Tím prvním byl můj strýček z Londýna. Líbila se mi jeho veselá povaha, byl zábavný, vtipný. Byl to člověk ryze optimistický. Když pracoval např. na svém anglickém trávníku, zpíval si zplna hrdla česky Pijme pivo s bobkem, jezme bedrnik. Když jsem se zasmála, usmál se a dodal, tuhle píseň měla ráda moje maminka. A pokračoval dál ve zpěvu. Byl také velmi sportovně založený. Ve svých sedmdesáti letech skákal do bazénu z nejvyššího stupínku, bruslil na stadionu rychleji než my. Byl nesmírně vitální. To je asi to, čím získal můj obdiv: optimismem, stále dobrou náladou a spoustou energií.
Dále bych chtěla vzpomenout na naši sousedku, starou paní Aninku, která nás brávala na svoji chatu na prázdniny. Měly jsme ji se sestrou strašně rády, my jsme si ji adoptovaly za babičku.
Aninka se nám cele věnovala, chodila s námi na borůvky, na chrastí, pekla nám sladkosti, vařila spoustu dobrot. Věnovala nám spoustu času a lásky. Zůstala mi vzorem pro její nesmírnou laskavost a obětavost. Pro nezištnou pomoc.
Aninka už dávno nežije. Často na ní vzpomínáme a někdy máme se sestrou pocit, že tuto štafetu musíme předat dál. Pomoci, aniž od toho něco čekáme. Když se tady na vesnici snažíme někomu pomáhat, slyším od druhých, nejste rodina. Kroutí nad námi hlavou a někdo dodá blázni. A to si vždycky vzpomenu na starou paní Aninku, jestli i ona tohle slýchávala a vůbec toho nedbala.
