Soužití generací v jednom domě dospělým škodí, pro děti je skvělé
Ilustrační foto: Freepik

Soužití generací v jednom domě dospělým škodí, pro děti je skvělé

20. 9. 2023

Neshody s tchyněmi i s rodiči, hádky, rozdílné představy téměř o všem. To lidé často zmiňují, když přijde řeč na soužití více generací pod jednou střechou. Málo se ale mluví o tom, jak takový model vnímají děti. Pro ně je naopak obohacující.

Desetiletá Emilka přijde ze školy a místo do bytu rodičů v prvním patře jejich vilky zamíří rovnou do přízemí k prarodičům. Babička má pro ni oběd, nemusí tudíž jíst ve školní družině. Emilce u babičky chutná. Pak jde s dědou a jeho pejskem na procházku. U prarodičů si udělá úkoly, dvakrát týdně ji děda vozí a vyzvedává z kroužku. Její táta má časově náročné zaměstnání, její máma je lékařka, takže si také nemůže jen tak ze zaměstnání odskočit, když je třeba. Díky tomu, že rodina žije v jednom domě, mohou Emilčini rodiče vydělávat peníze, věnovat se kariéře a nestresovat se tím, že nejsou odpoledne s dcerkou. O víkendech jezdí s Emilkou na výlety, společně s jejími prarodiči pečují o krásnou zahradu, ve které všichni tráví hodně času. Rodina se nehádá, model soužití všem vyhovuje.

„Víme, že se navzájem potřebujeme a proto skousneme, když se nám něco nezdá. To jsme se všichni naučili. Naučili jsme se nekomplikovat si životy. Kdybychom tady mladé neměli, bylo by tu ticho, nuda a nikdy bychom barák a zahradu neudrželi v tak dobrém stavu. A kdyby tu mladí neměli nás, nikdy by nemohli být v práci tak úspěšní, aniž by na to doplácela malá. Tak se nemusí honit, aby vozili Emilku po kroužcích a byli s ní doma, vědí, že tohle perfektně zastaneme my a oni si ji naopak plně užívají po večerech a o víkendech,“ shrnuje jednasedmdesátiletý Milan, Emilčin děda.

Příliš velká idyla? Přímo smyšlená pohádka? Může to tak působit. Ale takové rodiny jsou, jen se o nich nemluví. Společnost je zvyklá, že hovoříme o negativních věcech a  soužití generací za takové považujeme. Myslíme si,  že přináší jen problémy a hádky. Jenže je to mnohdy tím, že se na ně díváme optikou dospělých lidí, tedy pohledem rodičů a prarodičů. Kdybychom takový model soužití sledovali očima dětí – vnoučat, dojdeme k názoru, že je naopak vynikající, obohacující, zábavný.

„Dítě, které žije ve vícegenerační rodině se často naučí lépe naslouchat. Má to obrovské výhody, dítě vidí rozdíly v tom, jak žijí různé generace. Pokud se dospělí dokážou nehádat, dítě se tak naučí, že lidé spolu mohou vycházet, i když mají na věc rozdílné názory,“ míní psychoterapeut Lucian Kantor.

Nejdůležitější je, aby se rodina byla schopna domluvit na určitých pravidlech a pak je dodržovat. Za nejvhodnější model psychologové považují ten, kdy si prarodiče neberou právo mluvit do výchovy dětí. A stejně tak mladí by neměli chtít mít právo své staré rodiče poučovat a měnit jejich zaběhnutý styl života.

„Babička je naštvaná, protože máma s tátou nechali překopat celou zahradu. Ona to nechtěla a tak teď na ni nechce chodit. Měla tam velké stromy, ale táta říkal, že je z nich jen binec, tak je nechal vykopat a odvést a máme tam teď altánek a bazén. Já chodím babičku přemlouvat, ať jde do bazénu ale ona nechce. Máma říkala, že trucuje, že mám počkat, že ji to přejde. Ale já bych chtěla, ať se babička se mnou koupe už teď.“ To jsou slova dvanáctileté Klárky, jejíž rodiče obývají rodinnou vilu spolu s babičkou.

Děti velmi silně vnímají, pokud jsou v rodině neshody a je úplně jedno jestli jde o neshody mezi rodiči nebo napříč generacemi. Naopak, pokud vyrůstají v rodině, kde se generace dokážou dohodnout, je to pro ně to nejlepší, co je může potkat.

„To, že propojování generací funguje, vidíme i v domovech seniorů. Občas k nám chodily děti z první třídy nedaleké školy. Zírali jsme, jak si hezky s našimi klienty hrály, jak poslouchaly jejich vyprávění. Mnohé děti nyní nemají se starými lidmi kontakt, nežijí pohromadě s prarodiči nebo dokonce s prababičkami, pradědečky a to je škoda,“ říká pečovatelka Lenka Dvořáková, která pracovala v několika domovech seniorů.

To, že soužití generací je obohacující, potvrzuje i lékařka Kateřina Cajthamlová. Ta v rozhovorech ráda vzpomíná na to, jak jako dítě trávila čas u tety, u dědy a  vnímala, že různé rodiny žijí různými způsoby. „Můj dědeček měl tři pravidla: úcta k těm, kteří něco umí, prostor pro ty, které něco baví a vzájemná výhodnost toho, že je každý jiný,“ říká.

To je v podstatě pravidlo, kterým by se lidé, kteří se ať už dobrovolně či shodou okolností, ocitnou v dospělosti pod společnou střechou s rodiči, s tchyní či s tchánem. Pokud to dovedou a navíc si uvědomí, že děti vnímají citlivě jakékoli neshody a hádky, může být rodinné soužití velmi výhodným modelem života pro všechny zúčastněné. A nejvíce to ocení právě děti. Sice to třeba v dětství nedají najevo, ale jednou, v dospělosti budou vzpomínat na to, jak jim doma bylo dobře. A pod pojmem doma si představí nejen rodiče, ale i babičky, dědečky, prababičky, pradědečky.

psychika rodina
Hodnocení:
(4.7 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.