout ženicha. Jiří zůstal v neznámém prostředí a byl viditelně nesvůj, když Lada s holčičkami odjela. Neměl rád rodinné akce, podle jeho zkušeností každá taková akce končila menší či větši katastrofou. Jeho neklid cítil i Toník, který se ho snažil rozptýlit. Zatímco čekali na ostatní, ukázal mu celou zahradu a pak se spolu usadili na lavičce před domem.

Na radnici všichni dorazili včas. Lada přivezla ženicha, kolem kterého poskakovaly její slavnostně nastrojené holčičky. Mai strávila symbolicky svou poslední noc u rodičů a přivezl ji jeden z jejích bratrů. Marta byla mile překvapená tím, jak půvabně a zároveň něžně Mai vypadala. Připomínala jí nádherný cizokrajný květ s téměř neznatelnou ale působivou vůní. I svého syna viděla jinak, než dosud. Jako zamilovaného, ale zároveň zodpovědného mladého muže. Obřad byl nezvykle svěží, nic kromě tradičního svatebního slibu a polibku nepřipomínalo svatební klasiku. K vytvoření mimořádné atmosféry přispěly svým něžným hudebním vystoupením také tři kamarádky Mai. Nejen na Martu, ale i na ostatní přítomné nezvyklá atmosféra pozitivně zapůsobila. Neviditelné napětí povolilo, někteří byli dojatí, jiní se usmívali. Na závěr přijímali novomanželé gratulace od přítomných.

Rodiče a bratři Mai s rodinami se vydali ihned po obřadu na cestu do Prahy, aby se podíleli na posledních přípravách, organizovali vietnamskou část svatby a vítali svatební hosty. Nevěsta s ženichem podle vietnamských zvyklostí přicházejí na svatbu jako poslední, a tak měli dost času na svatební focení. Marta byla ráda, že ji Petr v poslední chvíli k focení přizval. Asi si uvědomil, že se mu při té mimořádné události budou další oči hodit. Dobře věděl, že při fotografování nesmí udělat chybu, protože taková příležitost se hned tak nebude opakovat. A jeho žena je navíc mnohem komunikativnější a navíc velmi dobrá organizátorka s citem pro detail. Vhodná místa fotografování byla naštěstí vytipovaná předem, jednoduché scénáře byly připravené. Také počasí stálo na jejich straně a vykouzlilo jasně modrou letní oblohu a tolik potřebné slunce. Když se k tomu přidala i kreativita novomaželů, tak šlo všechno hladce jako po drátku. Marta občas upravila nějaký ten detail nebo doporučila drobné změny v kompozici. A hlavně na Libora a Mai mluvila, aby je přiměla projevit nějaké ty emoce. To se jí opravdu dařilo a vneslo to do slavnostních fotografií ještě nějakou tu jiskru navíc. Petr nafotil několik sad svatebních fotografií v nejrůznějších situacích a stihnul je stáhnout i do počítače. Předběžný výběr a případné drobné úpravy se mu snad podaří během cesty do Prahy.

Vietnamská část svatby začínala oficiálně až v odpoledních hodinách, a tak se stihli po příjezdu do Prahy ubytovat v hotelu, kde budou přespávat. Petr v koutku pokoje dokončoval poslední úpravy ranních fotografií, zatímco Marta s Ladou a vnoučaty vyrazila na chvíli do nejbližšího parku. Děti se musí alespoň proběhnout a vydat nějakou tu energii.

Hosté postupně přicházeli do restaurace Dong Do v Sapě, kde se svatba konala. U dveří je vítali rodiče nevěsty a organizátoři je usazovali ke stolům, kde už bylo připravené občerstvení. Celému prostoru vévodilo pódium, kde se bude odehrávat všechno důležité. Bylo na něm připravené i plátno na promítání fotografií. Na pravé straně pódia byla umístěna velká červená bedna ve tvaru srdce, kam přicházející hosté vkládali většinou červené obálky s finančními dary. Oficální rozdělování hostů ke stolům se moc nerespektovalo, česká část hostů nakonec vytvořila malý ostrůvek u čtyř sousedících stolů. Mezi posledními přišla nevěsta se ženichem. Za zvukového i světelného doprovodu pyrotechniky. Pár procházel pomalu sálem aby zaujmul čestné místo u stolu s obrovským dortem, kyticemi a pyramidou ze sklenic na šampaňské. Za nimi na plátně se promítaly fotografie z dnešního ranního svatebního fotografování. Nezvykle krásné a působivé. Obřad pokračoval krátkým prosloven ve vietnamštině a poté v češtině. Krájel se dort, bouchaly zátky od šampaňského a nevěsta se ženichem sešli z pódia, aby si přiťukli a alespoň symbolicky připili se všemi hosty. Není to jednoduché s takovým množstvím lidí, ale přesto se oba uvolněně usmívali. Oficiality dnešního dne měli konečně za sebou.

