Český perníkový betlém, oslava půlročních narozenin, slunečný Katar a africké Džibutsko ve čtyřech dnech
Všechny fotografie: Helena Přbilová

Český perníkový betlém, oslava půlročních narozenin, slunečný Katar a africké Džibutsko ve čtyřech dnech

9. 1. 2024

Tyto Vánoce jsme měli s manželem opravdu pestré. Splnili jsme si dlouholeté přání vidět perníkový betlém v kostele svatého Matěje v Dejvicích, neboť jsme většinu společných Vánoc trávili v cizině.

Následující den jsme oslavili půlroční narozeniny naší malé neteře Nellinky, hned nazítří se přesunuli do slunečného Kataru, kde jsme celé odpoledne během mezipřistání lenošili na lehátkách hotelu, a čtvrtý den nás letadlo Qatar Airways natřásalo v turbulencích při přeletu ománských hor a pobřeží Jemenu, abychom konečně přistáli v hlavním městě Džibutska.

Jazykový babylon

Džibutsko je bývalé Francouzské Somálsko, později se mu říkalo Francouzské území Afárů a Isů. Isové jsou v podstatě Somálci, Afarové tvoří samostatný národ s vlastním jazykem, který je příbuzný Danakilům v sousední Eritrei. Celkový počet obyvatel je zhruba 850 000. Většina z nich mluví čtyřmi jazyky – somálsky, arabsky, francouzsky a afarsky, někteří i anglicky. Výuka na základní škole probíhá dopoledne francouzsky a odpoledne arabsky. Oba tyto jazyky jsou v zemi považovány za úřední. Doma se však mluví somálsky nebo afarsky. Jazykový babylon. Země má rozlohu pouhých 23 200 km2, zaujímá však strategickou polohu při vstupu do Rudého moře v průlivu Bab-el-Mandeb (Brána slz), takže zde má vojenské základny osm zemí (Německo, Španělsko, Itálie, Francie, Spojené státy, Velká Británie, Čína a Saúdská Arábie). Čínská základna v Džibutsku je jediná mimo území Číny. Američtí vojáci tvořili většinu pasažérů našeho letu z Kataru a celkem jich jsou v Džibutsku údajně čtyři tisíce. Byli vidět i v obchodním centru se svými rodinami, které je sem přijeli navštívit na Vánoce.

Ekonomika Džibutska téměř zcela závisí na příjmech spojených s uvedenými vojenskými základnami a využíváním svého přístavu Etiopií, pro kterou Džibutsko po její prohrané válce s Eritreou představuje jediný přístup k moři. Přes Džibutsko jde přes 95 procent veškerého etiopského dovozu i vývozu, což do státní pokladny Džibutska ročně přináší přibližně 1,5 miliardy dolarů. O toto výsadní postavení a příjmy teď však může Džibutsko přijít, protože Etiopie navázala styky se sousedním Somalilandem a jako první země na světě se ho chystá uznat, aby tak získala přístup k jeho přístavu Berbera. Somaliland je bývalé Britské Somálsko. Nejedná se o mezinárodně uznávané Somálsko, které se v roce 1991 rozpadlo. Somaliland této situace využil a prohlásil se za nezávislý stát. Nikdo na světě ho zatím neuznal, ale ve skutečnosti funguje zcela samostatně a vydává svoje vlastní víza. V Džibutsku se téměř nic nepěstuje ani nevyrábí (kromě exportu soli), takže dováží 90% veškerého zboží. 42% obyvatel Džibutska žije v naprosté bídě.

V devátém století ovládli strategicky významné území dnešního Džibutska Arabové, kteří místní obyvatelstvo obrátili na islám. Země se později sice stala součástí Osmanské říše, ale skutečný vliv na tuto oblast měl Zanzibarský sultanát, který zde provozoval obchod s otroky. Francouzi si v roce 1859 koupili přístav Obock s cílem vytvořit protiváhu britskému Adenu na druhé straně vjezdu do Rudého moře. Museli však soupeřit s překvapivým protivníkem. Málokdo ví, že Džibutsko bylo krátkou dobu jedinou ruskou kolonií v Africe. Ruský dobrodruh Nikolaj Ivanovič Ašinov na své cestě do Etiopského císařství zakotvil se svou družinou asi 200 kozáků v lednu 1889 ve vesnici Sagallo na dnešním území Džibutska a pojmenoval ji Nová Moskva. Car Alexandr III. se však od tohoto vpádu distancoval a Rusové byli rychle vypuzeni francouzskou armádou. V roce 1977 získalo Džibutsko nezávislost.  

