Členům komise bylo předem doporučeno, aby na jednání přišli připraveni, každý s promyšleným odůvodněným návrhem. To se ale ukázalo jako krok chybný, skončilo to tím, že jsme se porafali, neboť nikdo nechtěl od svého projektu ustoupit. Nejvíc hulákala Miluše, která prosazovala koncepci, že tomu starýmu obžerovi prostě koupíme pět kilo dobře prorostlého bůčku a pět bas plzeňského. Maximálně byla ochotna doplnit tuto sérii ještě o několik hanbatých časopisů. Tím částečně akceptovala pojetí Miloše, jenž navrhoval, abychom tomu čuňákovi Chřestýšovi dali velikánskej dort, ze kterého vyskočí nahatá striptérka, a k tomu celoroční předplatné na varietní program Krása bez závoje.
S ušlechtilejší variantou jak uspokojit Břeťovu zálibu v konzumaci potravin vystoupila Květa zvaná Puťka: „Nebuďme vulgární, přátelé, já přinesu košík a naplníme ho vybranými lahůdkami, jaké si penzista nemůže dovolit. Třeba šiškou uheráku, lahví whisky, lanýžovou paštičkou, krevetami, ústřicemi, nějakým skvělým francouzským sýrem…“ Víc už ovšem nestihla, neboť ohnivě zasahuje Oťas: „Zmlkni, Puťka, neznám větší banalitu, než je pitomej dárkovej koš. Chřestýšovi musíme dát něco originálního. Já navrhuju koupit mu chameleóna. Ve Zverimexu je mají. Může ho chovat doma na tom velkým fíkusu v obýváku.“ „Ne ne, dárek by měl bejt praktickej,“ odporuje mu Luboš, „já jsem třeba nedávno v Mountfieldu viděl krásnou vrtačku.“ Ale ani tohle se nesetkává s pochopením. „A co s ní asi bude ten neumětelskej prďola dělat,“ ironicky podotýká Viktor. „Uvědom si, že dřepěl celej život v kanceláři. „Volá mi i když potřebuje vyměnit žárovku.“
Je to fakt zapeklitý problém. Postupně padají veškeré další nápady. Jak kulturně intelektuální (Jarmila prosazuje zakoupení sebraného díla nějakého kvalitního básníka), tak užitné (Pavlův elektrický univerzální louskač na všechny druhy oříšků). Také recesistické (už ani nevím, kdo přišel s tím, že Chřestýšovi zakoupíme v Žertovných předmětech různé prdlavé polštářky, gumová lejna, bubliny u nosu, šilhavé brejle, hnisající prsty a podobně). Dokonce se vyskytl i jeden námět čistě fantasmagorický – protože Břetislav jako mladší žáček hrával hokej za Spartu, Standa navrhl, že bychom mu měli sehnat kompletní dospěláckou hokejovou výstroj. Aby prej se mohl ponořit do dávných vzpomínek. Vzhledem k tomu, že náš oslavenec odjakživa k smrti nerad cestuje, je nereálná i možnost zaplatit mu nějaký výlet za hranice všedních dnů. Je to v čudu, ten zatracenej chřestýší dědek je neobdarovatelnej. Optimistické nadšení se během jednání komise transformovalo do ponuré skepse.
Správný příběh ale samozřejmě musí mít happy end. A my jsme se k němu po několika rozhádaných zasedáních dopracovali. Jakožto hrdé české vlastence nás inspirovalo husitské hnutí, přesněji řečeno informace, že Táborští kališníci prý házeli svůj majetek do společné kádě na náměstí. Káď nemáme, takže Pavel někde sehnal zbrusu novou plastovou popelnici s kolečky a ukecali jsme vrchního z naší hospůdky Na Střelnici, že nám ji nechá až do dne Chřestýšových narozenin stát ve skládku za výčepem. A kdokoli z nás do ní kdykoli může anonymně vložit svůj dárek, aniž by ostatním prozradil, co to je. Ani na jednotlivých balíčcích nesmí být uveden dárce. Je to přece záležitost týmová. Celé akci jsme dali krycí název PPP (Prďolovo Popelnicové Překvapení).
Zrovna včera jsem i já vložil do narozeninové popelnice svůj dárek. Jsem na sebe pyšný, podařilo se mi totiž na blešáku zakoupit krásné sádrové sousoší Sněhurky a sedmi trpaslíků. Už vidím, jak nad ním Chřestýš výská rozkoší, zatímco já sedím v koutku a skromně mlčím. Co by člověk neudělal pro kamaráda! Jo a taky mě včera potěšilo, že popelnice už je skoro plná balíčků. To bude radosti!
Takže příští sobotu se hodíme do gala a s popelnicí převázanou slavnostní stuhou zazvoníme u Chřestýšových dveří. Chystá prý minimejdan – každý budeme mít nárok na dva chlebíčky a dvě dvojky Veltlínského ryzlinku. Na poslední chvíli jsme odmítli Milošův návrh, aby tomu čuňákovi do bytu popelnici dotlačily dvě nahaté striptérky. Ještě by nám ujídaly chlebíčky!
