Včera neměla kde zaparkovat, proto se vydala do vzdálenější stanice - Neratovice. Při nástupu do vlaku si jako mantru přeříkávala: na zpáteční cestě musím vystoupit tady, na zpáteční cestě musím vystoupit tady.
V Praze, jako mnohdy jindy, nakoupila drobnosti a tento den přidala pětikilový pytel brambor. Prý neví, proč, nezlákala ji vůně, chuť, velikost ani obal, prostě je v obchodě popadla a odešla středem. Kabelka se dvěma uchy bez dlouhého řemenu jí padala z ramene, v jedné ruce se bimbaly dvě igelitky s drobnostmi, ve druhé brambory. Jak se Alena vzdalovala od prodejny, o to vzdálenější se jí zdála trasa na nádraží. Jako na potvoru měl vlak zpoždění a kvůli nějakým technickým potížím napočítala o jeden vagón méně. Ve všední den odpoledne se z Prahy do svých domovů do okolních měst přemisťují tisíce lidí. V tento asi většina odešla z práce dříve, na peróně bylo narváno.
Vlak přijel a čekající cestující se začali chovat, jako kdyby ve vagónech prodávali máslo za 25 kaček. Omladina s narvanými batohy na zádech, sluchátky na uších a mobily v ruce před dveřmi utvořila hrozen z lidských těl, zezadu si cestu proráželi starší občané, ti s důchodovým výměrem doma v šuplíku raději ustoupili, skončit se životem tady se jim evidentně nechtělo. Alena si hýčkala myšlenku, která ji přepadla po dvoustech metrech od obchodu: já, blbec, jako kdybych si brambory nemohla koupit doma! Ty erteple mi byl čert dlužnej.
Kvůli svým čtyřem zavazadlům se do vagónu dostala jako jedna z posledních. A ano, všechna místa byla obsazená. V zaplněné uličce si našla místečko na podlaze, kam si pytel s bramborami položila a ušpiněným okénkem pozorovala ubíhající krajinu s pocitem, že tři čtvrtě hodiny je okamžik proti hodinám letu do Austrálie. Se zasněným pohledem si říkala, že by klidně teď raději seděla v letadle v bussiness třídě někde nad Indickým oceánem.
Z rozjímání ji vytrhl narůstající ruch, jak se cestující připravovali na výstup. Na nástupišti se podívala za posledním vagónem odjíždějícího vlaku, navlékla na sebe tašky, blahořečila si, že dlouhý deštník nechala doma, vydala se k východu a strnula: Neratovice - sídliště! Hernajs, já zapomněla, že auto mám na další zastávce. Taxi neseženu, známí jsou bůhvíkde, tak co mi zbývá? Šlapat kilometr s více než pětikilovou zátěží. Pomyslných šest křížků na zádech se ozvalo, a tak Alenina cesta připomínala indiánský běh. S tím rozdílem, že popošla pár metrů a zastavila se, aby nabrala dech i sílu. Zavzpomínala na turistický kroužek v mládí a na rychlost chůze: když se čtyři kilometry ujdou v průměru za hodinu, tak ten kilometr musím zdolat za patnáct minut! Jenže, s přestávkami to Aleně trvalo přes půl hodiny.
S úlevou zahlédla parkoviště a suverénně zamířila ke svému vozu. Chybělo několik desítek metrů, když se pytel roztrhl a brambory se začaly sypat na zaprášenou cestu. Alena zůstala stál jako Lotova žena, pozorovala, jak se jedna brambora za druhou kutálí a onu nebohou ženu ovládl vztek: vy hajzlové, já vám ukážu, trhněte si nohou a jestli si myslíte, že bez vás budeme o hladu, tak to ani náhodou! Přidala bramborám několik peprných pojmenování, kterými se častují chlapi v hospodě při hádkách, brambory jednu po druhé postupně nakopla a pytel se zbývajícími hlízami hodila do nejbližšího odpadkového koše.
S naprostým klidem odemkla auto, nasedla, zavřela dveře, nastartovala a s úsměvem odjela do nejbližšího obchodu. K veřeči uvařila hovězí na houbách. S rýží.