Do Džibutska jsme přiletěli právě včas. Nedávno zde otevřeli nové moderní letiště, náš hotel Evropa dokončil rekonstrukci a hlavní město Džibuti se pyšní novým obchodním centrem, které by obstálo i u nás. Staré Džibuti je zde ale stále přítomné. Potahy tažené oslíkem, chudinské čtvrti s prašnými cestami, obchůdky u silnice a všudypřítomné budky, kde Džibuťané kupují qát neboli kátu jedlou. Tato rostlina obsahuje alkaloid zvaný kathinon, který se účinkem na lidské tělo podobá amfetaminu. Listy káty se žvýkají. Po obědě je vidět Džibuťany s boulí na tváři. Mnozí z nich zároveň kouří cigaretu, což je údajně vrcholný zážitek.

img-20231230-130437.jpg
                                                                                        Velbloudi mají přednost. FOTO: Helena Přibilová

Místo kávy káta

Káta se vyskytuje rovněž v Jemenu, Etiopii, Súdánu, Eritrei, Somálsku a v severní Keni. Obchod s kátou je prastarý a probíhal už v dobách, kdy ještě na Blízkém východě nebyla známa káva. Nejcennějšími částmi káty jsou mladé výhonky na koncích větví a mladé listy. Listy musí být čerstvé, méně než 48 hodin od utrhnutí. Do hlavního města Džibutska se káta vozí z Etiopie, prodej začíná v devět hodin ráno. V zemích východní Afriky se káta konzumuje podobně jako káva v západních zemích. Snižuje únavu, zvyšuje srdeční frekvenci a krevní tlak. Žvýkání káty má však celou řadu vedlejších účinků. Zubní kaz, rakovina ústní dutiny, chronicky vysoký krevní tlak, zástava srdce. Ve Spojených státech je káta nezákonná. Manžel ochutnal kátu v roce 2004 v Jemenu a říkal, že se mu po ní točila hlava, jako kdyby byl opilý.   

Druhý den jsme se po prohlídce hlavního města vydali na jih na hranici Somalilandu. Cestou na hranici jsme navštívili útulek zvířat Refuge Decan, kde francouzští dobrovolníci ošetřují zraněná zvířata a posléze je vypouští do volné přírody. Za vstup se platí a naše peníze jsou použity na krmení chovanců útulku. Nejvíce nás okouzlili dikobrazi a především nádherný exemplář geparda. Kulhal na pravou přední tlapku, ale bylo vidět, že se uzdravuje. Vypadal jako velká domácí kočka, nebál se lidí a měl krásně se lesknoucí srst. Gepard je schopen dosáhnout rychlosti až 110 kilometrů za hodinu, kterou však udrží pouze 200 metrů. V přírodě se dožije pouze sedmi let, v zajetí žije mnohem déle, až 17 let.

Cestou na hranici Somalilandu jsme spatřili malé stádo velbloudů. Pasou se venku bez dozoru, stejně jako stáda koz v centru hlavního města. Kozy se ve městě živí především požíráním papíru a kartonů. Až na hranici nebyla žádná stanoviště policie ani armády, což nás překvapilo, protože jsme četli, že tato oblast je nebezpečná – údajně se zde pohybují členové teroristické skupiny Al-Shebab ze Somálska. Ve skutečnosti je tady ale klid. Dojeli jsme až na hranici, která byla zavřená, protože byl pátek, což je v Džibutsku volný den. Nebezpečí ze strany Al-Shebabu nehrozí ani v samotném Somalilandu, protože tato teroristická skupina působí hlavně v oblasti kolem Mogadiša, hlavním městě mezinárodně uznávaného Somálska, jehož vláda dnes ovládá především část země v minulosti kolonizovanou Itálií. Je tedy důležité nezaměňovat Somálsko se Somalilandem. 

Večer jsme měli určité problémy s jídlem v obchodním centru. V důsledku nedorozumění, ale i nečestného chování egyptského majitele stánku s arabskou kuchyní jsem nesnědla příliš ostré jídlo. Manžel se s Egypťanem pohádal, ale náš řidič Baragoita nechal moje nesnědené jídlo zabalit a na výjezdu z parkoviště ho dal hladové žebračce, která se o něj podělila se svými třemi dětmi. Jednalo se údajně o etiopské uprchlíky, žena byla vdova a s dětmi spala na ulici. Příliš ostré jídlo je nepříjemná věc, ale při pohledu na hladovou žebračku hltající moji rýži jsem se trochu zastyděla a uvědomila si, že se u nás nemáme zase tak úplně špatně. 

