Recept na dlouhověkost: geny,
místo života a zdravý životní styl

Recept na dlouhověkost: geny,
místo života a zdravý životní styl

29. 1. 2013

Novináři se nedávno ptali izraelského prezidenta Šimona Perese, kdy hodlá skončit s politikou. Divil se a řekl, že neví, vždyť je mu teprve osmdesát devět let. Žertoval, ale v Izraeli není nijak výjimečné, že lidé v tomto věku jsou ve výborné kondici. Stejně tak v Japonsku nebo v Ekvádoru. Ale pozor, jen v určitých oblastech.

Muži z Izraele jsou v tomto směru rekordmany. Osmdesátka je tam naprosto běžný věk, kdy jsou ve vrcholných pozicích v práci. Málokdo tam se zaměstnáním končí jen proto, že dosáhl důchodového věku.

Ve Spojených státech je nyní módní jezdit na dovolenou do Ekvádoru, konkrétně do městečka Vilcabamba. Leží v oblasti, které se říká Údolí dlouhověkosti. Lidé se tady často dožívají sta let, ale jsou v tomto věku velmi svěží, fyzicky i psychicky. Turisté i vědci se jich stále dokola ptají na totéž: Na recept na dlouhověkost. Oni se jim smějí a říkají, že takový neexistuje. V oblasti už dokonce vzniklo Muzeum dlouhověkosti, protože místní lidé pochopili, že na turistech je třeba vydělat a přilákat další. V muzeu se například dozvíme, že v sedmdesátých letech tady pochovali muže, který se dožil sto šedesáti osmi let. Potíž je v tom, že v této oblasti si příliš nepotrpí na matriky, takže jaksi není možné doložit, že opravdu takový věk měl.

Vznikla mapa stárnutí

Dan Buerrner z Národního institutu stárnutí ve Spojených státech (ano, i taková instituce už existuje), vytvořil mapu stárnutí. Tedy, pokusil se sepsat oblasti, ve kterých se lidé dlouhou dobu dožívají vysokého věku. Zjistil, že nejdéle žijí obyvatelé oblasti Barbagii na Sardiini, v oblasti Loma Linda v Kalifornii, v Nicoya Peninsula v Kostarice, v Izraeli a v Japonsku. Tam konkrétně na ostrově Okinawa.

Vědec oblasti objížděl, mluvil s lidmi, s lékaři, zkoumal jejich názory, životní styl i zdravotní stav. Došel k závěru, že v oblastech, kde se lidé pravidelně každý den pohybují na čerstvém vzduchu, chodí pěšky a vynakládají určitou fyzickou námahu, žijí až o dvanáct let déle v dobré kondici. Jako příklad uvádí muže ze Sardinie, který v devadesáti letech má v deset ráno nasekané dřevo, ovce vyhnané na pastvu a podojené krávy.

Jistě, můžeme namítnout, že při životě v centru Prahy či Ostravy si asi těžko můžeme zlepšovat kondici tímto způsobem, takže Buerrner pro nás skeptiky ve své mapě dlouhověkosti uvádí další příklad. Japonci z Okinawy si prý před jídlem šeptají určitou formulku, kterou si připomínají, že nikdy nesmí sníst celou svou porci.

Oblíbeným cílem všech, kteří se snaží přijít na kloub této záhadě je i oblast Talyšských hor v Ázerbájdžánu. Tady se lidé tradičně dožívají sta a více let. Je jich tolik, že této oblasti se říká místo s největším počtem staletých lidí na světě. Jenže problém je i tady v tom, že údaje o jejich přesném věku se nedají dohledat. Vychází se z toho, že všichni ve vesnici říkají, že tahle babička je tady přes sto let a babička je přitom v kondici běžného sedmdesátníka.

Čerstvé jídlo a trocha šňapsu

Vědci zabývající se stárnutím navíc mají v paměti aféru ze sedmdesátých let dvacátého století, kdy svět upíral zraky do Abcházie. Tam žila údajně nejstarší žena světa, která zemřela ve věku sto čtyřicet let. Podobně dlouhověkých tam byly desítky a Abcházii se začalo říkat země superstoletých.

Alexander Leaf, profesor z Harvardu, tam opakovaně jezdil a začalo mu být časem podezřelé, že staletých lidí je tam tolik. Vše vyšlo najevo, když na Západ utekl uznávaný sovětský genetik Zores Medveděv a popsal tam metody, jakými pověsti o dlouhověkosti vytváří sovětská propaganda. Komunistům se prostě hodilo, aby si svět myslel, že se u nich žije dlouho, tudíž dobře. Vyšlo najevo, že přes devadesát procent takzvaně superstoletých Abcházců bylo negramotných, neznali datum svého narození a říkali to, co jim bylo řečeno, že mají říkat.

Přesto platí, že v některých oblastech lidí žijí déle a jinde ne, to je nezpochybnitelné. I kritici abcházského podvodu uznávají, že v této oblasti jsou lidé hodně staří a přitom zdraví. Profesor Leaf například uvádí tyto důvody: „Zelenina se tady sbírá těsně před vařením či servírování. Jídlo se jí syrové nebo vařené, nic smaženého. Když se servíruje hostům maso, lidé ukáží zvíře hostům těsně před tím, než ho porazí, aby měli jistotu, že je čerstvé a zdravé.“ Takže v Abcházii je vlastně po staletí běžné to, čemu my nyní říkáme návrat k lokálním produktům, biopotraviny či zdravý životní styl. Součástí skladby jídelníčku byl také ve všech zkoumaných zemích s velkým výskytem zdravých stoletých obyvatel alkohol. Tedy, malé množství alkoholu.

Každopádně poslední výsledky výzkumů na toto téma potvrzují, že dlouhověkost a zdraví nesouvisí s takzvanou výší životní úrovně. Protože Azerbájdžánci, Abcházci, Ekvádorci i Izraelci v tomto směru porážejí bohaté vyspělé země, jako jsou Spojené státy, Norsko, Švédsko, Německo či Kanada.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.