Mně z toho oči svítily. Byla jsem nadšená. Ani za mák jsem se nezamýšlela nad babiččino nově příchozím životním obdobím, které avizovalo nastavení šetřivého režimu a přehodnocování osobních potřeb či vlastní důležitosti a potřebnosti pro okolí. Zkrátka, jen jsem se sobecky tetelila v představě, že babičku budu mít kdykoli pro sebe.
Jak milé jsou ty dětské „počty“, jak jsou čisté, čitelné, ovšemže i zranitelné.
Vyrostla jsem. Dospěla jsem. Vystudovala jsem. Pracovala jsem. Nepřetržitých čtyřicet sedm let jsem odváděla sociální pojištění. A je tu rozhodnutí. Ufff.
Hlavou se mi honí tolik otázek a pochyb. Kolik „dělá“ toto doživotí? Zvládnu to? Vyjdu? Nebudu sobě moc bolet? Zažiji ještě to hezké a uvidím tamto krásné? Budu umět účinně vzdorovat tupé hlouposti a chamtivosti okolního světa. Budu umět nepodlehnout vtíravé digiagresi? Budu umět shovívavě přijímat zvyšující se intenzitu mého osobního odkvétání? Budu mít důvod chtít se smát a radovat?
Zahalena do mé vlastní introverze smířeně a dlouze posedávám v útulné lenošce. Na milovanou babičku vzpomínám s hlubokou láskou, nyní paradoxně v souvislosti zamýšlení se nad mým nově příchozím životním obdobím. Prohlížím si fotky vnoučátek a tetelím se v představě, že nevzniknou-li objektivní překážky, budu na zavolanou své kratochvíle trávit právě s nimi.