Zákaz fotografování

Dny jsou zde dlouhé. Manžel vstával ve čtyři hodiny ráno, aby všechno stihl, práci, organizaci cesty, řešení problémů a svoji ranní indonéštinu. Já jsem spala o něco déle. Čeká nás dlouhá cesta na východ do třetího největšího města Džibutska – Tadjourah. Kdysi zde žil francouzský básník a dobrodruh Arthur Rimbaud. Silnice je velmi frekventovaná, naprostá většina vozidel jsou etiopské kamiony. Jejich řidiči jsou stejně bezohlední jako u nás. Druhá polovina této cesty navíc vede hornatým terénem, kde se ostré zatáčky střídají s vymletou vozovkou. Přívalové deště dokáží silnici změnit ve vyschlé koryto řeky. Jednou nás zastaví stádo velbloudů. Nejrozšířenějším zvířetem v Džibutsku jsou ale kozy. Mimo města konzumují listy akácií, ve městech již zmíněné kartony a papíry. Jsou oblíbené, protože jejich chov nic nestojí. Kůzlata na maso se u silnice prodávají za našich 400 korun. Pokud řidič přejede kozu, zaplatí majiteli přibližně našich 1200 korun. Viděli jsme i jednu gazelu, která nám přeběhla přes cestu.

Fotografování je v Džibutsku problematické, nesmí se fotit lidé a hlavně je nutné se vyvarovat focení policistů a vojáků, stejně jako strategických objektů, což může být cokoli. Manželovi v jedné vesnici odebral zdánlivý civilista mobil a vymazal mu zakázané snímky. Ukázalo se, že to byl policista, na sobě měl ovšem pouze vojensky vypadající kalhoty. Cesta je velmi únavná, hlavně pro našeho řidiče. Až večer se dovídáme, že celý den nic nejedl. Jeho šéf mu nedal na jídlo žádné peníze. Manžel mu dal obnos na večeři a snídani, jinak s námi všude jedl, ale v Tadjourah máme plnou penzi a on do hotelu nesmí. Než se přiznal k hladu, poprosil manžela o svolení ke žvýkání káty, která mimo jiné zahání hlad. Dostal nejen svolení, ale i peníze na kátu. Káta ho ovšem změnila, byl najednou rozvernější a hovornější. Jeho řízení to ale neovlivnilo. Předvedl nám, jak kátu konzumuje. Listy káty trhá a vsunuje si je do úst jednotlivě. Udělá si bouli ve tváři a jedna dávka tam zůstane až dvě hodiny. Denní dávka přijde na přibližně 120 korun.

img-20231230-124313.jpg
                                                                                                               

img-20231230-170916.jpg
                                                                               Bída ve vesnici a luxusní vily. FOTO: Helena Přibilová
                                                       

Bída a luxus

Celou cestu do Tadjourah jsme jeli kamenitou pustinou, kde místy rostou pouze trnité akácie. Nic se zde nepěstuje. Vesnice jsou tvořeny ubohými chatrčemi z různých materiálů, nechtělo se nám věřit, že tam žijí lidé. Vodu jim údajně vozí zdarma až z hlavního města. Po příjezdu do Tadjourah jsme se ubytovali v resortu Gadileh, který byl otevřen teprve před osmi měsíci. Naštěstí pro nás. Jiné ubytování v pravém slova smyslu zde totiž není. Neexistuje ani veřejná doprava jiná než kolektivní taxíky, což jsou otlučené mikrobusy s jízdenkou za šest korun. Místní lidé jsou tam namačkaní jako sardinky, většina z nich kouří a žvýká kátu. Obchody se sice francouzsky nazývají „boutique“, ale jedná se o plechovou boudu, kde se prodává coca cola, cigarety, cukrovinky a káta. K hotelu jsme jeli prašnými ulicemi. Náhle se objevila luxusní čtvrť sněhobílých vil a prašná cesta se změnila na asfaltovanou. V zámku a podzámčí. Jedná se o základní problém Afriky. Chybí zde střední vrstva. Nuzné chýše hladovějících vesničanů bez vody, toalet a elektřiny v sousedství luxusních vil, které by mohly být u nás v Průhonicích. Nic mezi tím. 

