Možná se budete shovívavě usmívat, o čem si to troufám (tehdy v mých 52 letech) polemizovat, ale po překulení se padesátky pro mě ledaco začíná mít pevnější nebo naopak matnější obrysy.
Spoustu věcí řešit přestávám, nad něčím se zamýšlím více, nad něčím čím dál méně.
A co mi z toho prozatím vyplývá? Schválně říkám prozatím, protože to pokládám za věčný proces - dokud budou moje mozkové buňky schopné spolupráce.
Pokud nás stáří přivede k pokoře - k životu, k přírodě, k vesmíru, k individualitě člověka - pak je to dar a vítězství ducha nad hmotou.
Pokud nás stáří přivede k vděčnosti - za stále více dějů a hlavně nehmotných věcí, začínáme čerpat ze své studnice poznání a moudrosti.
Pokud nás stáří přivede k povýšenosti, aroganci a k pocitu patentu na rozum - je to prokletí.
Pokud nás stáří přivede k převládající rozmrzelosti, nevlídnosti a nevrlosti, pak je to veliká smůla, pro nás i pro okolí.
Odměnou za stárnutí je zrání - ovšem, pokud se z mladého hlupce nestane starý hlupec a tím pádem někdo, kdo ani ve stáří nepochopí, co je v životě důležité a co vůbec, a poznání a pochopení toho, že lidi kolem sebe nejvíce a navždy obdarujeme a obohatíme tím, že se vedle nás cítili dobře.
***
O STÁŘÍ (pro seniory z "Domova" na kulturním odpoledni 30.4.2009)
Po více než patnácti uplynulých letech bych, po nalezení tohoto textu, nezměnila ani řádek a stále trvám na tom, že:
STÁŘÍ SAMO O SOBĚ JEŠTĚ NEZARUČUJE DOKTORÁT ZE ŠKOLY ŽIVOTA :-)