O myšlení vážně i nevážně
Foto: Archiv autorů, Pixabay

O myšlení vážně i nevážně

26. 7. 2023

Myšlení je pravděpodobně nejsložitější kognitivní proces člověka. Úzce souvisí s inteligencí. K myšlení potřebujeme jazyk, řeč. Nenechte se odradit, nečeká vás referát z psychologie.

Francouzský filozof René Descartes řekl: „Cogito, ergo sum“. „Myslím, tedy jsem.“ Z čehož vyplývá úsměvné známé: „Nemyslím, tedy nejsem“.

Někdy nám to skutečně nemyslí (třeba ve stresu). Zkusili jste si ale za bdělého stavu nemyslet? Možná se vám to povedlo nevědomě, pokud jste, s prominutím, takzvaně koukali doblba. Ale řekli jste si někdy, že teď nebudete na nic myslet? Já jsem to zkoušela několikrát. Neúspěšně. Vydrželo mi to pár vteřin. Nepočítala jsem je, protože to bych myslela. Brzy se objevila všetečná myšlenka. Zahnána, odebrala se někam, aby za sebe vyslala kamarádku.

Někdy necháváme mozek odpočívat, nemyslíme – například při poslechu hudby, při procházce v lese (i když tam trochu myslíme, dávajíce pozor na cestu), tedy zpravidla v příjemně emočně zabarvených situacích.

Říká se, že myšlení bolí. Někoho možná ano. Já myslím, že myšlení je fajn. A možná ještě lepší přemýšlení. Někdy myslíme na víc věcí najednou, jindy máme problém něco vymyslet.

Moc se mi líbí andělíček v půvabném filmu Eduarda Hoffmana Stvoření světa, založeném na obrázcích Jeana Effela, který sedí s tužkou nad čistým papírem a naříká si: „Myslím, myslím, nevím dál, co bych ještě udělal“.

Mně se myšlenky nejčastěji objevují v době, kdy o to vůbec nestojím. Před usnutím. Vynořují se rychlostí blesku jedna za druhou a druhá za třetí, nesourodé, chaotické. Bývám vůči nim naprosto bezmocná. Proto je chvíli nechávám být, v naději, že se unaví a půjdou spát. Nejdou. Vědí, že jsem sova a nejlíp se cítím večer a v noci. Tak proč by mi nevyšly vstříc? Když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. A tak jejich rejdění občas utnu práškem na spaní.

Celý život u sebe pozoruji rozdíl mezi myšlením při mluveném a při psaném projevu. Při mluvení někdy nejsem pohotová, hledám slova … Zatímco při psaní „zapnu jiné myšlení“ a slova plynou volně, řadí se ve věty, většinou smysluplné. Vždy jsem říkala, že když chci něco říct, tak to napíšu. Měla jsem tím na mysli hlavně dopisy, v nichž jsem sdělovala své myšlenky a pocity.

Teď myslím na to, co asi napíše o myšlení Jenda, kterému to myslí dobře i při mluvení.

Věra Ježková

 

 

Pokusím se na myšlenky Věrky trochu reagovat, i když si myslím, že právě teď moc nemyslím, protože je veliké horko a mám takový dojem, že se mi až rozpouští mozek.

Jsem rád, že Věrka vzpomněla v úvodu na francouzského filozofa 17. století René Descarta a na jeho způsob filozofického nazírání na svět. Jeho myšlenka, kterou Věrka v úvodu uvedla, mne zaujala už před mnoha lety. V jedné části své nové knihy Prostě jen tak žít jsem ji proto znovu připomněl. Cituji:

Poznávat nové znamená myslet. A když myslím, tedy jsem“.

Descartes to dále upřesňuje:            

I kdybych o všem pochyboval, nemohu pochybovat o tom, že myslím – nutně tedy musím být“.

Konec citátu. Vida. A existence člověka je potvrzena. Já jsem se snažil touto myšlenkou řídit i ve svém životě. A snažil se tak i vědomě a užitečně existovat. I když je to občas docela těžké. Nyní se snažím těžit z toho, co jsem v životě po malých střípcích nasbíral, a těšit se, že to, co občas napíši, si také občas někdo přečte. A k tomu je skutečně nutné i myslet.

Když ale beru v úvahu onu negaci Descartova výroku, tedy to, co píše Věrka – „Nemyslím, tedy nejsem“, mám k ní drobnou výhradu. Nemohu přece tvrdit, že pořád a na plné pecky usilovně přemýšlím, to by bylo až na hlavu. Občas je nutné vypnout a snažit se nemyslet na nic. Problém bývá ale v tom, že i když se o to občas snažím a chci jen odpočívat a vůbec nemyslet, moji naplánovanou absencí myšlení mi zpravidla až drsně naruší moje nemocná páteř.  Myšlenky jsou okamžitě zpátky a nejsou příliš pozitivní ani slušné.

Věrce ale musím poděkovat za to příjemné poplácání po mých ramenou, a sice, že mi to myslí i při mluvení. Nechci jí brát iluze, ale občas s tím mívám problém. Většinou při telefonování.

Je ale pravda, že myslet se snažím. Občas mi to dokonce i jde. Příjemně mi to třeba myslí při našem občasném skypování. Není to sice takové jako kontakt přímo osobní, ale je to neobyčejně příjemné. Díky vizuálnímu kontaktu mi to navozuje dobrou náladu na delší čas. Je ale přitom zajímavé, že při takovém hovoru mi myšlenky vylézají z podvědomí tak nějak samy od sebe a snaží se mi neudělat ostudu.

Při moji literární aktivitě je to ale s myšlením všelijaké. Když jsem kdysi po nocích psal svůj studentský román, protože přes den jsem se staral o vážně nemocnou ženu, nemusel jsem na to příliš myslet, neboť myšlenky se příjemně vršily na sebe, aniž jsem je musel nějak pobízet. V současnosti, u rozpracovaných knih, je to už obtížnější. Často nepomůže ani osvědčený a oblíbený Merlot. Ale to vůbec neplatí o našem společném psaní, které mám ve velké oblibě. Tam o vhodné myšlenky není nouze.

Takže, Věrko, díky za toto téma. Nemusím u něj totiž moc myslet, myšlenky se rodí uvolněně, jsou příjemně optimistické a směřují i ke tvé příští návštěvě tady, v Litoměřicích. A hlavně, budeme pak moci více rozvinout onu, výše zmíněnou Descartovu myšlenku. Totiž, snažit se nějaký čas myslet společně, a tím pádem zpříjemnit svoji existenci.

Jan Zelenka

 

glosa psychika
Hodnocení:
(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.