Stedenti dostali za úkol do semináře z literatury vytvořit vlastní báseň, aby poznali, jak je to obtížné. Teď si je budou v ateliéru přednášet
Nasadila slavnostní polohu hlasu i těla a…na schodišti se ozvaly rozvážné kroky.
„To je ten můj kamarád, říkal, že dnes nepřijde, asi je za kamaráda jenom převlečený.“
„Čau lidi, musel jsem se stavit, protože jsem ti zapomněl říct, že si rozhodně nenechám ujít příležitost seznámit se s tvou krásnou dívkou.“
„Neříkal jsem náhodou, že tohle není moje dívka, i když je krásná?“
„Nepodstatné detaily, hlavně, že je tady, tomu říkám slibné vyhlídky.“
„Julinko, to je Ladislav Pohrobek, řekl bych můj pravý opak.“
„Ládíku, tohle je Julie, můj levý opak.“
„A co čajík, byl by? Ale nenechte se rušit, jsem tu jen, abych dohlédl na mravopočestnost.“ A i když plácal jeden nesmysl za druhým, nebylo možné přehlédnout, že z Julie nemůže spustit oči a jak se k ní otočil zády a podíval se na Jana, jen dal oči v sloup, jakože to je teda výstavní kousek nebo tak něco.
Jan šel udělat čaj, zatímco z ateliéru se ozývaly veselé hlasy. Láďa jako vždy mluvil tiše a pomalu kouřil, což vždycky všechny uklidňovalo.
„Co říkáš na obrázky, Juli?“ Byla jich už plná prádelní šňůra.
„Nemůžu tam Honzu najít, jako by chvíli kreslil on a pak někdo jiný, divoký. A tenhle! Je tak …!“
„Jen to řekni, erotický,“ pomohl jí zlomyslně Láďa, „je tak silný, omamný, ale jako by uklouzl na skluzavce a už z ní nemůže vyskočit.“
Podívala se na přicházejícího Jana a zeptala se: „Ve kterém jsi nejvíce ty?“
„Takovou tě neznám, všichni něco cítí, ale málokdo to umí pojmenovat, děkuji.“ Byla z toho celá nesvá, tak se šel Jan raději věnovat vylouhovaným pytlíkům. Když jí ukázal svoje věže Láďa, dlouho mlčela, až konečně řekla něco, co jim všem trochu vyrazilo dech.
„Jestli to ode mě nebude znít moc povýšeně, řekla bych, že jsi zabloudil a měl by ses vrátit na začátek, protože z tebe tam není nic.“
„Nezní to povýšeně, upřímnost se cení nadevše, výš už se cení jenom bezbřehá chvála…A kde je mimochodem ten začátek?“ oponoval povzneseně Láďa.
„Počátek je, když zavřeme oči? Asi ve tmě a tichu samoty? To ryzí, prvotní, třeba to, co se o tobě dá říct jen jedním slovem. Hodný? Klidný? Nekonfliktní? Ale ani jedno není na těch obrázcích.“ Chvíli na ni vyjeveně zíral.
„No to nám ještě chybělo, ono nestačí, že jsi krásná, ty jsi i chytrá, zachraň se, kdo můžeš!“ Zase se všichni zasmáli a začali něco dělat rukama, aby promíchali tu výjimečnou chvíli s normálním plynutím času.
„A má pravdu, kamaráde.“ Když si zapálili, Julie jim začala závidět, jak světaznale s cigaretami vypadali. Nastal čas k přečtení básně, moc se jí nechtělo, ale musela uznat, že tihle dva kluci budou rozhodně tolerantnějším obecenstvem než svazačky na semináři. Zhluboka se nadechla, až se jí tričko…škoda slov!
„Září z něj šarm i síla,
z jiného teplo a víra,
někdo slibuje výkřiky noci,
jiný už nevstane bez pomoci.
Tenhle je sladký jak plástev medu,
jiný má srdce zlé jakoby z ledu.
Bohatý koupil by si tvou duši
a chudý aspoň vzlyká, jak ti to sluší,
každý dává a stejné by chtěl,
jen blázen by mi snad záviděl.
A nejde jen při tom o tanec těl?
Ty jsi jak Adonis
a ty zas jak zrádný rys.
Šašek padá na tvář nevesele,
a svůdník zve všechny do postele.
Nesnaž se to rozhodnout,
ani z karet uhodnout,
i když je všechny zkusíš,
jen s jedním být opravdu musíš!
