Zahradou, nespoutanou i rukou člověka zkrocenou, mě provázejí verše Bohuslava Reynka.
V rezavém vánku se chvějí stíny jeho kreseb, stromovím prolétne špaček a rozezní zvonkohru průsvitných korálků.
Jdu ve šlépějích básníka, jenž stvořil krajinu s trny v mechovém polštáři – zraněné tělo a duši obvázal listy, které už nepatří kmeni. A ještě ani zemi.
Hledám dub s nejhlubšími kořeny, břízku, které česal vlasy.
Do ztichlé krajiny přesadil divoké keře i Suzanne. Zůstali sobě. V sobě. Napořád.
Zahaleni závojem deště, který přináší úlevu od žáru otázek, na něž Bůh mlčel.
Z cizí vůle nadlouho uvězněni ve vlastním domě.
Za záclonou z mlhy leží svět.
Zbývá pokorně i se vzdorem udržovat oheň v kamnech, jež nesmějí vyhasnout – stejně jako touha zahlédnout v hlubině nebe sokola, nabrat do dlaní vodu ze studánky a znovu pokřtít lásku.
Pod korunou stromů krouží štětec po bílém papíru a slzy barev rozpouštějí obraz v sen,
jako by sám čas ztrácel své kontury…
Bohuslav Reynek: Podzimní motýli
Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.
Poslední motýli,
za zdmi a za ploty
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.
Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jste zářili
zlatě a ruměně.
Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze v tmu zakleté…
