Marta - a život mě zase baví
Ilustrační foto: Pexels

Marta - a život mě zase baví

13. 2. 2024

Příspěvek je volným pokračováním předcházejících příběhů o Martě a její rodině.

Martino rozhodnutí omezit významně svou přítomnost ve firmě a předat její ŕízení mladším se samozřejmě promítlo do jejího dalšiho života. Nebylo to ukvapené rozhodnutí, dlouho se k němu odhodlávala a zvažovala všechny možné důsledky. I tak jí první dny další životní etapy pŕinášely nejrůznější drobná překvapení. A nejen jí, změna se postupně dotkla celé její rodiny. Ranní vstávání jí nikdy nevadilo. Jako skŕivan se celý život budívala brzy a jakmile otevŕela oči, byla plná energie. To se nijak nezměnilo. Jen teď uprostŕed zimy, kdy už nemusí spěchat do práce, občas přesvědčovala sama sebe, že nemusí vyskočit z postele hned po prvním probuzení. Když tušila, že je za okny ještě černočerná tma, zavrtala se víc pod deku a pokoušela se znovu usnout. Jindy si pro změnu zkoušela vybavit své sny a domýšlet si souvislosti mezi nimi a realitou. A když ji už nic nenapadalo, tak si pragmaticky probírala, co ji ten den čeká.

Dnes už se pomalu začínalo rozednívat a první nesmělé paprsky denního světla zajímavě osvětlily profil jejího spícího muže. Chvíli ho pozorovala. Petr vždycky spával déle než ona. Byl založením typická sova, ráno se probouzel nerad, pomalu a ještě pomalejší byly jeho reakce. Neměla v úmyslu ho budit. Jen se opatrně přisunula k němu, vklouzla pod jeho deku a lehce se ho stehnem dotkla. Vnímala jeho teplo a postupně si s ním sladila i dech. Třeba ji rytmus jeho oddechování ještě ukolébá a podaŕí se jí na chvíli usnout. Možná i pár minut spali oba, než se Petr pohnul a otočil se k ní zády. Takhle si to rozhodně nepředstavovala! Přece se nebude uspávat pohledem na loga fotbalových klubů na jeho zádech! Pomalu zajela rukou pod gumu jeho kalhot. S mírně rozvernou myšlenkou, že už je to docela dlouho, co měli takhle po ránu sex. Petr nevydržel dlouho předstírat spánek. Marta vnímala svýma rukama jeho probouzející tělo a snadno a rychle ho vtáhla do intimních hrátek.

“Martí, to jsi mě příjemně překvapila. Takové krásné probuzení jsem už dlouho nezažil.” vzdychl Petr.
“Bylo to milé, ne? Teď, když nemusím spěchat do práce, můžeme se trochu víc vénovat sami sobě.”
“Jsem rád, že se cítíš dobře. Energie ti rozhodně nechybí. Celá úplně záříš. Vypadá to, že ti ta životní změna dělá dobŕe.”
“Já bych to až tak nepŕeceňovala. Prostě jsem to potřebovala.” snažila se své rozpoložení naznačit Marta.
“Tak proč jsi nic nenaznačovala?”
“Ale já bych naznačovala, kdybys byl doma dŕív, než večer usnu.”
“To se snad nestává tak často, ale zkusím se polepšit. Ale teď už musím do práce. Mám tam moc přísnou šéfovou, ta mi pozdní příchod tolerovat nebude.”
“Tak tě příště probudím o trochu dŕív.” reagovala rozverně Marta, i když věděla, že tohle by jí neprošlo.
“Opovaž se, to radši opravdu pŕijdu dřív z práce domů.” sliboval Petr a pomalu vstával.
“Zrovna dneska odpoledne domů spěchat nemusíš. Dnes budu u Mai celé odpoledne, slíbila jsem jí, že pohlídám Leu. Musí si prý něco naléhavého zařídit.”
“Stejně zkusím přijít za světla. Chtěl bych konečně opravit ten uvolněný žlab. Kdyby náhodou nasněžilo, mohl by se ulomit.” uzavřel Petr dost pragmaticky nezvykle romantické společné ranní vstávání.