Resort Gadileh se neliší od podobných zařízení kdekoli jinde na světě. Jediný rozdíl jsou hosté. Čtyři Italové a my dva. Jinak bohatí Džibuťané, Arabové z Jemenu a Etiopané, pro které je na břehu Rudého moře ležící Tadjoura něco jako Chorvatsko pro Čechy. Má to svoje výhody. Po sedmé hodině se zavře bar, kde se podávají pouze ovocné džusy a rodiny se spořádaně odeberou do svých pokojů a potom jdou na večeři. Tedy klid, který nám vyhovuje. Na vstupu do venkovního areálu se dvěma bazény visel nápis hlásající zákaz alkoholu a žvýkání káty. Žádní opilci, žádné hulákání. Zato u večeře je veselo. Dav se vrhá na obložené mísy, ale je se na co dívat. Nejen ženy nosí krásně barevné oděvy, rovněž někteří muži chodí v sukních. A to nejen zde v resortu, ale i v těch nuzných vesničkách. Přístav Tadjourah je malebný. Barevné loďky rybářů, v pozadí rovněž pestrobarevné domky na pobřežní ulici. V dálce zmíněná luxusní čtvrť. Na mobilu se dovídáme, že naše půlroční oslavenkyně Nellinka má horečku, první ve svém životě. Snad to budou jenom zoubky. Její maminka nás uklidňuje, horečka už klesá a Nellinka už spí alespoň deset minut bez přerušení.  

Pobyt v resortu měl svoje klady i zápory. Útulný pokoj, pěkná sprcha a jídlo bez obav, že budeme mít zažívací potíže cestou zpět do hlavního města. Zalíbilo se nám tam do té míry, že jsme tam chtěli zůstat o den déle. Následující den byl ale Silvestr, takže bychom museli poslouchat až do druhé hodiny ranní místní rapovou hudbu. Hudba byla velmi hlasitá a nebylo před ní úniku. Takže balíme kufr a jedeme zpět do hotelu v Džibuti. Cesta zpět byla klidnější, méně chaotická. Na trase bylo mnohem méně etiopských kamionů i jiných aut. Manžel tentokrát odmítl dát řidiči svolení žvýkat kátu, předchozí večer se nám zdál přece jenom trochu zfetovaný. Jel velmi dobře – bezpečně a rychle. Bylo to důležité, protože na celém úseku z Tadjourah do Džibuti nebyla jediná čerpací stanice, žádné toalety, žádná restaurace, naprosto nic. Přesto jsme se nenudili. Viděli jsme naši druhou gazelu, stáda velbloudů, kteří ráno sami odejdou od svého majitele a večer se k němu zase spořádaně vrací, a všudypřítomné kozy. Žádní psi. Islám je považuje za nečisté. Téměř jsme si zamilovali drsnou krajinu.

img-20231231-152507.jpg
                                                                                                                                                           Assal

Medové jezero

Z hlavní silnice jsme si zajeli ke slanému jezeru Assal, jehož název znamená v arabštině „medové jezero“. Jedná se o kráterové jezero v horní části Velké africké příkopové propadliny, asi 120 km západně od města Džibuti. Leží 155 m pod hladinou moře, což z něj činí nejníže položené místo na souši v Africe a třetí nejnižší místo na světě po Galilejském a Mrtvém moři v Izraeli. Neodtéká z něj žádná voda, takže v důsledku odpařování je slanost jeho vody desetinásobná než mořská voda. Nyní v zimě tady byla teplota 35 stupňů, neumím si představit, jaké vedro zde musí být v létě. Velmi rychle jsme se v tom horku a silném větru prošli po solné kůře až k okraji jezera. Pohled jak z jiné planety nebo z vědecko-fantastického filmu. Kolem dokola bílá plocha soli, ve vodě solná jinovatka, v pozadí vysoké hory. Měli jsme pocit, že jsme někde na Marsu. Na jezeře těží sůl čínská firma. Manžel je neustále připojený přes mobil na Whatsapp, natáčí průběžně videa, která obratem posílá kamarádům. Komunikujeme rovněž s rodiči Nellinky, ráno byla bez horečky, ale večer má znovu zvýšenou teplotu. Má ale už zájem o hračky. Myslíme na ni celou cestu. Silvestr v Džibutsku je prostý a klidnější než v Evropě. Petardy a ohňostroje jsou zakázané, stejně jako alkohol. Zákazy se zde dodržují. Pouze na ulici před hotelem bylo živěji déle do noci než obvykle.

