Třeba nedávno. Byli jsme u Tondy na návštěvě a Bohouš pronesl velmi neuctivou poznámku na adresu jeho milovaného ratlíka Samsona: „Teda, řeknu vám, já mít doma takovouhle psí myš, tak se bojím otevřít dveře, aby mi ji nevcucnul průvan.“ To si ale dovolil příliš a Tonda neprodleně odstartoval: „Tak tohle odvoláš, ty přerostlej šmejde, okamžitě se Samsíkovi omluv!“ Poskakoval kolem stodvacetikilového Bohouše s pěstičkami v boxerské poloze a uražený Samson ho podporoval hysterickým štěkáním ve velmi vysoké tónině. Scéna jako z pošahané italské komedie. Bohoušovi se pánbůzaplať povedlo mocným objetím připnout Tondovi paže k tělu a s chlácholivými slovy „klid, kamaráde, vždyť já si toho tvýho psíka vážím,“ ho něžně posadit na prádelník. Karel to lakonicky okomentoval: „Ještěže ten náš zloprcek Tonda má postavu vzrostlého pstruha, jinak bychom dneska odtud Bohouše odnášeli v igelitkách.“
Někdo by si možná v této chvíli pomyslel, proč vlastně takového vzteklého nerváka mezi sebou trpíme. Proč s ním kamarádíme, proč s ním jezdíme na ryby, proč s ním hrajeme mariáš, proč jsme rádi, když se zúčastňuje našich všemožných podniků? Odpověď sestává ze dvou částí. Zaprvé, kamarád Tonda je prima chlap. Je vtipnej a má skvělou fantazii k vymejšlení a organizování různých ptákovin a happeningů. Například jeho Hungáry vëkendóš se hluboce zapsal do našich vzpomínek. Spočíval v tom, že jsme se sjeli na jeho chalupě v Jizerkách a on na celou dobu pobytu vyhlásil přísný zákaz používání jakýchkoli jiných jazyků než ugrofinských, tedy maďarštiny, finštiny a estonštiny. Takže jsme se dorozumívali výhradně podivnou hatmatilkou a byla to náramná sranda. Součástí akce byl i soutěžní festival nazvaný Zákdákoš ökölöm, což v Tondově maďarštině znamenalo Pějme píseň dokola. Uskutečnil se u táborového ohně, kde každý musel za doprovodu Lubošovy kytary zazpívat ugrofinským jazykem některou ze známých českých trampských písní. Vyhrála Milada, která procítěně přednesla song Lkë ëkëlëléš tmë, neboli Lká ukulele tmou. Tonda jí pak slavnostně předal vítěznou trofej v podobě dvou nožiček čabajky a cedéčka s nahrávkou Uherské rapsodie č. 2 v cis-moll od Ference Liszta.
No a druhým důvodem proč jsme rádi, že zloprcka Tondu v partě máme, je jeho užitečnost při komunikaci s vnějším společenským prostředím. Uvedu příklad: Nedávno jsem s ním seděl v jisté zahradní restauraci a oba jsme hluboce toužili po pivku, jež by konečně spláchlo vyprahlost horkého letního odpoledne. Mezi stoly ladně proplouvala servírka, která nás ovšem naprosto ostentativně přehlížela. Já se marně pokoušel upoutat její pozornost tlumeným přivoláváním a různými prosebnými gesty, pak ale v Tondovi klasicky bouchly saze. Vyskočil jako čert z krabičky až židle od jeho zadku metla kotrmelec a mohutně zařval: „Sakradoprčicpráce, milostivá krasavice inteligentní, to se tady musíme postavit na palici, abyste si nás konečně laskavě povšimla?“ Vypadal při tom trochu jako šílený prskající křeček, kterému právě vyloupili zásoby na zimu. Ale pomohlo to. Na žádné z pěti piv, které jsme tam tenkrát vypili, už jsme nemuseli čekat déle než dvacet vteřin. Ladná servírka nám je nosila sice se strachem v očích, leč rychle. Celá zahrádka si zřejmě myslela, že jsme hulváti a sprosťáci, ale to nám zase až tak nevadilo.
Čili tím chci říct, že je velmi prospěšné mít v kolektivu jedince, s nímž se dá uskutečňovat stará dobrá a účinná komunikační metoda „hodnej policajt/zlej policajt“. Tonda je v tomhle fakt perfektní. Ve svém bleskurychlém vztekání je vlastně docela roztomilej, patří to ke koloritu naší party. S hysterickým ratličím křivonohem Samsonem tvořej dokonalý páreček zloprcků. Ostatně, všichni už se těšíme na další setkání na Tondově chalupě. Uskuteční se v dubnu a budou se slavit Samsonovy desáté narozeniny. Tonda předem vyhlásil ideový program – zasoutěžíme si v tom, kdo oslavenci více zalichotí, kdo oněm napíše lepší oslavnou báseň, kdo mu přiveze hodnotnější dary. Prostě zase bude náramná sranda.