Julie se plaše rozhlédla a než se vzpamatovala, rozezněl se upřímný potlesk dlaní. Jana hned napadlo, že tohle by nenapsala holka, která už se nemůže dočkat svatby.
„Byla to nádhera, jak manuál pro začínající nápadníky.“ halekal Pohrobek, „a co nám předvedeš ty, sirotku?“ Jan spustil.
„Vážení smuteční hosté, rád bych nejprve předeslal, že…“
„Nezdržuj, hlavu na špalek, Julinka se taky nebála, tak jen odvahu a žádnou loužičku, budeš si to uklízet.“ Julie se podívala na Láďu, aby se Jana zastala, ale nic nepomohlo. Tohle asi nedopadne dobře.
„Já, nevím…,“ koktal Jan.
„Pohni zadkem!“
„Juli?“ zaúpěl Jan.
„Neboj, jsi přece velký kluk.“ A tak zabořil pohled do papíru a řekl.
„Já to přečtu, ale varuji vás, bude to jen pro železné nervy. Tak nejprve název. Tvář. Federální kriminální ústředna pátrá, popis hledané osoby… Láďa a Julie si vyměnili pohledy a vyprskli, promiň, nenech se rušit. A tak pokračoval, i když cítil, že konec světa je tady.
Máš obočí jak křídla sokolí
Když nebojácně pozoruješ okolí,
A vlhké rty jak teplé vlny jezera
Co houpou se v rákosí u břehů zvečera
Tvé oči jsou sluncem teplejší
Nikdy jsem neviděl u dívky krásnější
A celá ta tvář s tolika poklady
Je jak to okno do rozkvetlé zahrady.
Máš oči hebké jak křídla motýlí
Proč hvězdy smějí se, že jenom na chvíli
My jednou zmizíme v dráze mléčné
Ale ta krása i bolest z ní zůstanou věčně.
Láďa na něj zděšeně vyvalil oči. „No to je průser, úplná společenská sebevražda, neříkal jsi, že má před svatbou, a to se bude číst před všema, no katastrofa!“
„Ale neblbni, je to jen takové vysněné,“ bránil se chabě Jan, který v tom bezradně plaval, ona se rovnou topila v rozpacích.
„Opakuji,“ nedal pokoj Láďa, „nepoužitelné, ihned zničit!“ a Julie opatrně přikývla.
„No šílíte, nic už nevymyslím!“ zaúpěl Jan, jako by prosil o milost, „je to objektivní vědecká studie, exaktní popis.“
„Je to bez jakýchkoliv pochybností zde přítomná dívka. Zničit!“ ukončil debatu Láďa a Julie celá rozpolcená opět přikývla. Jan tedy papír roztrhl a hodil do koše.
„Nééé tak doslova!“ Julie ho zase z koše vytáhla, „nedalo by se to trochu upravit?“
„Ty toho Hanzi, naděláš,“ prohodil Láďa, „nestačilo by jen říct, že ona je jak …“, Láďa těžce přemýšlel, asi tímto způsobem poprvé v životě, a pak ze sebe vítězoslavně dostal, „jak kapka rosy?“
„Ano, a ty jsi jak kapka rumu,“ zasmál se nevesele kamarád. Po chvilce pozvedli hrnečky a Julie najednou vzala ze stolu tužku a na zeď uvnitř mezi okny napsala, co společně dali dohromady.
Ty jsi kapka rumu,
ty zas kapka rosy
a ty s hlavou v oblacích,
Jdeš tou rosou bosý.
Koho by napadlo, že se tím zápisem právě zrodila jejich tajná Zeď nářků, na které časem pro přeplněnost „říkankami“ nebude místečko volné.
Venku byla tma, už budou muset jít. Ani se nepokusil navrhnout, že Julii doprovodí, tolik pudu sebezáchovy ještě měli. Kluci si podali ruce, tak ahoj, milé kapky, daly jste mi řádné kapky, pokusil se ještě zažertovat Jan.
„Nešlo mi zavřít to okno, uděláš to?“ připomněla venku Julie.
„Zavřu ho a děkuji.“
Jan se vrátil a díval se za ní, jak sestupuje Wurmovkou. Náhle se pod lampou Julie otočila a zamávala té černé siluetě v okně.
Jan počkal, až zmizí za rohem. Šel zavřít okno, podíval se na tu básničku o kapkách a všimnul si, že vedle ní přibyla ještě jedna.
Děkuji za pomoc
tvá báseň je krásná moc.
Kniha Jen záblask je dostupná také na janpodesva.weebly.com.