Ali Sabieh je údajně druhé největší město v Džibutsku, ale kromě hlavní silnice vedoucí do Etiopie je to autentický africký venkov. Cestou tam jsme viděli pouště Petite Bara a Grande Bara. Pouze druhá z nich je pokryta pískem, rovná planina bez dun. Na horizontu po ní jede kamion, za ním dlouhý „ocas“ zvířeného prachu. Před Ali Sabieh skončila asfaltová silnice a dalších osm kilometrů jsme jeli zahaleni v oblacích prachu vytvářených kamiony. Ve městě končí dnes již nepoužívaná původní trasa železnice z etiopského města Harar do Džibuti. Francouzi původně chtěli postavit transafrickou železniční trať ze Senegalu do Džibuti, nakonec se ale museli spokojit pouze s uvedených úsekem. V současné době vede železnice vybudovaná Číňany jinudy. Město Ali Sabieh není navštěvováno turisty. Po sjetí ze silnice jsme se ocitli ve světě, který by mohl existovat před sto lety. Pokud přehlédneme obrovské množství odhozených a ve větru poletujících plastových pytlíků a jiného odpadu. Z auta bychom se tam neodvážili vystoupit, všude plno bahna, louže vody nebo možná něčeho horšího. Obchůdky, prodejny káty a všudypřítomné kozy, jedna se marně pokoušela spolknout hliníkovou fólii z obalu čokolády. Lidé v tradičním oděvu. Přísný zákaz fotografování, takže z této části cesty nemáme žádné snímky. V žádné jiné zemi jsme se nesetkali s podobným odporem k fotografování. V Indonésii je naopak problém utéct od dětí, které se chtějí vyfotit s Evropany. Klasický problém s toaletami vyřešil náš řidič Baragoita. Zná hotel, kde se ubytovávají etiopští obchodníci. Slušně jsme se tam najedli a po uklizení posloužila i místní toaleta. Na Facebooku propagovaná údajně nejlepší restaurace v Ali Sabieh byla právě v té špinavé čtvrti. Bez gumových holínek k ní přístup nebyl možný. Nellinka po „boji“ snědla mrkvový příkrm, je bez teploty. Onemocněla ale její statečná maminka. Asi vyčerpáním po několika probdělých nocích.

Khor Ambado je údajně nejlepší pláž v Džibutsku a není daleko od hlavního města. Navigace oznamuje 21 minut cesty autem. Jedeme podle české aplikace Mapy.cz, která je chytřejší než Baragoita. Všechno jde hladce až k čínské vojenské základně, kam jsme málem omylem vjeli. Pak začalo peklo. Máme kvalitní terénní auto a výborného řidiče, takže jsme po kamenité cestě poseté jámami a obrovskými balvany dojeli až na místo vzdálené pouhých 1200 metrů od pláže. Baragoita by jel dále, ale my nejsme dobrodruzi. Vzdali jsme to před prudkým stoupáním po vyhlazené skále. Takže otočka a zpět. Kolem nehostinná krajina, skály, akácie a na nich se pasoucí velbloudi. Blíže k městu metla zemí třetího světa – plastové pytlíky a jiné obaly. Čínská základna je dokonale opevněna betonovými valy a obehnána ostnatým drátem. Konečně zase na asfaltové vozovce. Je čas balit, neboť večer nás čeká cesta domů.

img-20231230-081903.jpg
                                                                                                   Centrum Džibuti. FOTO: Helena Přibilová

Dojmy z Džibutska jsou smíšené. Asi to není země, kam bychom se museli vracet. Lidé nejsou příliš přátelští, všechno je velmi drahé a mnohdy postrádá kvalitu. V hlavním městě není žádné muzeum ani jiná kulturní instituce. Existuje zde sice ostnatým drátem chráněné francouzské kulturní středisko, ovšem v době novoročních svátků bylo zavřené. Nejsou zde ani žádné dobré restaurace. Japonská restaurace se na svých webových stránkách honosí japonským kuchařem, avšak na manžela si nepřišli. Indonéský kuchař v ponuře temné a špinavé restauraci rozuměl japonsky pouze pozdrav. Drahá francouzská restaurace je zase negativně proslulá přístupem své majitelky k personálu, ke kterému se chová stejně jako francouzští koloniální vládci ke svým domorodým sluhům. Přes všechny tyto zápory jsme však přesto rádi, že jsme Džibutsko poznali.

Nellinka byla u paní doktorky a je zdravá. Těšíme se na ni.

 

 

 

 

 

Afrika Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.