Přikázaná svatba
Byla nápadně hezká, až se matka Terezie Panklová obávala o její počestnost. Proto se rozhodla najít dívce, jež „dychtila náruživě po životě“, ženicha. A tak se Barunka seznámila s Josefem Němcem, příslušníkem finanční stráže. Mladá krasavice se mu zamlouvala. Ona se ale nechtěla provdat za „vysokého, hlučného muže v upjaté uniformě“. Panklová neustoupila. Moc dobře věděla, že si dcera sňatkem společensky i ekonomicky polepší. Pár se tedy zasnoubil a 12. září 1837 se konala ve skalickém kostele Nanebevzetí Panny Marie svatba.
Domácnost nezvládala
Barunka následovala svého chotě do Červeného Kostelce. Tím se vlastně otevírá nekonečný kolotoč dalšího stěhování. Němce přehazovali z místa na místo. A z mladické krasavice se mu doma vyklubala svéhlavička. „Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy,“ zhodnotila počátky svého manželství Božena. A do této situace přicházejí děti. V roce 1838 se v Josefově narodí Hynek, po něm v Litomyšli Karel, následuje Dora v Polné a nakonec vše završí benjamínek Jaroslav. Právě po posledním porodu zůstává Božena definitivně neplodnou. V domácnosti jí nějaký čas vypomáhají dokonce příbuzné manžela. Způsobí to řadu nedorozumění. Opakovaně obviňují Barboru z nedbalosti a nezájmu. Ona však již dávno sleduje vyšší cíle.
Zamilovaný básník
Němcovi se v polovině roku 1842 přestěhovali do Prahy. Konečně se Barbora dostala do centra vlasteneckého dění. Svého manžela si váží, ale jinak si s ním nerozumí. Když se zdravotně zotaví, vrhá se nadšeně do společnosti. Nevyhýbá se plesům a sedánkám s vlastenci. Mezi nimi objeví mladého studenta medicíny, básníka Václava Bolemíra Nebeského. V březnu roku 1843 se spolu zúčastní vlasteneckého výletu do obory Hvězda a Šáreckého údolí. Tehdy poprvé zcela zapomene na manžela, a nechá se okouzlit Nebeského vyprávěním. Básník ji ovlivní natolik, že začne psát poezii. Lásku se snaží tajit. Bohužel na podzim téhož roku křehký vztah přeruší Nebeský rozhodnutím pokračovat ve studiích medicíny ve Vídni. Odtud se vrací občas domů. Božena se s ním ještě párkrát sejde, avšak už může pouze vzpomínat na hezké časy.
Nechejme si to na svátky
Když v dubnu roku 1851 vystoupí známá spisovatelka Božena na brněnském vlakovém nádraží, aby se osobně seznámila s členy „Českomoravského bratrstva“, povšimne si, že „bratr“ Jan Helcelet vypadá nadmíru dobře. Nechá se novými přáteli unést do myslivny pod Mniší horou, kde s nimi setrvá v dlouhém přátelském hovoru.
Nocleh má zajištěný v redakci Moravských novin, kam ji pánové galantně v noci doprovodí. Helceletovi se od čarokrásné ženy nechce. Božena se do něj okamžitě zamiluje Helcelet vzájemné sblížení bere jako zpestření svého intimního života. Sám Boženu proto přesvědčuje, „nechejme si to tedy na svátky.“ Jenomže ona nevidí a neslyší. Pochopí to všechno až v okamžiku, kdy ji Helcelet v březnu 1852 napíše: „Oznamuju Ti totiž, že jsem uzavřel u sebe přetrhnouti naše dosavádní mezi sebou dopisování.“
Otevřený vztah
V té době má dalšího obdivovatele, Viléma Dušana Lambla, nového rodinného lékaře. Postupem času zjišťuje, že si její pozornost rozhodně zaslouží. A on kvůli uhrančivým Boženčiným očím zapomene na Sofii, mladší sestru Johany Rottové (Karoliny Světlé). Vzniká tím paradoxní trojúhelník, v němž Božena hoří city, přičemž její dosavadní přítelkyně Sofie truchlí.
Němec se nachází pracovně v Uhrách, a tak si Božena chodí nerušeně s Lamblem do pražských divadel. Již v květnu 1853 se za ale vydává za manželem do Balašových Ďarmot. V Praze nechává nejen milovaného Dušana, nýbrž i syny Hynka s Karlem. Na podzim bohužel Hynek umírá na tuberkulózu. Smrt syna ji naprosto zdrtí a láska k Lamblovi ustoupí na druhou kolej. Právě v tomto tragickém čase vzniká myšlenka napsat Babičku.
Poslední naděje
V dubnu 1854 opouští brány vězení známý bouřlivák a revolucionář Josef Vojtěch Frič, který Němcovou přizve do skupiny svých sympatizantů. Navzdory chorobám neztratila zatím Božena nic ze svého kouzla. A pohledný medik Hanuš Jurenka, ročník 1831, je její osobností magnetizován. Její vášnivá láska ho na pár měsíců spoutá. A on jí city opětuje, ovšem postupně ochládají. Až se Jurenka rozhodne z nerovného vztahu vycouvat. Boženu to naprosto zlomí. „Já bych mu byla věnec z hvězd nejskvělejších spletla nad čelo, do nebes bych ho byla vznesla,“ svěřuje se společnému příteli Václavu Čeňkovi Bendlovi.
V okruhu blízkých
„Nedbalost v domácnosti a nerozumné zacházení s penězi, její pohodlný život a nechuť k domácí práci,“ vyjmenovává Josef Němec v listopadu 1859 úřadům důvody, proč se chce oficiálně odloučit od své ženy. Bohužel ztratil trpělivost ve chvíli, kdy churavějící Božena jeho podporu potřebovala. Nakonec se nad Hynkovým hrobem po čase usmíří, záhy ale spadnou do starých hádek.
Zničená Božena přijímá v červenci 1861 nabídku nakladatele Augusty z Litomyšle. Zavazuje se podílet na vydání vlastních sebraných spisů. Brzy se však ukáže, že práce není schopná. Pražští přátelé naléhají na Josefa, aby naposledy zasáhl.
V listopadu odváží svou manželku polomrtvou hlady zpátky do Prahy, kde Němcová 21. ledna 1862 skoná zřejmě na rakovinu ženských orgánů a tuberkulózu. Až do posledního vydechnutí se o ni stará dcera Dora.
Zdroje:
Martina Bittnerová, Andělem nikdo z nás není, Praha 2017
Martina Bittnerová, Spisovatelky a Erós, Praha 2011
Martina Bittnerová, Lásky Boženy Němcové, Praha 2015