Neoficiální zábava pokračovala. Na pódiu se střídala různá vystoupení, zdravice, dokonce i soutěže. Na stoly bylo neustále přinášeno výborné vietnamské jídlo. Polévka z úhoře, salát s krevetami, vynikající malé válečky hovězího, kachna, rýže, obrovští červení humři, červené víno a spousta vodky. A každý z hostů měl na stole k dispozici malou mističku na malém talířku, porcelánovou lžičku a hůlky. Smyslná vůně jídel pomáhala českým hostům překonávat počáteční rozpaky. Vietnamskou kuchyni nikdo z nich neznal, veitnamsky se nedomluvili. Jen občas se někomu podařilo zjistit hlavní ingredience nabízeného jídla, ale většinou nezbývalo nic jiného, než ochutnávat. A také se inspirovat u vietnamských hostů, jak si servírované jídlo nabrat a dopravit do své mističky. Jiŕí postupně u stolu získal titul labužník, protože je nejčastěji schopen rozeznat co jí a navíc si uměl každé jídlo vychutnat. I červené víno mu chutnalo, alespoň podle toho, že vyprázdnil už několikátou skleničku.

Jediný Petr neměl čas se najíst. Před chvílí ho obklopilo několik vietnamských svatebních hostů, kteří se dozvěděli, že je autorem těch zdařilých svatebních fotografií. Měli nutkavou potřebu si s ním o fotografování popovídat. Vietnamsko-česko-anglicky. Nakonec se přesunuli k jinému stolu, dál od reproduktorů, aby se lépe slyšeli. Marta občas zabloudila k jejich skupince očima. I když neslyšela, o čem konkrétně se baví, vnímala podle Petrových gest, že je dost v úzkých. Ale nedalo se mu pomoci.

Malé děti se svatební hostiny přímo neúčastnily. Byla pro ně vyhrazená zvláštní místnost, něco jako herna. Tři mladičké vietnamské dívky na děti dohlížely a připravovaly jim zábavu nejrůznějšího druhu. Občas do herny zaskočil na kontrolu některý z rodičů, ale rodiče měli také možnost sledovat své děti přes telefon na videu. Lada měla při kontrole svých dětí přes mobil tu výhodu, že je hned mezi spoustou malých černých dětských hlaviček rozeznala.

Marta zůstala u stolu sama s Ladou, Jiří se někam vypařil. Ladě to v elegantním letním kostýmku moc slušelo, ale vypadala posmutněle a zamyšleně.
“Na co teď myslíš?” zeptala se jí Marta ve chvíli, kdy zmlkla hlasitá hudba.
“Chceš to vážně vědět?”
Marta jen pokývala hlavou.
“Naše svatba byla taky krásná. Byli jsme zamilovaní, nadšení, měli jsme plno představ a fantastických plánů. A uplynulo deset let a jak to s naším manželstvím dopadlo.” odříkala Lada plynule, jakoby měla odpověď na otázku dávno připravenou.
“Ale rozhodně to nebylo deset zbytečných let. Máš tři krásné a zdravé děti.”
“Čekala jsem, že to řekneš. Ale nezvládám to s nimi sama. Pořád někoho potřebuju, aby mi pomohl se o ně postarat.”
“Ale tvoje děti jsou šťastné, poznávají nové lidi, mají nové kamarády. A taky se o sebe umí už trochu starat samy. Nemusí přece žít jen jako v bavlnce. Prostě život takový je. Copak ty a Libor jste byli nešťastní, že jsem na vás neměla čas a hlídaly vás tety? “
“Já ne, ale brácha občas brečel, že nemá tátu. Byl přece jen o dost mladší.”
“A tvoje děti? Mluví o tátovi někdy? Ptají se na něj?”
“Nejvíc Toník. Třeba když narazí doma na nějakou tátovu věc. Nebo, když se ozvou Milanovi rodiče. Zrovna nedávno mi tchýně poslala zprávu, že by chtěla vidět vnoučata. Naši návštěvu odmítla, tak jsem je pozvala na ty červencové svátky k nám. Ale mám z toho strach. Nechci jim vzít možnost vídat vnoučata, ale mám obavy z jejich řečí. Pořád mi dávají najevo, že za Milanovu smrt můžu já. Pořád to chtějí probírat. Ač je prosím, aby o tom před dětmi nemluvili. Řečmi se nic nezmění, jenom nadělají dětem v hlavách zmatek.”
“A asi taky s ničím nepomůžou.” dodala Marta.
“To rozhodně ne. Jen kritizují, stěžují si a naříkají. Každá drobnost je pro ně velký problém.” potvrdila jí dcera a pivzdechla si.

