Nechuť vstávat, nechuť myslet na jakékoli úkoly a celková apatie, to mne provázelo v mládí vlastně každou neděli. Nebyla to ale žádná chandra, spíš celkové uvolnění mysli a těla po šestidenní nádeničině ve fabrice.
Jenže, většinou se ozvala matka:
„Koukej už konečně vstávat, přece nebudeš ležet do oběda. Snídaně je hotová.“
Po pár letech jsme si tu víkendovou pohodu prodloužili ještě o sobotu. Ale ty zvláštní pocity, ty zůstaly. Po fabrickém ruchu se mi určitě nestýskalo. Byl čas pozdravit se s kamarády, jít na schůzku s děvčetem nebo do hospůdky na pivo, anebo nedělat vůbec nic.
Pak přišly děti a neděle byla najednou úplně jiná. To dřívější blažené nicnedělání zmizelo v nenávratnu a přišla radost z rodinného života, z dětí, z výletů a neděle byly najednou daleko delší než obyčejné všední, pracovní dny.
Ale čas na naše pocity příliš nedbal, ubíhal jak splašený a naše neděle pomalu měnily svou tvář.
Jak vlastně vnímat nedělní dny dnes, v samém podzimu života? Mám to jednoduché. Neděle je pro mne den jako každý jiný. Můžu klidně říci, že v týdnu prožívám sedm všedních dnů nebo sedm nedělí. Jak se to vezme. Dny mají stejnou skladbu, stejné radosti i stejné problémy. Stejně se trápím s vědomím, co budu vlastně celý den dělat, stejně tak každý den vyhlížím z okna životodárné slunce a stejně tak se musím každý den srovnat se všemi svými zdravotními problémy.
Mít z toho špatnou náladu je hloupost. Žádný splín to nespraví. Ale pro jistotu se každé ráno podívám do kalendáře, co je vlastně za den. Abych něco neprošvihl. Co když by to byla ta pravá neděle!
Jaké byly ty vaše neděle?