Když Marta dorazila do bytu Libora a Mai, čekalo ji překvapení. Libor byl doma sám, přišel jí otevŕít s plačící dcerkou v náručí.
Nebránil se, když si Marta převzala malé křičící se a svíjející se růžové klubíčko. Rychle zjistila, že dítě potřebuje přebalit. Když viděla svého syna, jak se bezradně motá kolem a není schopen cokoliv udělat, radši to rychle obstarala sama. Lee byly dva měsíce a dost rezolutně o sobě dávala vědět. Při přebalování se malinko uklidnila, umývání zadečku pod vlahou sprchou se jí asi zamlouvalo. A když ji Marta převlékla a nabídla lahvičku s kojeneckým mlékem, pustila se do něj bez váhání. Teprve teď se dalo trochu mluvit.

“Co se stalo? Kde je Mai?” zeptala se rezolutně svého syna.
“Mami, Mai dnes běhá po doktorech. Víš, že měla ty problémy s hemoroidy. Po těch lécích se to trochu zlepšilo, ale dnes ráno jí asi něco prasklo. Pořád krvácela. Pŕesvědčil jsem jí, aby to konečně začala řešit. A slíbil jsem, že se o naši princeznu postarám.”
“To je dobře. Ale mohl jsi zavolat. Pŕišla bych dŕív.”
“Nečekal jsem, že bude Mai pryč tak dlouho. A Lea byla dopoledne docela hodná a spala. Dokonce jsem chvíli i pracoval.”
“A co je s Mai? Ozvala se ti?”
“Naposledy volala před hodinou. Prý čeká na nějaký drobný chirurgický zákrok, po kterém by mohla jít domů. Říkala mi, abych malou přebalil a udělala jí mléko. Ale to se mi hned nedaŕilo najít. A Mai už telefon nebrala.”
“A plenky jsi také nemohl najít? Celý balík jednorázových plenkových kalhotek je tady na komodě!”
“Nakonec jsem našel nějakou Bebu, ale z návodu jsem nepochopil, jak se to kojenecké mléko připravuje.”
“Proboha, to jsi ještě nikdy Leu nepřebaloval a nepŕipravoval pro ni mléko? To necháváš všechno na Mai?” nevydržela to Marta a vyjela na syna.
“Vždyt ona jí zatím dávala mléko jen na noc, jinak ji kojí. A na moje přebalování se nemůže prý dívat.” snažil se ospravedlňovat Libor, ale nebylo to pŕíliš přesvědčivé.
“Mezi sebou si to dělejte jak chcete, ale ty se musíš umět o Leu postarat, když to bude potřeba. Základní věci prostě musíš jako otec znát. A dneska budeš mít pŕíležitost si je pod mateřským dohledem poŕádně procvičit.” uzavřela Marta jejich diskusi.

Mai nakonec musela zůstat v nemocnici přes noc. Jistě byla hodně nervozní, protože Liborovi večer několikrát volala. Marta se nedozvěděla proč, Libor nic neříkal. Jen se snažil pod dohledem matky udělat všechno, co mu řekla. Byl sice trochu zaťatý, když mu  radila, ale neodporoval. Po několika pokusech mu výměna plenek přestala dělat problémy. A postup na pŕípravu mléka si napsal a přilepil na kuchyňskou linku. I večerní koupání nějak zvládli společnými silami. Pobyt ve vodě se miminku líbil, začalo plakat až při oblékání. Marta sice nepočítala s tím, že by zůstala pŕes noc, ale nakonec ji psí oči jejího syna uprosily. Naštěstí noc byla docela klidná, Lea je probudila jen jednou a po své dávce mléka zase usnula. Jen Marta uprostřed noci nemohla zabrat. V hlavě se jí rojily nejsmysly a navíc nebyla schopná najív vhodnou polohu pro spánek. Pohovka v obývacím pokoji nebyla pro spaní právě ideální..

Mai se vrátila z nemocnice hned ráno a nejdřív zamíŕila k postýlce s Leou. Ta právě klidně spala a vypadala jako malý růžový andílek. Viditelně si oddechla a pŕiznala se, že i její první noc bez dcerky byla dlouhá. Libor musel odejít do práce, Marta se snachou si pŕipravily vydatnou snídani a u ní všechno do detailu probraly.

 

Doma se společné snídaně konaly jen o víkendu nebo o dovolené. Ve všední den na ně nezbýval čas. Většinou se jejich společné ráno omezilo na stručnou výměnu praktických informací. Pak Petr zmizel do práce a ona zůstala sama doma. Stejně tomu bylo i dnes.
“Nemohl bys mě dnes večer kolem desáté vyzvednout z divadla. Dnes tam jdu na svou svou první směnu. Nevím pŕesně, kdy skončím, poslala bych ti zprávu.” snažlla se Marta dostat do jednoho souvětí všechny informace.
“Dnes mám fotoklub, to přece víš?”
“A v kolik budete končit? Taky býváš většinou do desáté doma.”
“Ale dnes je vernisáž, pak se to vždycky protáhne.” namítl Petr.
“Já ti zavolám. A když to nepůjde, pojedu prostě domů autobusem. Auto si brát nechci, víš, jaký je tam problém s parkováním.” uzavŕela to rozhodně Marta.