Lada mechanicky zapnula mobil a přes kameru nahlédla do herny. Několikrát a z různé vzdálenosti se podívala na display a zmateně si zvětšovala jednotlivé detaily videa.
“Toník tam je, ale nevidím holčičky!” vydechla zděšeně, překotně se zvedla ze židle a zamířila k herně. Marta běžela za ní. Toník byl zabraný do hry a vůbec si nevšiml, že tu jeho sestry nejsou. Lada vytáčela telefon na Jiŕího v naději, že jsou holčičky s ním. Nebyly. Jiřího bolela hlava a šel se sám trochu projít do okolí tržnice. Když slyšel, co se stalo, bleskurychle se vrátil, aby pomohl děti hledat. Martě se podařilo odlákat svého syna od nějaké skupinky diskutujících hostů. Ani Libor netušil, kam by mohly děti zmizet. Ale zařídil, že si mohli prohlédnout záznamy z kamery v herně. Ze záznamu bylo vidět, jak obě dívky ruku v ruce odcházejí z herny. Samy. Nikdo si jich nevšiml, nikdo je nezastavil. Tahle stopa tedy nikam nevedla. Chvíli se bezradně dívali jeden na druhého. Vyhlásit informaci z pódia ve vietnamštině? Zavolat policii? Naštěstí si Libor všiml, že ze sálu zmizela i nevěsta. Chvíli se nechápavě rozhlížel, pak Mai prozvonil na mobilu. Když se jeho starostlivá tvář postupně rozjasňovala a začalo mu cukat v koutcích úst, byla to pro všechny naděje. Chtěl něco vysvětlovat, ale pak jen mávl rukou směrem do úzké chodby a vyrazil stejným směrem.

Otevřel tmavé dveře na konci stejně tmavé chodby. Byla za nimi malá místnost bez okna, ale zato s mnoha věšáky, malou pohovkou a několika židlemi. Tu měli k dispozici jako šatnu pro nevěstu a ženicha. Mai seděla v župánku na pohovce a nataženýma nohama se opírala o židli. Anička měla na sobě její svatební šaty a nakrucovala se před jakýmsi zbytkem zrcadla na zdi. Ema si ozdobila hlavu nevěstinou čelenkou a její nožky se topily v botách nevěsty. Když Libor prudce otevřel dveře, všechny strnuly. Nechápaly, proč se do této malé místnosti najednou nahrnulo tolik lidí.
“Co se stalo?” zeptala se Mai vyděšeně a s dívkami, které se jí chytly za ruce, ustupovala trochu dozadu.
“Už půl hodiny Emu a Aničku hledáme. Lada si všimla, že nejsou v herně. A pak to začalo. Nikdo z rodiny netušil, kde by mohly být. Na záznamu jsme viděli, jak spolu odcházejí z místnosti pro děti. To byla poslední stopa.”
“A mě si našly u pódia. A přemluvily mě, abych jim na chvíli půjčila šaty. Že si chtějí vyzkoušet, jaké je to být nevěstou. Neuměla jsem jim to odmítnout. Tak jsem si řekla, že si přitom alespoň odpočinu. A zalezly jsme si spolu do téhle malé šatny.” vysvětlovala Mai.
“Proč jsi to ale nikomu neřekla?” reagovala se podrážděně Lada.
“Prostě mě nenapadlo, že je bude někdo hledat. Myslela jsem, že to bude chvilička.” bránila se Mai a holčičky se jí stále držely za ruce.
Lada už se nadechovala, že dcerám vyhubuje. Ale Libor začal všechny dospěláky vytlačovat ven z malé místnosti.
“Tak necháme nevěstám ještě trochu soukromí, aby si to užily a odpočinuly si. Určitě pak přijdou za námi do sálu. A společně si zazpíváme nějakou českou písničku.” zklidňoval ženich emoce své sestry a matky a pragmaticky odváděl jejich pozornost jinam.

Cestou zpět do sálu se připojil k Martě a Ladě a svěŕil jim důležitou a zatím důvěrnou informaci: “Nezlobte se na Mai. V posledních dnech jí nebylo moc dobře. Je totiž těhotná.”

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.