„Budou kedlubny, brambory, růžičková kapusta, nějaký ty jahody pro vnoučata na zobání. Zkusil bych i tuříny a česnek.“ „A nezapomeň, Mildo, na kytičky, ty já mám ráda.“ „No jasně, Anča, i kytky budou. Ale hlavně rybíz a rajčata a pařeniště na okurky.“ „Tu jablůňku musíš prořezat, Mildo, zavaříme si na zimu kompoty…“ „jóó, a ze zbytku si vypálíme kalvádos.“ „A v tom horním rohu si udělám skalku.“ „Tam ale já chci založit kompost, Ančo, bez dobrýho kompostu se neobejdeme.“ Když někdo nezasvěcený poslouchá tyhle plánovací debaty, nabude dojmu, že ti dva kultivují stovky hektarů úrodné půdy v Polabí.
Svůj pěstitelský multiprojekt ovšem novopečení velkostatkáři doprovázeli i duchovní kampaní: „Přátelé, řeknu vám, není lepší psychoterapie než rejt se v hlíně. To máte najednou palici čisťoučkou jak horská bystřina. Na nebi zpívají ptáčci, u kolen ti voní jitrocel, prostě rajská pohodička, viď Ančičko.“ „To víš, že jo, Milďoušku, já bych zakázala všechna ta antidepresiva a prášky na nervy. K čemu to je? Mně třeba úplně stačí chvilku plejt macešky, abych zapomněla, jaký jsou ty udrbaný báby Karabusická, Polášková a Holousová od nás z baráku krávy, nebo že inflace už je zase nad třemi procenty.“
Jak čas běžel, stala se Mildova a Ančina koloniální zahrádka součástí algoritmu naší party. Pomáhali jsme jim v uskutečňování velkostatkářského snu. Oťas přivlekl stará okna na pařeniště a dokonce sehnal koňský hnůj, který je prý nejlepší. Viktor někde na vesnici koupil za stovku kamenný žlab na chlazení lahváčů, pomohli jsme Mildovi vykopat překážející pařez po ořešáku, přebudovat původní boudu na nářadí v obyvatelnou chatičku, sešroubovat bednu na kompost. Anče jsme postavili skalku. Dalo by se říct, že jsme se tam občas nadřeli jako hovada a ani jsme se při tom nestačili kochat, jak na nebi zpívají ptáčci a pod koleny voní jitrocel. Naopak, Oťas si tam namohl hřbet, Pepa se kopl krumpáčem do nohy a Luboše jsme dokonce po útoku rozzuřené vosy museli odvézt na pohotovost. Ale co by člověk neudělal pro duo dobrejch kamarádů. Navíc se před námi klenula perspektiva báječné odměny: „Kluci, až to tady všechno zmáknem, uspořádám kolaudační žrací a chlastací mejdan, na jakej do smrti nezapomenete. Bude kalvádos z vlastních jablek, ve Viktorově žlabu se bude mačkat spousta plzeňských fešáků, Anča udělá k uzenýmu lahodný kedlubnový zelíčko a upeče rybízovo jahodový koláč. Nacpeme se, nabumbáme se, pak sebou flákneme do vonícího jitrocele a budeme poslouchat zpěv ptáčků.“
To tedy jó, takovou oslavu si necháme líbit. Navíc, když bude podložena vědomím, že jsme se na vybudování oné zahrady pozemských rozkoší podíleli vlastním potem a krví. Nenápadně Mildovi připomínáme, jestli jako už nenastal čas na to kolaudační mecheche. Děláme to samozřejmě skrytě a rafinovaně: „Tak jsem si včera chladil plzeňský v lednici, ale není to vono. Lepší by to bylo někde ve vodě ve žlabu.“ „Vařil jsem si zelí z kupovaných kedluben, ale byly dřevnatý a vyschlý.“ „Dal bych si kalvádos, ale v týhle hospodě ho nevedou.“ Milda není žádnej pitomec, určitě těm narážkám dobře rozumí. Leč zachovává klasickou pozici mrtvého brouka. O velkostatku a o všem co s ním souvisí již nějaký čas zarytě mlčí. Až včera…
Když totiž včera při mariáši Viktor flekování barvy i sedmy doprovodil slovy „od rybízu k jahodám“, Milda praštil kartami o stůl a explodoval: „Dost, o tý pitomý zahradě nechci slyšet ani slovo! Už mě tam nikdo nikdy neuvidí! Anča se tam dočista zbláznila. Žádný kedlubny, žádnej rybíz, žádnej česnek, žádný rajčata. Jen samý kytky. I do toho žlabu je zasadila. Stala se z ní kytičková teroristka a začalo to tou blbou skalkou, co jste jí tak ochotně postavili, vy hňupové. Kam jste dali rozum, to jste kamarádi? A na nějakej kolaudační mejdan zapomeňte. Ostatně, ani bychom na něj neměli termín, protože ona to tam chodí každej den očuchávat a opečovávat. A víte, koho si tam furt tahá s sebou? Karabusickou, Poláškovou a Holousovou.“