Do divadla se dostavila už o páté, přesně podle pokynu. Čekalo ji školení bezpečnosti práce a základní seznámení s provozem a celým prostředím divadla. Školení nebylo vůbec formální. Spíš praktické a zaměřené na podmínky v divadle. Dozvěděla se, jak se má zachovat v nejrůznějšich situacích a jaké jsou její povinnosti. V divadle je samozřejmě strašákem číslo jedna požár, a tak byla upozorněna na umístění všech hasičských přístrojů v budově a dokonce zhlédla na mobilu video, jak takový přístroj použít. Pod dohledem si vyzkoušela rychlé otvírání všech nouzových i běžných východů. To jí dalo trochu zabrat, protože ve staré budově bylo řešení snad u každých dveŕí jiné. Došlo i na vzorovou situaci pŕi pŕípadném přepadení divadla, výtržnosti v prostorách divadla či pŕivolání lékaře v případě potřeby. Naštěstí neprobírali, v jakém pořadí by měla věšet kabáty v šatně. Trochu jí z toho šla hlava kolem, ale věděla, že tím školením projít musí stejně jako každý zaměstnanec.

Zasvěcení do její vlastní práce bylo mnohem jednodušší. To dostala na starost její bývalá spolužačka Věra, která ji k nápadu pracovat jako uvaděčka v divadle, pŕivedla. Martu trochu překvapilo, že bude dělat nejen uvaděčku, ale bude vypomáhat i v šatně při odchodu návštévníků a o přestávce v bufetu při pŕípravě občerstvení. Prostě bude poslouchat vedoucí směny a dělat to, co se jí řekne. A tak to také bylo. Vedoucí směny dnes byla Irina, rázná Ukrajinka, žijící už ŕadu let v Čechách. Z jejího projevu bylo jasné, že se s ní smlouvat nedá. Pod její taktovkou muselo všechno klapat jako hodinky.

Marta si svou první směnu odpracovala ve velké šatně u vchodu a rozdělováním chlebíčků na talířky v bufetu. Když běželo představení a zrovna neměla žádnou práci, připojila se k ostatním provozním pracovníkům. Zajímalo ji, o čem se baví, ale řadě věcí stejně nerozumněla. Možná, až tu bude delší dobu. Ale cítila se dobře. Svou jednoduchou práci zvádla, podle zdejších měřítek asi docela úspěšně. V bufetu nerozbila žádné nádobí. V šatně se neztratil ani nezůstal viset po odchodu všech návštěvníků žádný kabát. Jen jedna malá vínová rukavička, která vypadla asi z kapsy při pŕedávání kabátu zůstala osaměle ležet pod pultem.

A Petr si ji po skončení směny dokonce vyzvedl, takže nemusela klopýtat nočním městem až na zastávku hromadné dopravy.
“Tak co, jaký byl první den v nové práci?”
“Práce je samozŕejmě triviální, ale úvodní školení mi dalo zabrat. V budově je jedenáct únikových východů a každý druhý se otvírá jinak. Pŕedstav si, že jsem si všechny dveře musela vyzkoušet.”
“A kontrolovala jsi vstupenky?”
“To asi až pŕíště. Byla jsem v šatně a v bufetu. Celý provoz tam organizuje Irina, každý musí dělat to, co je tŕeba a hlavně, co mu Irina přidělí.”
“Kdo je Irina?”
“Jedna rázná vedoucí směny.”
“A je to opravdu tak, jak sis pŕedstavovala? Bude tě to bavit?”
“Víš, že mám ráda nové věci, nové prostŕedí, nové zážitky. Chvíli bude určitě trvat, než mi to zevšední. A je to jen jednou týdně.”
“Myslel jsem, že končíš s prací, abys trochu ve svém životě zvolnila. Odpočinula si. A ty se trochu otřepeš a hned se pouštíš do nových dobrodružství.” zhodnotil to s mírnou ironií její muž.
“Dělat někde šatnářku je podle tebe nové dobrodružství?” rozesmála se Marta. Ale to, že zítra má v plánu jet do Pardubic na návštěvu za Mílou, už radši nepřiznala. Zítra je také den.

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...