Když jsem si přečetla témata na články do podzimní soutěže, zamyslela jsem se nad nimi, a i když soutěžit nehodlám, dostavila se mi ke každému z nich nějaká asociace.
K tomuhle mi třeba okamžitě naskočila písnička za Světáků:
"Hřeším, hřešíš, hřeší, a co je na tom k odsouzení, když to mužský těší a když to chtějí mít..."
No, ne že bych byla až taková "hříšnice", to ne, ale z nás dvou sester jsem byla já sice mladší, ale na rozdíl od starší sestry jsem neměla v úmyslu sedat v koutě a čekat na prince na bílém koni. Uvědomovala jsem si, že to nebude jen tak a bylo mi jasný, že vybrat si partnera na celý život, jako třeba labuť, je makačka, že je potřeba hledat a poznávat a člověk pro to holt musí něco udělat. A ačkoliv pocházím z města, kde bylo díky textilce a punčochárně děvčat tolik, že se říkalo, že na jednoho mužského tam připadá sedm holek, opravdu nikdy jsem netrpěla nedostatkem nápadníků. Byla jsem to vždycky já, kdo si z těch kolem "obíhajících satelitů" mohl vybírat.
S dnešním rozumem, nebo i podle vzoru dnešních lovkyň, bych si asi teď vybrala nějak jinak, tehdy jsem na to, z jaké rodiny chlapec pochází, co rodina vlastní a jaké to může přinášet výhody, moc nehleděla. Kriteria byla jiná...
Ale byla to krásná doba mládí a nerozumu, i když uznávám, že rodiče z toho asi velkou radost neměli. Pro ně byla tou lepší moje sestra, která seděla doma a četla si, než já, vymetající diskotéky a zábavy v kruhu kamarádek a kamarádů, nebo někde randící...
Ovšem nakonec jsem výběr ukončila volbou, podle mě toho "úplně nejúžasnějšího" a letos už to je 48 let, co jsme se vzali. Co na tom, že dneska je to všechno jinak? Já už taky nejsem ta mladá divoška a i on má do toho "nejúžasnějšího prince" hodně daleko.
Ale měnit už ho nebudu, labutě také mají partnera na celý život. I když zrovna tuhle mi moje kamarádka říkala, že je to asi ten nejhorší exemplář chlapa, co zná. To mu pochopitelně říkat nebudu, protože by mi na to určitě odpověděl, že to z něj udělal život se mnou...
