Problém byl v tom, že ta zábava se konala ve vedlejší vesnici, ne v té, ve které bydlela kamarádka. Rodiče mi dovolili, že u ní můžu přespat, ale fakt, kde se to koná, jsem jim zamlčela, protože slušná holka přece přes pole nechodí. To byl jejich oblíbený slogan. Ještě často opakovali, že dokud mě živí a bydlím pod jejich střechou, budu se slušně oblékat a budu chodit slušně učesaná. Každý rok jezdili na zájezd na Liberecké výstavní trhy a pokaždé mi přivezli nějakou "módní novinku". Jako třeba šusťák. Jak já jsem toužila mít takový ten šedý, hladký, co zrovna frčel, a skoro všechny spolužačky ho měly. Musela jsem ale nosit takový hrozný pokrčený s perleťovýma velkýma knoflíkama, a ještě o číslo větší, aby mi dýl vydržel. A ten právě hraje hlavní roli v tomto příběhu.
Vraťme se k té májové zábavě. Hezky jsme si zatančily, byly jsme obě v jednou kole. Po půlnoci ale nadešel ćas návratu. K našemu velkému překvapení můj plášť zmizel. Na vesnicích bývaly šatny volně přístupné, ale nikdy se nikomu nic neztratilo. Že by o můj šusťák z Liberce byl takový zájem? Nezbylo nic jiného, než vydat se na zpáteční cestu, vlahou májovou nocí, jen v šatech. Našel se ale jeden gentleman, který mi ochotně půjčil svoje sako. Po kabátě mi smutno nebylo, ale z reakce rodičů jsem měla docela nahnáno. Spolužačka mi půjčila svůj plášt, který už nenosila. Doma jsem řekla, że je v šatně někdo vyměnil. Jenže rodiče od kamarádky cítili odpovědnost, a nahlásili ztrátu v podatelně Veřejné bezpečnosti.
Druhý den vyslechl bratr od spolužačky v autobuse následující rozhovor: "Ty vole, já jsem měl včera takového draka, že jsem přišel domů v cizím kabátě". O šusťák se, samozřejmě, přihlásil, a v pondělí ve škole už byl zase můj. Nahlášená krádež se ale musela řádně vyšetřit. Už to, že u našeho domu zastavil vůz VB, byl pro naše šok, a pro sousedy pěkné vzrůšo.
"Máte dceru?"
"Ano."
"Byla na zábavě v xxx"?
"Nebyla."
"Ztratil se jí šusťák?"
"Neztratil."
Rodiče i příslušníci v tom měli pěkný zmatek, a já jsem se musela dostavit na služebnu podat vysvětlení, a po uzavření případu znovu podepsat protokol. Naši měli radost, že mám zpět svůj "oblíbený" šusťák. Trošku jim dalo práci, vysvětlit sousedům, co se vlastně stalo. Pro ně bylo vždycky důležité hlavně to, co si řeknou lidí. Když moje dvě dcery byly v pubertě, byla jsem ráda, že mi nemusely lhát, a když barvily růžové svršky na černo, docela mě tím pobavily.
