Jsem tu zpět. Je sobota dopoledne, slunce začíná útočit na vše pozemské, než odpoledne nabere sílu a stane se důvodem únavy a vyčerpání, vydávám se na letošní první krátkou procházku centrem města.
Zastavím se na starém hřbitově u kostela sv. Matěje, kde se již od roku 1966 nepohřbívá. Místo se mi líbí zejména kvůli několika desítkám opravených litinových křížů a tajemné atmosféře podporované bujnou zelení, která obrůstá většinu hrobů.
Litinový kříž a bujná jarní vegetace obrůstající hroby
Nemám cíl, město mám prochozené, teď hledám stín, protože slunce už nemilosrdně praží. Zastavím se u cedule - Řemeslnické trhy. Vstoupím do malého stinného dvorku s osmi stánky, rozhlédnu se po nabízeném sortimentu - med, sazeničky, obrázky, drátkové šperky, korálky, knihy. Očima se zastavím u stolku s dřevěnými ozdobami. Obsluhující žena má na sobě bílou halenu s křížkovou výšivkou, ve vlasech vetknutý růžový květ. Na mužově hrudi oblečené do šedivého trika visí dřevěný přívěsek. Upoutají mě ozdoby s vypálenými znaky a připojenými tištěnými informacemi. Narazila jsem na obchodníky se slovanskými artefakty. Dala jsem se do řeči a po několika větách změnila názor. Narazila jsem na milovníky a příznivce slovanství a slovanských tradic.
Oba starší manželé se mi svěřili, že je rmoutí současný svět, když vidí, že se Slované odklánějí od svých kořenů. Smutně vyprávěli, jak nejen děti v jejich okolí nevědí nic o Bořivoji I., o Sámovi, "hlaholici" mají za hudební nástroj. A oni dva že patří do skupiny stejně smýšlejících lidí, scházejí se, připomínají si slovanské zvyky, vyrábějí drobné ozdoby se slovanskými symboly, které prodávají i pro osvětu. Dívám se na nabídku a pro sebe konstatuji, že tohle může dělat jen nadšenec, na obživu to zcela jistě nestačí.
Zahledím se na přívěsek na šedivém triku pána a zpozorním. "Víte, co nosíte na krku", zeptám se. A dostanu odpověď, kterou maličko doplním. Oba se shodneme, že se dívám na slovanský symbol s názvem Hvězda Roda, osmicípou hvězdu, symbol skládání a rozkládání Vesmíru, který se používal i na ochranu na cesty. Ještě chvíli si povídáme aktivitách - tvůrčích setkáních nad výrobou drobností se slovanskou tématikou, četbou článků, knih, rozhovorů. Koupím si přívěsek se znakem jedné runy, náramek a naušnice z klokočí. Pán mi vrací můj dotaz na přívěsek: "Víte, co si kupujete? Víte, co je klokočí?" Usměji se a prohodím: "Tady mě nenachytáte. Klokočí jsou nafouklé tobolky, které se tvoří po odkvětu keře se jménem klokoč zpeřený." Loučíme se v přátelské atmosféře a přeji oběma, aby jejich nadšení pro odkazy Slovanů šíříli co nejvíce, co nejdále a co nejdéle.
Ozvěna slovnaství ve mně doznívá, a najednou nemám chuť bloumat ulicemi. Jdu do Klášterní zahrady, odkud vidím na řeku a obdivovaný a zamlžený most Duha. Sednu si na lavičku, z níž mě vyžene děsivý hukot. S obavami pátrám po původu. Nad korunami stromů prolétá včelí roj. Úsměv mi nevyloudí ani myšlenka na majitele a jeho výraz, až zjistí, že mu uletěly včely.
Po návratu do hotelového pokoje si sedám k počítači a hledám další a další inforamce o Slovanech. Je toho hodně, co nevím. Je toho hodně, co chci znát. Přece jenom, Slované jsou moji předci.
